Č. 10202.

Církevní věci. — Zdravotnictví. — Řízení správní: 1. Omluva s náboženskou obcí židovskou v Olomouci o zřízení rodinného hrobu na tamním obecním hřbitově jest právním jednáním povahy veřejnoprávní. — 2. K řešení sporů o pohřbení v rodinném hrobě jsou příslušný zřetelem k předpisu § 10 odst. 2 zák. č. 96/1925 Sb. úřady správní.
(Nález ze dne 5. prosince 1932 č. 16101.)
Věc: Pozůstalost po Heřmanu P., zastoupená Drem Gustavem Bruckmannem, advokátem v Olomouci proti zemskému úřadu v Brně o uložení popelnice na židovském oddělení hřbitova.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje dílem pro nezákonnost, dílem pro vadnost řízení.
Důvody: V sezení z 10. září 1928 usnesl se náboženský výbor náboženské obce židovské v Olomouci nevyhověti žádosti Dra Gustava B., advokáta v Olomouci, jako vykonavatele poslední vůle Heřmana P., dne 6. srpna 1928 v Olomouci zemřelého, bezkonfesního, aby urna s popelem zemřelého Heřmana P. byla uložena na židovském oddělení obecního hřbitova v Olomouci, a sice proto, že jde o osobu bez vyznání a se zřetelem k obsahu smlouvy ze 4. září 1911 v tomto případě nejde o rodinnou hrobku, takže předpoklady čl. 12 zák. z 25. kvčnta 1868 č. 49 ř. z. nejsou splněny.
Ke stížnosti Dra Gustava Bruckmanna, v níž s poukazem na předpisy § 10 zákona z 23. dubna 1925 č. 96 Sb. bylo dovozováno, že jde o rodinný hrob a že pohřbení urny s popelem zemřelého Heřmana P. v tomto rodinném hrobě nemůže býti odepřeno, resp. že při nejmenším je odůvodněna žádost o pohřbení urny v běžné řadě hrobů, zrušil magistrátní sbor hlav. města Olomouce jako politický úřad 1. stolice zmíněné usnesení náboženské obce židovské jako zákonu odporující a nařídil, aby popelnice s popelem těla zemřelého Heřmana P. byla při hrobech č. ... na oddělení israelském komunálního hřbitova umístěna.
Z tohoto rozhodnutí podala náboženská obec židovská v Olomouci odvolání, v němž v podstatě namítala toto: V daném případě se nejedná o rodinnou hrobku, nýbrž podle ujednání mezi Heřmanem P. a náboženskou obcí židovskou v Olomouci ze 4. září 1911 zakoupil Heřman P. dvě pohřební místa za účelem použití pro dva členy rodiny, a obě zakoupená místa jsou již trvale obsazena, takže práva ze založení rodinného hrobu vyplývající jsou již vyčerpána. Okolnost, že zmíněné ujednání neobsahuje omezení doby použití oněch dvou pohřebních míst, se netýká jádra věci, ježto nejde o otázku časového omezení, jednak na židovských hřbitovech se pohíební místa zadávají vždy na dobu trvání hřbitova. Trvalost práva používání pohřebního místa nebo více pohřebních míst nepropůjčuje však dotyčným pohřebním místům vlastnosti rodinného hrobu. Konečně namítala náboženská židovská obec, že se v daném případě jedná o výklad soukromoprávní úmluvy, o soukromoprávní oprávnění, a tedy o posuzování soukromoprávního poměru, k čemuž jsou příslušný výlučně řádné soudy (Glaser-Unger, č. 11611, 15157, 15525 a Mayerhofer, Handbuch fůr den politischen Verwaltungsdienst, 1897 sv. 3, str. 527).
V průběhu řízení odvolacího provedl žal. úřad ještě některá šetření, a vyjádřil se i st-1 svým podáním z 10. září 1929. Popíral v něm zejména, vzhledem k tomu, že od uložení zbytků kostí Heleny P. v jednom ze zakoupených hrobů již uplynulo 18 roků, že hrob tento je dosud obsazen, a namítal, že mělo býti připuštěno aspoň pohřbení Heřmana P. v hrobě podle řady na židovském hřbitově.
