Č. 9957.

Vojenské věci: Předpis § 23 odst. 2 voj. ubytovacího zákona upravuje příspěvkový poměr mezi obcí a zemí; vojenská správa není v tomto poměru zúčastněna.
(Nález ze dne 14. června 1932 č. 11074/31.)
Věc: Město P. proti ministerstvu národní obrany o udržování muničního skladiště.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Rozhodnutím osp-é v Plzni z 27. dubna 1928 a potvrzujícím rozhodnutím zsp-é v Praze ze 14. června 1928 bylo vysloveno podle § 20 ubytovacího zákona z 11. června 1879 č. 93 ř. z., že st-lka jest povinna i po uplynutí pětadvacetileté lhůty (§ 33 ubyt. zák.) udržovati skladiště střeliva v B.-ském lese, jehož jest majitelkou a že za to nemůže na vojenské správě žádati vyšší náhradu než jaká jest stanovena v cit. ubytov. zákoně ve znění zák. č. 100/1895 ř. z. a 248/20 Sb. a to v podstatě z těchto důvodů: Povinnost ubytovatele, udržovati objekt plyne z § 35 odst. 2 ubyt. zák., který ji stanoví bez časového obmezení. Vojenská správa jest povinna platiti toliko zákonem stanovenou výši náhrady (§ 31) a sice tak dlouho, pokud užívá objektu (min. nař. č. 94/1879 ř. z. k § 32), tedy i po uplynutí pětadvacetileté garanční lhůty (§ 33). Tato lhůta jest pro vojenskou správu jen minimální dobou tarifní náhrady (»činže«) a nikoli, jak se domnívá st-lka, dobou maximální, po jejímž uplynutí by vojenská správa byla povinna platiti náhradu vyšší. Náhrada za užívání ubytovacích objektů jest určena v ubyt. zákoně, má veřejnoprávní povahu a její výše nemůže býti určována soukromoprávní smlouvou.
V odvolání k žal. úřadu tvrdila st-lka, že zvýšený náklad na udržování skladiště má nésti vojenská správa (ve zvýšené činži), protože země svůj příspěvek ubytovací obmezila na dobu pětadvaceti let a protože obec není povinna nésti břemeno trvalého ubytování (§ 23).
Žalovaný úřad zamítl odvolání z důvodů druhé stolice a z těchto dalších důvodů: Ustanovení § 23 ubyt. zák. má povahu jen zásadní a nedotýká se nijak poměru vojenské správy k obci jako ubytovateli ve smyslu § 13 ubyt. — Č. 9957 —
zák., čehož důsledkem jsou nejen povinnosti formální, nýbrž i materielní, které postihují obec jako ubytovatele, kteréžto povinnosti musí obec plniti bez ohledu na to, zda bylo provedeno ustanovení § 23 ubyt. zák. (srov. nál. Budw. 14272/1900, 2548/1885, 1343 a 1344/1882).
Stížnost dovozuje, že nař. rozhodnutí, přejímajíc důvody cit. nálezů, ukládá obci podle § 13 ubyt. zák. ubytovací povinnost, odkazujíc ji na regresní nárok podle § 23 ubyt. zák. Stížnost dovozuje dále, že tu jde o ubytování trvalé, při kterém jest obec povinna jen vyhledati potřebné místnosti, označiti je a přiděliti vojsku a svým nákladem, tedy bez nároku na náhradu opatřiti toliko označení cest. Všechny ostatní náklady ubytovací má nésti země (§ 23 ubyt. zák.). Podle tohoto předpisu (§ 23), který podle stížností upravuje poměr mezi zemí a vojenskou správou, může obec svůj nárok na náhradu uplatňovati jen proti vojenské správě, jejíž věcí jest vymoci si pak příslušnou náhradu od země. Nař. rozhodnutí, které proti předpisu § 13 a 23 ubyt. zák. ukládá obci náklady na udržování skladiště, jest tudíž nezákonné.
O této stížnosti uvažoval nss takto:
Stížnost se mýlí, má-li za to, že žal. úřad zamítá žádost stěžujícího si města o zvýšení náhrady za používání skladiště střeliva a o náhradu nákladů spojených s opravou a udržováním skladiště toho jen z důvodu, že v § 13 zák. ubyt. uložena jest obci povinnost postarati se o ubytování vojska a § 23 stanoví jen právo regresu obce proti zemi. Nař. rozhodnutí dovolávajíc se důvodů nižších stolic, opírá se také o § 35 ubyt. zák., jímž odůvodňuje svůj výrok, že st-lka není oprávněna žádati po vojenské správě náhradu nákladů, které na opravu a udržování onoho skladiště vynaložila. Cit. paragraf ustanovuje v odst. 2.: Chovati věci odevzdané v takovém způsobu, aby mohlo se jich užívati, náleží tomu, kdo je opatřil. Navazuje pak odstavec ten na odstavec 1., kde se mluví o staveních . . . ., jež byla odevzdána správě vojenské k užívání.
