Č. 10083.

Pojištění pensijní: * Posluchač práv, zaměstnaný v advokátní kanceláři, podléhá pensijnímu pojištění podle zák. č. 26/29; pod výjimku § 2 odst. 1 bodu 3 nespadá.
(Nález ze dne 20. října 1932 č. 15891.)
Věc: Dr. Albert G. a Mikuláš P. v M. proti ministerstvu sociální péče o pensijní pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Zemská úřadovna Všeobecného pensijního ústavu v Bratislavě přeřadila výměrem ze 3. května 1929 st-le, posluchače práv Mikuláše P., v jeho zaměstnání v advokátní kanceláři Dra Alberta G. podle zák. z 21. února 1929 č. 26 Sb. Odvolání, jež z výměru toho podali oba st-lé, zemský úřad v Užhorodě nevyhověl. Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. soc. péče dalšímu odvolání a potvrdilo v odpor vzaté rozhodnutí v podstatě z těchto důvodů: Mik. P. podléhá pojištění i podle nového pensijního zák. č. 26/29, který nevylučuje posluchačů práv, zaměstnaných v advokátní kanceláři, z pojistné povinnosti pensijní, ježto tyto zaměstnance nelze posuzovati podle ustanovení § 2 odst. 1 bodu 3, které vylučuje z pensijního pojištění jen ty posluchače vysokých a odborných škol, jejichž zaměstnání je předepsaným neb obvyklým doplněním jejich teoretického studia
O stížnosti na toto rozhodnutí podané uvažoval nss takto:
Na sporu jest otázka, zda posluchač práv, zaměstnaný v advokátní kanceláři, podléhá pensijnímu pojištění i za platnosti zák. o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách z 21. února 1929 č. 26 Sb., jenž nabyl zpětné účinnosti dnem 1. ledna 1929 (§ 198). Na tuto otázku odpověděl žal. úřad kladně. Stížnost namítá, že posluchač práv, zaměstnaný u advokáta v době svých studií, jest podle § 2 bodu 3 cit. zák. z pojistné povinnosti vyňat, a dovozuje, že takovéto jeho zaměstnání jest jen přechodné, ode dávna obvyklé a jest doplněním jeho teoretického studia, takže jsou tu dány všechny zákonné předpoklady ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení.
Stížnosti není však možno dáti za pravdu. Paragraf 2 cit. zák. ustanovuje pod č. 3, že z pojistné povinnosti jsou vyňati posluchači vysokých a odborných škol, kteří v době tohoto svého studia jsou přechodně zaměstnáni pracemi pojistné povinnosti podléhajícími, pokud jejich zaměstnání jest předepsaným nebo obvyklým doplněním jejich teoretického studia.
Po názoru nss-u nemohou se st-lé s úspěchem dovolávati tohoto ustanovení. Nemáť ustanovení to naprosto na mysli případy, kde posluchač vysoké neb odborné školy, aby získal neb doplnil prostředky nutné k hražení nákladů spojených se studiem, vstoupí do nějakého zaměstnání, podléhajícího povinnosti pojistné. To dokazuje dikce zákonná, která mluví o posluchačích škol v době studia přechodně zaměstnaných, tedy zřejmě o takových posluchačích, kteří nikoli po celou dobu svých studií, nýbrž v době té jen přechodně jsou v praktickém zaměstnání, které nad to podle výslovného znění zákona musí býti buď předepsaným nebo obvyklým doplněním jejich studia. Nestačí tedy snad zaměstnání nesoucí se ve směru studia konaného, nýbrž musí býti buď k doplnění studia předepsáno nebo obvyklé. Nestačí tedy pouhá obvyklost, zakládající se na něčem jiném, než právě snaze doplniti teoretické studium, nýbrž podstatným účelem vstupu do takového zaměstnání musí obvykle býti doplnění teoretického vzdělání.
Podle názoru nss-u, opřeného o tuto úvahu, vyjímá cit. ustanovení zákona posluchače vysokých a odborných škol z povinnosti pojištění jen tehdy, jde-li o jejich přechodné zaměstnání, se kterým se počítá jako se složkou při studiu, které onen posluchač koná, a to buď proto, že je studijním řádem k doplnění teoretického studia předepsáno nebo k témuž cíli obvyklé. Podstatným jeho účelem musí tedy obvykle býti doplnění teoretického studia, t. j. musí v tom kterém oboru studia vysokoškolského nebo odborného býti zvyklost, teoretické studium doplniti praktickým, ovšem jen přechodným, zaměstnáním. Jen tehdy — nejde-li o zaměstnání předepsané — možno se pak na výjimku v § 2 č. 3 cit. zák. uvedenou právem odvolati.
S těchto hledisek posuzoval nss daný případ a dospěl k závěru, že žal. úřad právem st-le P. pensijnímu pojištění s hlediska zák. č. 26/29 podrobil, neuznav, že by šlo o výjimku § 2 č. 3 cit. zák. Neboť i když se připustí, že nemajetní neb méně majetní posluchači práv bývají často v kancelářích advokátních po dobu svého studia, a že tedy s toho hlediska má stížnost pravdu, že jde o zaměstnání obvyklé, nelze ještě právem tvrditi, že by posluchači práv obvykle vstupovali do zaměstnání v advokátních kancelářích, aby doplnili své teoretické studium. Pravděpodobně posluchač práv zaměstnáním svým v kanceláři advokátní v jistých směrech své teoretické studium doplní, ale to podle zákona nestačí; ten, jak svrchu vyloženo, žádá, aby ono zaměstnání bylo buď předepsaným nebo obvyklým doplněním teoretického studia. Že by zaměstnání to bylo předepsáno, stížnost ani netvrdí a právem tvrditi by nemohla. Obvyklým doplněním teoretického studia pak není, poněvadž není zvykem, aby studující práv za účelem doplnění svého teoretického studia do kanceláří advokátních v době svého studia přechodně vstupovali. Obvyklým je snad nejvýš, že nemajetní posluchači práv jsou zaměstnáni v kanceláři advokátní proto, aby získali prostředky ke krytí výloh se studiem spojených, při čemž snad ovšem i teoretické své znalosti doplňují, ale to ještě, jak dovoženo, podle zákona k vyjmutí jich z pojistné povinnosti podle § 2 č. 3 cit. zák. nestačí.
Z důvodů svrchu uvedených neshledal tedy nss, že by nař. výrok žal. úřadu byl nezákonný a nemohly tento názor vyvrátiti vývody stížnosti, které dovozují z toho, že nemajetní studující obvykle do advokátních kanceláří vstupují, že zaměstnání posluchače práv je obvyklým doplněním jejich teoretického studia. O to však nejde, zda posluchač práv, který v kanceláři je zaměstnán, doplňuje svá teoretická studia, ani o to, zda je obvyklým zjevem, že nemajetný posluchač vstupuje do kanceláře, aby získal prostředky ke studiu, nýbrž jde jen o to, zda zaměstnání posluchačů práv v advokátní kanceláři je vžitým zvykem, majícím ten účel, aby posluchač práv doplnil své teoretické vzdělám, jak to zákon požaduje. Že by takový vžitý zvyk existoval, ani stížnost netvrdí a právem tvrditi by nemohla.

Citace:

č. 10083. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 417-419.