Nař. rozhodnutím bylo rozhodnutí městské rady v Olomouci zrušeno pro nepříslušnost městské rady jako politického úřadu 1. stolice k rozhodnutí tohoto sporu. Rozhodnutí toto je v podstatě důvodněno takto: »Náboženská obec židovská opírá své zamítavé stanovisko o připiš této obce ze 4. září 1911, adresovaný Heřmanu P., podle něhož tento zakoupil na židovském oddělení olomouckého obecního hřbitova dvě uvedená místa pro pohřbení dvou rodinných příslušníků a zaplatil za to obnos 1200 K pokladně náboženské obce. Výklad smlouvy uzavřené takto mezi Heřmanem P.. a židovskou náboženskou obcí je právě sporný, jak patrno mimo jiné i z podání Dra Gustava B. z 10. září 1929. Podle tohoto podání byl na místě, o něž jde, v roce 1911 pochován Karel P. a v témže hrobě uloženy skrovné zbytky kostí v r. 1878 zemřelé a ze starého židovského hřbitova přenesené mrtvoly Heleny P., takže již od r. 1911 lze tvrditi, že v hrobě odpočívá toliko jediná osoba, k tomu přistupuje, že do hrobky nemá býti uložena mrtvola, nýbrž jen urna s popelem. Ježto pak příslušná úmluva, učiněná mezi židovskou obcí náboženskou a Heřmanem P. jest povahy soukromoprávní, mohou býti spory z této úmluvy vyplývající řešeny zase jen toutéž cestou, tudíž řádnými soudy a nikoli státní správou ať kultovou či zdravotní. Měla tedy městská rada odepříti rozhodnutí v daném sporu pro svou nepříslušnosti
O stížnosti uvažoval nss takto:
Podáním z 26. září 1928 domáhal se st-1 — opíraje se o ustanovení § 10 zák. č. 96/25 — výroku o tom, 1. že náboženská obec židovská v Olomouci nemůže odpírati uložení urny s popelem těla zemřelého P. v rodinném hrobě na židovském oddělení obecního hřbitova olomouckého, a eventuelně výroku o tom, 2. že při nejmenším nemůže býti odepřeno uložení zmíněné urny v běžné řadě hrobů na židovském oddělení řečeného hřbitova. Uplatňoval tedy st-1 nároky opřené o předpis § 10 zák. č. 96/25. Podle § 10 odst. 1 tohoto zák. nesmí nikdo brániti slušnému pohřbení na hřbitově, ani je zakazovati, ani rušiti. V dalším pak se uvádí, co se rozumí slušným pohřbením a považuje se za takové zejména i pohřbení v rodinném hrobě V druhém odstavci zmíněného předpisu pak se stanoví, že duchovní správci nebo jiní představitelé náboženské obce smějí odepříti pohřbení mrtvoly zemřelého, jenž nebyl jejím příslušníkem, na svém hřbitově jen tehdy, je-li v obvodu místní obce, kde smrt nastala , hřbitov obecní nebo hřbitov pro příslušníky církve nebo náboženské společnosti, jíž zemřelý patřil. Pohřbení v rodinném hrobě nesmějí však ani v těchto případech odepříti. Podle tohoto ustanovení nesmí tedy pohřbení v rodinném hrobě býti odepřeno ani tehdy, když v obvodě dotyčné obce je hřbitov obecní nebo hřbitov příslušníků církve nebo náboženské společnosti, jíž zemřelý patřil. Stav »bez vyznání pokládá se podle § 15 cit. zák. za vyznání náboženské ve smyslu tohoto zákona.