Proti tomuto výroku neformuluje stížnost nijakých námitek, netvrdí zejména, že stavení, o které jde, nebylo správě vojenské odevzdáno městem k užívání. Stížnost má jen za to, že uložení nákladů udržovacích městu nemá oporu v §§ 13 a 23 zák. ubyt. Tyto paragrafy však o nákladech udržování vůbec nemluví. Otázka, kdo je povinen věc (stavení) udržovati ve stavu, aby mohlo se jí užívati, řešena je v § 35 odst. 2, jehož se nař. rozhodnutí dovolává. Že by předpoklady § 35 odst. 2 dány nebyly, stížnost netvrdí a nemohl proto nss shledati, že by výrok žal. úřadu, který, dovolávaje se tohoto ustanovení, vyslovuje, že náklady s udržováním skladiště spojené je povinno nésti město, byl v rozporu se zákonem.
Stížnost zabývá se ovšem otázkou výše náhrady, kterou jí voj. správa za užívání skladiště platí. Po té stránce vyslovuje nař. rozhodnutí, recipujíc důvody nižší stolice, že voj. správa je povinna platiti jen náhradu ve výši zákonem stanovené a dodává, že tato povinnost stihá obec jako ubytovatele podle § 13 ubyt. zák. bez ohledu na to, zda bylo provedeno ustanovení § 23 ubyt. zák.
Po názoru nss-u je mylné mínění st-lky, že při ubytování trvalém má obec jenom povinnosti vypočtené v § 13 odst. 2 ubyt. zák. Správně vyslovil — Č. 9957 —
žal. úřad, že obec jako ubytovatel má podle § 13 odst. 1 ubyt. zák. vůči vojenské správě také povinnosti materielní, které musí plniti bez ohledu na to, zda bylo provedeno ustanovení § 23 ubyt. zák.
Předpis § 13 ubyt. zák. neřeší ovšem otázku náhrady, ustanovuje však (§ 13 odst. 1), že obec jest povinna ve svém území podle zákona provésti ubytovací požadavek, byl-li na ni vznesen v zákonné formě. Toto ustanovení, které je uvedeno v první částce zákona (»všeobecná ustanovení §§ 1 až 20) a platí tudíž netoliko pro ubytování dočasné (částka třetí §§ 38—53), nýbrž také pro ubytování trvalé (částka druhá §§ 21—37), zavazuje obec (§ 13 odst. 1), aby ubytovací požadavek v zákonné formě provedla, to jest, aby poskytla místnosti potřebné k ubytování a tudíž také převzala náklad s tím spojený, pokud není kryt náhradou, kterou platí za ubytování vojenská správa. Tuto povinnost proti vojenské správě má obec, nehledíc k tomu, zda jí země k tomu účelu přispívá podle § 23 ubyt. zák., neboť ustanovení toto obsahuje pouze zásadu o úhradě ubytovacích nákladů, a naturální břemeno ubytovací nese obec i při ubytování trvalém.
Naproti tomu povinnost vojenské správy platiti za ubytování náhradu jest fixně vyměřena v zákoně (srov. §§ 19, 23, 30, 31, 32, 46, 48). Z předpisů tohoto zákona, které mají povahu veřejnoprávní, nevyplývá, že by obec jako ubytovatel mohla na vojenské správě žádati při změně poměrů náhradu vyšší než zákonem stanovenou. Podle § 23 ubyt. zák. může obec žádati na vojenské správě toliko náhradu zákonnou (§ 23 odst. 1), nikoli však náhradu vyšší.
Poněvadž ubytovací břemeno spočívá na majitelích domů, resp. místností (§ 8), po příp. na obci (§ 13 odst. 1) a země jest podle § 23 odst. 2 povinna pečovati o rovnoměrné rozdělení tohoto ubytovacího břemene v zemi, jest jasné, že předpis ten upravuje poměr mezi zemí a ubytovateli, tedy obcí. V tomto poměru není vojenská správa nijak zúčastněna a nelze z nižádného ustanovení ubyt. zák. dovozovati, že by v případě, kdy země z jakéhokoli důvodu nenese celé břemeno ubytovací, přesunuto bylo toto na vojenskou správu.
Z důvodů těch shledal nss svrchu uvedené výtky stížnosti bezdůvodnými.

Citace:

č. 9957. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 129-131.