Č. 10061.

Řízení správní. — Církevní věci (Slovensko): * Výrok exekučního úřadu (§§ 92 a 1 vl. nař. č. 8/28), jímž se zamítá návrh na povolení uhražovací exekuce, nepodléhá podle § 126 cit. vl. nař. opravnému prostředku.
(Nález ze dne 10. října 1932 č. 20194/30.)
Věc: Dr. Arpád K. v B. proti zemskému úřadu v Bratislavě o církevní daň.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podáním ze 6. července 1927 požádala orthodoxní náboženská obec židovská v Bratislavě městskou radu tamže o exekuční vymožení církevní daně od Dra Arpáda K., advokáta v B., za léta 1925, 1926 a 1927 částkou 1200 Kč (400 Kč ročně). Exekvovaný zaplatil dne 8. srpna 1927 daň za rok 1925 částkou 400 Kč, avšak proti exekuci daně za léta 1926 a 1927 podal dne 30. prosince 1927 cestou městské rady v Bratislavě námitky k měst. notářskému úřadu tamže. Výměrem z 9. února 1928 vyhověl městský notářský úřad námitkám a zastavil exekuci na daň za léta 1926 až 1927. Proti tomuto výroku nevznesla orthodoxní náboženská obec židovská opravného prostředku, resp. nepodala stížnosti k nss-u.
Novým podáním ze 6. srpna 1929 žádala orthodoxní náboženská obec židovská u městské rady v Bratislavě za exekuční vymožení daně za léta 1926, 1927 a 1928. Městská rada sdělila však náboženské obci výměrem z 21. srpna 1929, že nemůže daň exekučně vymáhati, poněvadž exekuce byla měst. notářským úřadem zastavena. Proti tomuto výměru podala náboženská obec rozklad, po případě odvolání. Výměrem z 18. listopadu 1929 zamítl městský notářský úřad odvolání toto jakožto opožděné s odůvodněním, že předmětné rozhodnutí měst. notářského úřadu z 9. února 1928 bylo představenstvu náboženské obce židovské doručeno dne 15. února 1928 a 15denní odvolací lhůta uplynula tedy dne 3. března 1928, kdežto odvolání bylo podáno až dne 8. listopadu 1929. — Proti tomu výměru podala řečená náboženská obec odvolání. Nař. výměrem zrušil zemský úřad v Bratislavě rozhodnutí měst. notářského úřadu a nařídil městské radě v Bratislavě, aby zbývající nedoplatky církevní daně za rok 1928 byly od Dr. Arpáda K. exekučně vymáhány. V důvodech bylo-uvedeno: Rozhodnutí měst. notářského úřadu z 18. listopadu 1929, kterým byla zamítnuta stížnost náboženské obce z 5. listopadu 1929 stran vymáhání daňových nedoplatků od Dra Arpáda K. z let 1926, 1927 a 1928, jest nesprávné, a to proto, že stížnost náboženské obce z 5. listopadu 1929 nesměřovala proti rozhodnutí notářského úřadu z 9. února 1928, kterým byla zastavena adm. exekuce proti Dru K. na jeho daňové nedoplatky z let 1925, 1926 a 1927, ale proti rozhodnutí měst. rady z 21. srpna 1929, kterým nebylo vyhověno žádosti náboženské obce ze 6. července 1929 o vymoženi daňových nedoplatků z let 1926, 1927 a 1928, a to s poukazem na rozhodnutí měst. notářského úřadu z 9. února 1928. Náboženská obec stěžovala si dne 5. listopadu 1929 proti městské radě na tom podkladě, že městská rada nebyla oprávněna odepříti s poukazem na rozhodnutí měst. notářského úřadu z 9. února 1928 vymáhání daňových nedoplatků z roku 1926, 1927 a 1928, a to proto, že městský notářský úřad rozhodl dne 9. února 1928 jen o daňových nedoplatcích z let 1925, 1926 a 1927 a žádost náboženské obce ze 6. srpna 1929, případně její stížnost z 5. listopadu 1929 směřovaly k vymáhání nedoplatků z roku 1928, o kterých měst. notářský úřad v roce 1928 nerozhodl a ani rozhodnouti nemohl. Městský notářský úřad nepovšiml si totiž, že náboženská obec dne 6. srpna 1929 zažádala u městské rady znova o vyměření nedoplatků z let 1926, 1927 a 1928 a že této žádosti nebylo vyhověno. Židovská náboženská obec byla k tomu oprávněna, aby daňové nedoplatky Dra K. znovu žádala z těch let, o nichž nebylo ještě vůbec rozhodnuto (1928) a aby tyto cestou exekuce byly vymáhány, poněvadž se ustanovení § 3 zák. č. 96/25 nevztahuje na přestoupení z orthodoxní obce do obce kongresové anebo opačně a bylo již nss-em vysloveno, že na takové případy třeba jest i nyní použiti § 2 nař. býv. uh. min. kultu z 21. června 1888 č. 1191 pres.