Uvedená ustanovení zákonná jsou součástí zákonné úpravy o vzájemných poměrech náboženských vyznání (arg. nadpis zákona a celý obsah zákona) a tvoří tedy součást předpisů, upravujících poměry veřejné. Svou povahou je proto nárok opřený o předpis § 10 odst. 2 posl. věta zák. č. 96/25, nárokem veřejnoprávním. Úřady správní majíce o nároku takto fundovaném rozhodovati, budou si v případě sporu museti vyřešiti otázku, zda v konkrétním případě jde o »rodinný hrob«, a ježto pojem rodinného hrobu v zákoně není určen, budou zpravidla musiti přihlédnouti í k obsahu oněch právních jednání, jimiž správa hřbitova dotyčná místa hřbitovní dala jednotlivcům pro účely pohřbívání k disposici. I kdyby tato jednání, jimiž správa hřbitovní zřizuje nebo dovoluje zříditi na svém hřbitově »hroby rodinné«, byla jednáními rázu soukromoprávního, nemohlo by to úřadům správním vaditi, aby řešíce otázku, zda duchovní správci nebo jiní představitelé náboženské obce právem či neprávem odepírají pohřbení v rodinném hrobě«, si prejudicielně zodpověděly i otázku, zda jde o rodinný hrob. (Srov. § 44 vl. nař. ze 13. ledna 1928 č. 8 Sb.)
Leč v daném případě nemohl nss ani uznati, že úmluva, uzavřená mezi židovskou obcí náboženskou a Heřmanem P. jest povahy soukromoprávní, jak za to má žal. úřad. Nss dospěl k názoru opačnému uváživ toto:
Již před státním převratem byly právní poměry hřbitovů a užívání jich upravovány předpisy moci veřejné, zákonodárstvím státním a zemským, a sice nejen s hlediska ochrany zájmů veřejného zdravotnictví, nýbrž i s ohledem na pietu k památce zemřelých. I statutárnímu městu Olomouci byla policie zdravotní, a tedy i dohled nad hřbitovy, přikázána předpisem § 64 č. 5 obecního řádu pro král. hlavní město Olomouc (zák. z 24. ledna 1866 č. 6 z. z. mor.). Zřizování a udržování hřbitovů bylo pak obcím zvláště uloženo zákonem o organisaci veřejné služby zdravotní z 30. dubna 1870 č. 68 ř. z., jimž v § 3 lit. d) přiznán byl i dozor ke hřbitovům, tedy i ke hřbitovům náboženských společností. Předpisem čl. 12 zák. z 25. května 1868 č. 49 ř. z., jímž upraveny byly mezikonfesní poměry v býv. Rakousku, bylo pak stanoveno, že žádná náboženská obec nemůže za určitých tam blíže uvedených předpokladů odepříti slušné pohřbení i osobám, které nejsou jejími příslušníky. Jedním z takových předpokladů bylo, že jde o pohřbení v rodinném hrobě. Již podle těchto předpisů — nehledíc ani k normám starším — byly hřbitovy ústavy, věnovanými účelům veřejným, a použiti jich k pohřbívání bylo obligatorními předpisy zabezpečeno všem, kdož splnili zákonné podmínky. Pokud pak jde specielně o obecní hřbitov v Olomouci, jehož součástí je židovské oddělení tohoto hřbitova, je ze spisů správních zřejmo, že používání hřbitova tohoto k pohřbívání upraveno bylo zvláštním hřbitovním řádem, jímž upraveny byly předpisy i pro zřizování hrobů a rodinných hrobů na židovském oddělení tohoto hřbitova, a stanoveny byly i tarify za místa pro hroby a hrobky.
