Č. 10112.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní. — Řízení správní: * Šestiměsíční lhůta, stanovená v § 189 posl. odst. zák. o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří č. 221/24, je nejzazší lhůtou, po jejímž uplynutí výměru pojišťovny nelze již odporovati, vyjímajíc případ, kdy výměr obsahoval poučení o delší lhůtě odvolací.
(Nález ze dne 31. října 1932 č. 12289/30.)
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v Praze proti zemskému úřadu v Praze o pojistné.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem magistrátu hl. města Prahy z 1. června 1929 bylo vyhověno odvolání Františka Š., majitele prádelny v Praze, z platebních výměrů společenstevní nemocenské pojišťovny pomocníků při společenstvu majitelů prádelen a žehlíren v Praze, vydaných za období od 1. července 1926 do 28. dubna 1928, a vysloveno, že pojišťovna jest povinna vrátiti odvolateli přeplatek pojistného nemocenského s příslušným úrokem za sedmý den v týdnu v období od 1. července 1926 do 4. června 1927, ježto příslušné platební výměry nenabyly moci práva vzhledem k ustanovení § 189 odst. 3 zák. č. 221/24 a nesprávnému poučení příslušných výměrů o opravných prostředcích. Naproti tomu bylo odvolání, pokud se týče období od 5. června 1927, zamítnuto, ježto pojišťovna v období tom předepisovala nemocenské pojistné jenom za dny, kdy se pracuje.
Odvolání okresní nemocenské pojišťovny v Praze, v zastoupení zrušené společenstevní nemocenské pojišťovny pomocníků při společenstvu majitelů prádelen a žehlíren v Praze zemský úřad v Praze nař. rozhodnutím nevyhověl a potvrdil výměr úřadu 1. stolice z jeho důvodů a v další úvaze, že v daném případě stalo se uplatnění nároku na vrácení přeplatku dne 22. resp. 25. května 1928, tudíž před tím, nežli § 136 zák. č. 184/28 vešel v platnost, totiž před 24. listopadem 1928.
O stížnosti uvážil nss toto:
Ve věci samé není sporu o tom, že nemocenská pojišťovna v obdobích, o něž tu jde, nebyla oprávněna zaměstnavateli předepisovati nemocenské pojistné za dny, kdy pojištěnci nepracovali a neměli mzdy. Stěžující si pojišťovna během správního řízení uplatňovala proti požadavku zaměstnavatelovu na vrácení přeplatků pojistného za takovéto dny jedině, že odvolání z dotyčných platebních výměrů podal opožděně. Na námitku tu odpověděl úřad 1. stolice úvahou, že platební výměry nenabyly moci práva vzhledem k ustanovení § 189 odst. 3 zák. č. 221/24 a nesprávnému poučení o opravných prostředcích. Tomuto odůvodnění, jež žal. úřad převzal, stěžující si strana rozuměla tak, že podle náhledu úřadu zmíněné výměry nemohly se státi pravoplatnými ani uplynutím 6měsíční lhůty cit. § 189 odst. 3, poněvadž obsahovaly nesprávné právní poučení, a takovéto nesprávné poučení nemůže býti straně na újmu. Že tento výklad nař. rozhodnutí je přiléhavý, potvrzuje žal. úřad v předloženém odvodním spise.
Stížnost namítá, že při takovémto pojímání § 189 odst. 3 výměr pojišťovny, obsahující v právním poučení nějakou nesprávnost, nemohl by se vůbec státi pravoplatným. Dovozuje, že podle tohoto předpisu se stává každý výměr pojišťovny pravoplatným, i když nebylo straně dáno právní poučení vůbec, když výměru nebylo odporováno do 6 měsíců, kteréžto ustanovení nutno prý vykládati tak, že každý výměr, i když straně bylo dáno poučení nesprávné, nabývá právní moci, ovšem jedině s tou výjimkou, že, když by v právním poučení bylo vysloveno, že lhůta odvolací činí více nežli šest měsíců, platí tato delší lhůta vzhledem k předpisu, že nesprávné poučení nemůže býti straně na újmu. V daném případě byla uvedena nesprávně 14denní odvolací lhůta, tato nesprávnost nemohla však Františku Š. býti na újmu, když podal odvolání až po více než 10 měsících ode dne doručení posledního platebního výměru. Mělo proto podle názoru stížnosti odvolání býti zamítnuto jako opožděné podle předpisu cit. § 189 odst. 3, ježto platební výměry nabyly právní moci uplynutím 6 měsíců ode dne doručení.