Rozhoduje o stížnosti, kterouž do tohoto rozhodnutí k nss-u vznesla orthodoxní náboženská obec židovská v Bratislavě, řídil se nss těmito úvahami :
Zemský úřad ve funkci stolice odvolací vyslovil ve svém rozhodnutí, že povoluje exekuci k vymoženi sporné daně církevní, a učinil opatření, jež se mu zdálo vhodným k provedení této exekuce; tímto rozhodnutím byl změněn výrok měst. notářského úřadu v Bratislavě z 9. února 1928, jímž byl tento úřad odepřel vyhověti návrhu na povolení zmíněné exekuce, ať byl tak vyslovil ve formě jakékoli.
Zkoumaje kompetenci žal. úřadu k vydání řečeného rozhodnutí, dospěl nss k závěru, že se žalovanému úřadu nedostávalo této zákonné kompetence.
Pro řešení této otázky bylo směrodatným ustanovení § 126 vl. nař. č. 8/28, resp. skutečný smysl této normy. V tomto § 126 odst. (1) se ustanovuje, že se v exekučním řízení lze odvolati toliko z rozhodnutí, jež jsou v bodech 1 až 5 taxativně vypočtena. Tím jest »v exekučním řízení« zásadně vyloučeno odvolání z rozhodnutí exekučního úřadu (§§ 92 a 1 cit. vl. nař.) a tudíž v případech exekučního řízení i jakákoliv funkce zemských úřadů, jakožto stolic odvolacích.
Vzhledem k pružnosti pojmu »exekuční řízení« po stránce abstraktní jest třeba spolehlivě zjistiti, v jakém smyslu a rozsahu má tento pojem konkrétně na mysli právě předpis cit. § 126, pro tuto otázku, jak již řečeno, směrodatný. Bylo pro konkrétní případ zejména vyřešiti otázku, zdali do »exekučního řízení«, jak je má na zřeteli cit. §, sluší zahrnouti také již úřední akt, jímž se povoluje exekuce k vymožení nějakého nároku (exekuce uhražovací), anebo dokonce již i akt, jímž se povolení této exekuce odpírá. Sluší-li s hlediska § 126 za akt »exekučního řízení« pokládati i onen výrok exekučního úřadu, jímž tento úřad odepřel, jak se stalo v konkrétním případě, povoliti uhražovací exekuci, bylo odvolání k zem. úřadu nepřípustné a zem. úřadu se nedostávalo kompetence, aby fungoval jakožto instance odvolací.
Nss dospěl následovní úvahou k závěru, že s hlediska § 126 sluší zahrnouti v akty exekučního řízení (prvá věta tohoto §) i odvolání proti výměrům, jimiž exekuční úřad vyřídil návrh na povolení exekuce, ať kladně — povolením exekuce — či záporně — odepřením povoliti exekuci. Po této stránce slušelo především přihlédnouti k ustanovení § 96 vl. nař. č. 8/28, jenž praví v (1) odst., že třeba vždy, než se zavede vlastní exekuční řízení, vydati a do vlastních rukou povinné straně doručiti příkaz k plnění; není-li tento příkaz pojat již do rozhodnutí, buďtež v něm uvedena určitá, tam vypočtená data; v odst. (2) se praví, že úřad, nebylo-li příkazu ve stanovené lhůtě buď zcela nebo z části vyhověno, vymůže, neshledá-li snad podané námitky odůvodněnými, z úřední moci splnění politickou nebo soudní exekucí.
