Č. 9947.

Elektrisace: Užívací práva všeužitečných podniků elektrisačních se podstatně liší od služebností podle práva občanského.
(Nález ze dne 7. června 1932 č. 8954.)
Prejudikatura: Boh. A 7037/28.
Věc: Irena M. a Jolana K. v Lučenci proti ministerstvu veřejných prací o užívací právo.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: »Středoslovenské elektrárny«, akc. spol. v Báňské Bystřici požádaly zemský úřad v Bratislavě za povolení k rozšíření městské elektrovodní sítě a k výstavbě transformační stanice v Lučenci a za udělení užívacích práv k cizím nemovitostem podle připojeného seznamu. Při komisi, která o této žádosti byla konána, namítal právní zástupce Jolany K. a Barbory M. mimo jiné, že podle projektu zřizuje se užívací právo k jejich domu, aniž za tím účelem bylo zavedeno vyvlastňovací řízení ve smyslu elektrisačního zákona č. 438/19 a zák. čl. XLI:1881, a že také materielní předpoklady pro vyvlastnění chybí, ježto důležité důvody technické vyvlastnění nevyžadují a vedení lze provésti na jiném místě bez nepoměrně vysokého nákladu.
Výměrem z 31. října 1929 udělil zemský úřad v Bratislavě žadatelce jako všeužitečnému podniku elektrickému ve smyslu zák. č. 438/19 živn.-policejní a stav. povolení k tomu, aby v M. a K. ulici v Lučenci mohla provésti rozšíření své sítě a na rohu těchto ulic postaviti transformační stanici. Zároveň zřídil zemský úřad ve smyslu ustanovení § 9 zák. č. 438/19 ve prospěch žadatelky užívací právo na domě č. 2 v K. ulici náležejícím též st-lkám Ireně M. a Jolaně K., podle něhož smí žadatelka do stěny řečeného domu zazdíti kabel a ve stěně upevniti potřebné konsoly.
Námitky proti zřízení tohoto užívacího práva, jimiž bylo vytýkáno, že užívací právo ono nelze zříditi bez řádného provedení vyvlastňova- — Č. 9947 —
cího řízení podle zák. č. 438/19 a zák. čl. XLI:1881 a splnění materielních předpokladů pro vyvlastnění, ježto i užívací právo je služebností, kterou proti vůli vlastníků jen cestou vyvlastnění lze zříditi, zamítl zemský úřad proto, že žádáno a jednáno bylo jen o zřízení užívacího práva a nikoliv o vyvlastnění nebo zřízení služebnosti.
Rekurs, který st-lky proti tomuto rozhodnutí podaly, zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím z důvodů rozhodnutí prvé stolice, při čemž vzhledem k vývodům rekursu poznamenal, že užívací práva ve smyslu elektrisačního zákona je rozlišovati od služebností a dlužno je pokládati za jakýsi střední útvar mezi služebností a výprosou. Jsou zákonným omezením soukromého vlastnictví veřejnoprávní povahy, kdežto služebnosti jsou věcná práva povahy soukromoprávní. K nabytí pouhých užívacích práv není zapotřebí splnění předpokladů, požadovaných podle § 12 elektrisačního zák. pro nucené zřízení služebnosti, ale i u nich se vyžaduje, aby při povolování jich dbáno bylo požadavku účelnosti. Nař. rozhodnutí v dalším dovozuje, že požadavku toho dbáno bylo.
Stížnost proti tomuto rozhodnutí podaná namítá, že neexistuje střední útvar mezi služebností a výprosou, a že i užívací práva zřízená podle elektrisačního zákona nejsou ničím jiným, než služebnostmi, a že lze je tudíž zříditi jen za podmínek § 12 elektris. zák. na základě řízení pro vyvlastnění předepsaného.
Stížnost nemá pravdu. Nss v nál. Boh. A 7037/28 podrobně vyložil, že užívací práva všeužitečných podniků elektrisačních jsou institutem od služebností podle občanského práva podstatně odlišným. Práva užívací nejsou ve skutečnosti ničím jiným, než rubem zákonného omezení práva vlastníkova v zájmu veřejném, při čemž obsah a rozsah tohoto omezení je určen samotným zákonem. Podobných omezení vlastnického práva zná právní řád velké množství; zde stačí jen poukázati na zákon č. 33/22 o užití dopravních cest a nemovitostí pro telegrafy, a na četná omezení práva vlastníka pozemku ve prospěch oprávněnců důlních, leteckých (§ 4 zák. č. 172/25) atd. Z předpisu § 11 bodu 2 zák. č. 438/19, jehož se stížnost dovolává, a podle něhož užívací práva nejsou předmětem zápisu do pozemkových knih a neplatí o nich předpisy soukromého práva o vydržení a promlčení, nelze dovozovati, že ve všech jiných relacích platí pro práva ta ustanovení o služebnostech, naopak nutno právě z tohoto předpisu souditi, že zákon práva ta za služebnosti nepovažuje, když vylučuje zápis jich do pozemkových knih a aplikování na ně předpisů o promlčení a vydržení práv soukromých. Stížnost se tedy mýlí, domnívá-li se, že každé omezení vlastnického práva užívacím právem osoby třetí je služebností ve smyslu občanského zákona. V důsledku toho jsou nesprávné i konsekvence, které st-lky z tohoto náhledu odvozují, neboť není-li dotčené užívací právo vyhražené všeužitečnému podniku k nemovitosti st-lek služebností ve smyslu občanského práva, pak nelze na ně vztahovati ony předpisy elektr. zák. č. 438/19, které platí pro služebnosti, zejména nelze žádati, aby splněny byly formální a materielní podmínky tohoto zákona požadované v §§ 12 a 13 cit. zák. — Č. 9947 —
Pokud stížnost namítá, že úřad nezabýval se otázkou, zda st-lkám přináleží ona část domu, na níž konsoly mají se umístiti, do výlučného vlastnictví, či participují-li na ní i jiní spoluvlastníci domu, dlužno uvésti, že úřad touto otázkou zabývati se nemusil, ježto st-lky okolnost, že samy jsou vlastnicemi této části domu, neuváděly jako nějakou námitku proti zřízení užívacího práva, resp. překážku pro povolení tohoto práva.

Citace:

č. 9947. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 108-110.