O námitce té uvažoval nss takto:
Citovaný § 189 odst. 3 zák. č. 221/24 ustanovuje: »Výměr obsahuje také poučení o opravných prostředcích. Nesprávné poučení nemůže býti straně na újmu. Nebylo-li straně dáno poučení vůbec a výměru nebylo odporováno do šesti měsíců ode dne doručení, stává se výměr pravoplatným.«
Svrchu uvedené odůvodnění nař. rozhodnutí připouští jen ten výklad, že žal. úřad vyloučil použiti na daný případ ustanovení poslední věty právě cit. paragrafu nikoli snad z důvodu, že ustanovení to se na případ tento nevztahuje — uznávaje zřejmě, že i platební výměry, o jaké tu jde, neobsahují-li poučení vůbec, se stávají pravoplatnými, nebylo-li jim odporováno do 6 měsíců —, nýbrž nepřiznal jim pravoplatnosti z důvodu, že ve výměrech těch bylo dáno straně nesprávné právní poučení, jež dle cit. předpisu nemůže býti straně na újmu, a že na výměry takové nelze použiti ustanovení poslední věty cit. předpisu, takže nenabyly právní moci ani uplynutím 6 měsíců ode dne doručení. Jelikož úřad nezjišťoval, v čem in concreto spočívá nesprávnost právního poučení, vykládal si patrně předpis, že nesprávné poučení nemůže býti straně na újmu, tak, že výměry pojišťovny opatřené jakýmkoliv nesprávným poučením, nemohou se státi pravoplatnými a to ani uplynutím 6 měsíců ode dne doručení.
Stížnost vznáší na spor otázku, zda žal. úřad, odůvodňuje takto nař. rozhodnutí, si správně vykládal cit. ustanovení.
Zákon č. 221/24 přiznává výměrům pojišťoven zásadně povahu aktů právní moci schopných a určuje podmínky, za kterých pravoplatnosti nabývají (srov. na příklad §§ 193, 189 odst. 3, 161 odst. 2). Nutno již proto usuzovati, že nechtěl ustanovením, že nesprávné poučení nemůže býti straně na újmu, z této zásady stanovití výjimku a u takovýchto výměrů vyloučiti pravoplatnost vůbec. Takovýto úmysl zákonodárcův nepodává se nikterak z vlastního smyslu slov, zde volených, který pro interpretaci normy jest především rozhodný; ze znění cit. paragrafu možno vyčisti jen tolik, že straně nesmí vzejiti újma v jejím právu na instanční přezkoumání výměru pojišťovny z toho, že se řídila nesprávným poučením, že však nesprávnost poučení s hlediska cit. ustanovení nemá významu, je-li právní poučení toho obsahu, že straně, kdyby se jím řídila, nemohla vzejiti zmíněná procesní újma. Takováto bezvýznamná nesprávnost poučení nemá za následek prodloužení nebo zastavení preklusivních lhůt instančního pořadu a není omluvou, když strana zanedbala předpisy o opravném řízení. Následky nesprávného právního poučení — vyjímaje ovšem případ, že výměr byl opatřen nesprávným poučením, jež zavinilo překročení preklusivní lhůty — nemohou důsledně býti nepříznivější, nežli v případě v § 189 odst. 3 výslovně uvedeném, když nebylo straně dáno poučení vůbec; neboť, jak stížnost případně dovozuje, bylo by nelogickým, aby výměr, jenž neobsahuje poučení vůbec, který tedy může u strany vzbuditi mylné domnění, že si stěžovati nemůže, se stal pravoplatným uplynutím šesti měsíců, kdežto výměr, jenž stranu o přípustnosti opravného prostředku poučuje a uvádí pouze nesprávnou lhůtu, neměl