V ustanovení cit. § 96 není řečeno, zdali sluší zahrnouti v pojem »vlastního exekučního řízení« již akty, počínající vydáním příkazu plnění, naznačeného v odst. (1), či teprv akty vlastního vymáhání [odst. (2)], t. j. výkonu exekuce. V prvém případě by součástkou »vlastního exekučního řízení« bylo i rozhodnutí, jímž se exekuční vymožení povoluje neb odpírá. V druhém případě by rozhodnutí exekuci povolující nebo zamítající nemohlo býti pokládáno za akt vlastního řízení exekučního, jímž by pak byl teprv výkon exekuce.
Avšak i kdyby byl na místě posléze uvedený výklad případu druhého, nebylo by logicky možno, fruktifikovati případný úzký výklad pojmu »vlastni exekuční řízení« po rozumu § 96 pro výklad pojmu »v exekučním řízení« po rozumu § 126, neboť jednak vadí tomu nápadná různost použitých výrazů, a to v § 96 »exekuční řízení« se zúžovacím přídomkem »vlastní«, v § 126 bez tohoto přídomku, jednak ani s věcného hlediska textace § 126 nepřipouští, aby se použitému v něm rčení »v exekučním řízení« mohlo rozuměti tak, jako by tím byl míněn jen souhrn aktů, jimiž se již povolená exekuce provádí, resp. vykonává; neboť uznal-li zákonodárce v bodu 1 odst. (1) tohoto § k zjednání stavu, aby výjimečně bylo přípustno odvolací řízení, nutným takto vyjmouti též případy týkající se povolení exekuce určitého druhu, jest nabíledni, že zásadě, z níž se takto činí výjimka, totiž výluce odvolání »v exekučním řízení«, nelze rozuměti jen tak úzce, že by se tato zásada vztahovala toliko na výkon exekuce.
Tolik po stránce negativní.
Zbývá přezkoumati, a to — jak nyní zřejmo — jen ze znění samotného § 126 otázku, které úřední akty po stránce positivní třeba zahrnouti do onoho »exekučního řízení«, jež má na zřeteli § 126, když vylučuje odvolací řízení. Podle toho, co bylo svrchu dovoženo, jsou to ovšem také akty se vztahem k exekuci podnikané úřadem již před výkonem exekuce. Vlastní otázkou jest, kam až před výkonem exekuce sahá pojem aktu »exekučního řízení« po rozumu § 126. V tomto směru lze spatřovati důležitou interpretační pomůcku v textu § 126, pokud ve svém bodu 1. odst. (1) stanoví pro dva zvláštní způsoby exekuce výjimkou ze zásady prvé věty (1) odst., že lze se odvolati z rozhodnutí (exekučního úřadu) »o povolení« těchto způsobů exekuce (exekuce k zajištění — § 94 — a prozatímního opatření — § 195). Za rozhodnutí »o povolení« exekuce třeba se zřetelem k volenému rčení a obvyklým představám, na takový způsob vyjadřování se připínajícím, pokládati každé rozhodnutí, jímž se definitivně řeší návrh na povolení exekuce, ať ve smyslu positivním, t. j., že se exekuce povoluje, či ve smyslu negativním, že se nepovoluje, aniž dává všeobecné rčení zákona podnět k tomu, aby byl jeho význam zúžován a omezován jen na rozhodnutí, jimiž se exekuce skutečně povoluje (srovn. Hoetzl ve Slovníku veř. práva čsl. 1. díl, str. 566). Když tudíž norma § 126, chtějíc ve věcech povolení exekuce určitých způsobů, resp. jejich odepření dopustiti opravný prostředek postiženého, mohla toho docíliti jen ve formě výjimky z opačné zásady prvé věty (1) odst. § 126, třeba nevyhnutelně dospěti k závěru, že tato zásada vylučuje odvolání i z rozhodnutí, jimiž se exekuce povoluje a zamítá, pokud ovšem nejde o speciální případy exekuce k zajištění a o prozatímní opatření — a o takový případ konkrétně nejde.
V daném sporu tudíž žal. úřad, jak vyplývá z toho, co bylo uvedeno svrchu, neprávem se podjal funkce odvolací stolice, osobuje si kompetenci jemu zákonně nepříslušící, na místě aby byl odmítl rozhodovati v řečené funkci a aby současně věc vrátil měst. notářskému úřadu v Bratislavě, aby — jakožto jediná instance (§§ 1, 92 a 126) — svůj výrok opatřil podle (1) odst. § 71 vl. nař. č. 8/28 údajem, že jest konečným.

Citace:

č. 10061. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 371-374.