Č. 10210.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí: Bylo-li převodu nemovitosti přiznáno osvobození od dávky z přírůstku hodnoty podle § 52 odst. 2 zák. č. 44/27 teprve po pravoplatném vyměření dávky, nelze požadovati při vrácení dávky též náhradní úroky.
(Nález ze dne 9. prosince 1932 č. 15063.)
Prejudikatura: pro dobu před zák. 44/27 srov. Boh. A 3776/24, 8411/30.
Věc: Město Bratislava proti zemskému úřadu v Bratislavě o vrácení dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud ukládá stěžující si obci povinnost zaplatiti Ladislavu Sch. 6% ní náhradní úroky, zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Kupní smlouvou ze 6. února 1926 prodal Ladislav Sch. pozemek Pavlu a Bronislavů H. Z převodu toho byla pak zciziteli platebním rozkazem z 3. května 1926 vyměřena dávka v částce 4254,53 Kč, která byla dne 11. května 1926 také zaplacena. Žádostí z 1. července 1927 domáhal se zcizitel vrácení zaplacené dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí podle §§ 49 a 52 zák. č. 44/27 z důvodu, že na prodané stavební parcele byl zatím vystavěn obytný dům. Žádosti této nebylo vyhověno rozhodnutím ze 4. září 1928 v podstatě z důvodu, že nabyvatel parcely nevyužitkoval úplně ke stavbám, následkem čehož nepřísluší mu osvobození od dávky.
Odvolání proti tomu podané zamítlo městské zastupitelstvo usnesením z 24. června 1929. Dalšímu odvolání Lad. Sch. vyhověl zemský úřad a usnesení měst. zastupitelstva pozměnil v tom směru, že převod, na základě kterého byla obecní dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí vyměřena platebním rozkazem města Bratislavy ze 3. května 1926 v částce 4254,53 Kč, jest od placení dávky na základě §§ 49 a 52 zák. č. 44/27 osvobozen, a nařídil, aby dávka, byla-li již zaplacena, v celé částce s 6%nimi náhradními úroky ode dne zaplacení byla rekurentu vrácena. Žal. úřad uvedl pak důvody, z kterých bylo nutno převod od dávky osvoboditi podle odst. 2 § 52 zák. č. 44/27, a vyslovil, že vrácení dávky s úroky opírá se o § 23 dávk. pravidel.
Stížnost do rozhodnutí toho podaná směřuje jedině proti výroku nař. rozhodnutí, jímž bylo uloženo městu, aby zaplatilo též 6%ní náhradní úroky ode dne zaplacení dávky. O stížnosti uvážil nss:
Mezi stranami není sporu o tom, že převod smlouvou ze 6. února 1926 jest podle § 52 zák. č. 44/27 osvobozen od dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí a že obec jest povinna dávku z převodu toho zaplacenou vrátiti. Na sporu jest pouze otázka, je-li obec povinna také, jak žal. úřad jí uložil, zaplatiti Ladislavu Sch. (resp. jeho dědicům) náhradní 6%ní úroky ode dne zaplacení dávky. Žal. úřad opřel svůj výrok o ustanovení § 23 dávk. pravidel č. 143/22 Sb., stížnost proti tomu dovolává se předpisu odst. 3 § 52 zák. č. 44/27, podle něhož, byla-li dávka z převodu podle předposledního odstavce osvobozeného zaplacena, jest ji vrátiti bez úroků. Paragraf 23 cit. zák. pravidel stanoví v odst. 1., který tu jedině je rozhodujícím, že bylo-li odvolání podanému proti platebnímu rozkazu vyhověno, vrátí se částka neprávem zaplacená s připočtením 6%ních náhradních úroků ode dne zaplacení do dne, kterého byla strana o vyřízení odvolání zpravena. Ustanovení to předpokládá tedy, že jde o dávku zaplacenou indebite na základě platebního rozkazu, jenž nebyl po právu a jako nezákonný k odvolání strany byl cestou instanční zrušen. Povinnost k zapravení náhradních úroků jest zřejmým důsledkem toho, že bylo plněno indebite na základě titulu, který po právu nikdy nebyl.
Nss nemusel se zabývati otázkou, bylo-li toto ustanovení dávkových pravidel pro případy, kdy dávka byla předepsána proti ustanovení § 52 zák. č. 44/27 a strana, napadnuvší tento předpis, vymohla si zrušení jeho v cestě instanční, modifikováno ustanovením odst. 3. § 52 zák. č. 44/27. Neboť v daném případě platební rozkaz z 3. května 1926 nebyl zrušen k odvolání strany v cestě instanční, nýbrž nabyl právní moci, a strana teprve žádostí ze dne 1. července 1927 vznesla nárok na vrácení dávky z důvodu, že dodatečně splnily se předpoklady pro osvobození převodu od dávky podle odst. 1. § 52 zák. č. 44/27. Na tyto případy, kdy dávka byla právem předepsána a zaplacena, a kdy teprve dodatečně odpadly důvody pro předpis dávky, resp. vzešel nárok na osvobození od dávky, předpis § 23 odst. 1 dávk. prav. podle svého znění nedopadá. Poněvadž pak pro převody osvobozené podle § 52 zák. č. 44/27 je tu positivní předpis odst. 3. tohoto §, který zcela nepochybně aspoň především právě zmíněné případy má na mysli a který stanoví, že dávku vrátiti jest bez úroků, nemá výrok žal. úřadu, ukládající obci povinnost zapraviti 6%ní náhradní úroky, opory v zákoně.

Citace:

Č. 10210. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 747-748.