by se státi nikdy pravoplatným. Nedůslednost takovéhoto výkladu vynikne ještě více, přihlédne-li se k výměrům, uvedeným v § 239 zák. K těmto patří i sporné platební výměry. Ježto tento § 239 (v původním znění), stanovící kompetenci politických úřadů k rozhodování o opravných prostředcích proti výměrům nositelů pojištění zde uvedeným, neurčuje odvolací lhůtu, došlo by se doslovným výkladem poslední věty § 189 odst. 3 k výsledku zákonem jistě nezamýšlenému, že by tyto výměry nabyly právní moci po šesti měsících od doručení, neobsahují-li poučení vůbec, obsahují-li však právní poučení — třeba správné — nemohly by se státi pravoplatnými ani po šesti měsících, poněvadž tato lhůta se podle doslovu zákona na ně nevztahuje a pro podávání opravných prostředků není v § 239 žádná lhůta stanovena.
Že takovýto výklad nepostihuje pravého smyslu cit. ustanovení, je na bíle dni a nutno z úvah právě uvedených dospěti k výkladu, že poslední věta § 189 odst. 3 v poměru k předchozí větě znamená gradaci, takže šestiměsíční lhůta jest tu míněna pro všecky výměry nositelů pojištění, uvedené v § 189 odst. 1 — k nimž náleží také platební výměry o pojistném (Boh. A 8663/30), — jako nejzazší lhůta, jejíž uplynutí vylučuje každý další opravný prostředek, vyjímaje jedině případ, že výměr obsahuje nesprávné právní poučení o lhůtě delší než 6 měsíců, jež zavinilo, že strana neodporovala výměru ani do 6 měsíční lhůty, po jejímž uplynutí se výměr dle zákona stává pravoplatným.
Podle spisů bylo dáno straně ve sporných platebních výměrech poučení, že možno si do nich stěžovati do 14 dnů od jich doručení u magistrátu hl. města Prahy, a bylo stěžující si stranou tvrzeno a dokazováno, že strana podala stížnost z posledního platebního výměru až po 10 měsících. Žal. úřad po této stránce nic nezjišťoval, vycházeje, jak právě dovoženo, z nesprávného výkladu cit. § 189 odst. 3. Nař. rozhodnutí k odůvodnění, o němž bylo právě pojednáno, ještě dodalo, že v daném případě stalo se uplatnění nároku na vrácení přeplatku dne 22., resp. 25. května 1928, tudíž před tím, nežli § 136 zák. č. 184/28 vešel v platnost, totiž před 24. listopadem 1928. Tímto odůvodněním žal. úřad navazuje na předchozí odůvodnění, že platební výměry nenabyly právní moci, vyslovuje, že uplatnění nároku na vrácení přeplatku pojistného nebrání ani § 136 zák. č. 184/28, poněvadž uplatnění se stalo před 24. listopadem 1928. Výkladem tohoto § 136 zák. z 8. listopadu 1928 č. 184 Sb. (o tento paragraf jde a nikoliv o § 136 zák. z 9. října 1924 č. 221 Sb., jak se stížnost mylně domnívá) zabýval se nss v nál. Boh. A 9288/31, a dospěl k názoru, že ustanovení § 136 zák. č. 184/28 o tom, že vrácení pojistného v ustanovení tom uvedeného nelze vyžadovati, platí i ve sporech, které byly vyvolány před účinností tohoto ustanovení, t. j. před 24. listopadem 1928. Na názoru tom trvá nss i v tomto případě.
Žal. úřad opírá svůj stížností nař. výrok o názor opačný, a je tedy odůvodnění nař. rozhodnutí i v této části v rozporu se zákonem.

Citace:

č. 10112. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 485-489.