Správa hřbitovní, zadávajíc místo pro rodinný hrob, nevystupuje jako subjekt soukromopodnikatelské činnosti, nýbrž jako správkyně ústavu určeného k veřejnému pohřbívání, vystupuje tedy ve funkci veřejnoprávní. Pak ovšem nutno zadání místa pro rodinný hrob považovati za akt veřejné správy hřbitovní a tedy za akt povahy veřejnoprávní. Je sice pravda, že býv. ss v nál. z 2. července 1873 č. 5628, jehož se dovolává odvodní spis žal. úřadu stejně jako býv. nejvyšší soud ve Vídni v nál. uveřejněných ve sbírce Glaser-Unger pod č. 15525, 11161 a 15157, jichž se rovněž odvodní spis žal. úřadu dovolává, zaujal stanovisko, že úmluva o zřízení rodinného hrobu na veřejném hřbitově je rázu soukromoprávního; leč stanovisko toto bylo opuštěno již v nál. býv. ss-u Budw. 9266 A/1917 i v nál. nejvyššího soudu čsl. republiky, Vážný č. 10379/1930. Právní názor, že zadání míst pro rodinné hroby a hrobky na veřejných hřbitovech je nikoli soukromoprávním jednáním, nýbrž aktem veřejnoprávním, došlo potvrzení i právní vědou (srov. Hawelka, »Studien zum osterreichischen Friedhofsrechle«, Politzer, »Samostatné dávky obecní« ve Správním obzoru, roč. 1909, Zeis, »Samostatné dávky obecnk v Hospodářství okresů a obcí, Sommer »Hřbitovy« ve Sborníku veř. práva čsl.).
Z předeslaných úvah plyne, že úmluva mezi židovskou obcí náboženskou v Olomouci a Heřmanem P., uzavřená v r. 1911 o zakoupení dvou míst pro pohřbení dvou rodinných příslušníků není aktem povahy soukromoprávní, jak za to má žal. úřad, nýbrž aktem veřejnoprávním, a byly proto úřady správní příslušný o sporech z aktů těch vznikajících rozhodovati. Opačný názor žal. úřadu nemá tedy opory v zákoně.
Leč nss shledal, že nař. rozhodnutí je také ztíženo podstatnou vadou.
Jak svrchu řečeno, vznesl st-1 svým podáním z 26. záři 1928 na spor otázky dvě, a to 1. otázku, zda mohlo býti odepřeno uložení urny v rodinném hrobě, a 2. zda při nejmenším měl býti pro urnu tu poskytnut hrob v běžné řadě.
Je sice pravda, že nárok druhý má povahu nároku eventuálního pro případ, že nárok na prvém místě uplatněný nebude uznán za existující po právu; leč z toho ještě neplyne, že žal. úřad, na nějž spor iure devolutionis přešel, se mohl omeziti jen na vyřešení otázky prvé a nárok na druhém místě uplatněný úplně pominouti. Nemohl tak učiniti tím méně, že st-1 ve svém vyjádření z 10. září 1929, k němuž mu byla poskytnuta příležitost v řízení odvolacím, znovu uplatnil bezpodmínečný právní nárok, aby urna s popelem těla Heřmana P. byla pohřbena na židovském hřbitově v běžné řadě hrobů. Ježto odvolací úřad není instancí kasační, nýbrž má podle § 80 odst. 1 správ, řádu č. 8/28 rozhodnouti zpravidla ve věci samé, ledaže by tu byly nedostatky, o nichž jedná odst. 3. cit. parargafu, měl žal. úřad přihlédnouti k petitu uplatněnému st-lem na druhém místě. Při tom zůstává stranou úvaha, zda žal. úřad měl o petitu uplatněném st-lem in eventum rozhodnouti sám ihned v meritu, či nemohl-li snad uložiti úřadu 1. stolice, aby o nároku v podání z 26. září 1928 secundo loco již uplatněném v pořadí instancí rozhodl, ježto otázku tuto bude si musiti v prvé řadě vyšetřiti žal. úřad (§ 5 zák. o ss). Právní názor, zastávaný žal. úřadem v odvodním spise, podle něhož st-li není odňata možnost, aby spornou otázku na druhém místě na spor již vznesenou teprve znovu předložil státní správě k rozhodnutí, není odůvodněn žádným ani materielním ani procesním předpisem zákonným.

Citace:

Č. 10202. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 728-732.