Č. 10044.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: * Mzdou podle § 10. zák. č. 221/24 jest veškerý příjem, pokud není nahodilý, kterého
se zaměstnanci dostane z důvodu vykonávání prací pojištěním povinných, a to i takový příjem, na nějž není žalobního nároku.
(Nález ze dne 30. září 1932 č. 10689/30.)
Věc: Dr. Antonín U. a spol. v Ch. proti zemskému úřadu v Praze o pojištění nemocenské, invalidní a starobní.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Platebním výměrem č.... předepsala okresní nemocenská pojišťovna v Ch. st-li Dru Antonínu U., advokátu v Ch., doplatek na příspěvcích k nemocenskému pojištěni za jeho kancelářské zaměstnance, spolustěžovatele Jiřího J. a Františka Sch., v částce 1276,12 Kč za období od 30. srpna 1925 do 31. prosince 1927, a platebním výměrem č... pojistné příspěvky za období od 29. července do 25. srpna 1928 v částce 125,76 Kč a doplatek v částce 372 Kč za období od 1. ledna do 28. července 1928.
V odvolání z těchto platebních výměrů uplatňovali st-lé, že za základ výměry příspěvků vzaty byly jako mzda i částky, jež byly oběma zaměstnancům vyplaceny kromě smluvené mzdy, na něž však neměli žalobního nároku a jež proto nelze pokládati za mzdu. St-1 Dr. U. dával totiž oběma svým zaměstnancům kromě mzdy týdně určité částky podle toho, v jaké výši došly do kanceláře platy, aniž však se k tomu zavázal. Tyto přídavky byly nepravidelné, jako nepravidelně docházely platy, pročež později bylo k žádosti zaměstnanců smluveno, že místo oněch přídavků budou dostávati týdně pravidelně asi 100 Kč. Přes to dával st-1 Dr. U. i dále z větších platů na konci týdne oběma zaměstnancům přídavky, a to tak, že z platů došlých v týdnu rozdělil mezi ně 15%, a to osmi díly J. a sedmi díly Sch. Od toho byla odpočtena každému pevná částka 100 Kč, zbytek dával st-1 Dr. U. dobrovolně, šlo tedy o darování ve smyslu § 940 o. z. o. a nemohly pak z těchto částek býti ani činěny srážky na daň důchodovou. Takto darované částky nebyly mzdou, poněvadž zaměstnanci neměli na ně žalobního nároku, jejich výše se měnila a v některých měsících vůbec nebyly poskytovány. Pro pojistné jest rozhodna jen výše mzdy, na kterou má zaměstnanec nárok. Na uvedené gratifikace z větších platů, jež došly do kanceláře, jmenovaní zaměstnanci neměli nároku, poněvadž se o nich ani o jejich výši nestalo ujednání, nýbrž byly poskytovány ve smyslu § 940 o. z. o. z uznanlivosti, avšak zcela nepravidelně a nahodile, nejsouce ani závislý na vykonané práci, pročež nemohou býti pokládány za mzdu, jež má býti základem výměry pojistných příspěvků.
Výměrem z 10. ledna 1929 okresní úřad v Chebu odvolání nevyhověl z důvodu, že při revisi, provedené okr. nemoc. pojišťovnou v Ch., a předloženým seznamem učiněných gratifikací bylo zjištěno, že celkový příjem Jiřího J. a Františka Sch. v době od 30. srpna 1925 do 25. srpna 1928 byl skutečně vyšší než mzda, která byla podkladem původních příspěvků. Námitka, že gratifikace, učiněné zaměstnancům při větších placeních, nepatří k celkovému příjmu, není odůvodněna v zákoně, ježto podle § 10 zák. č. 221/24 patří ke mzdě veškeré druhy přídavků.
Další odvolání st-lů zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím, poukázav na důvody rozhodnutí vzatého v odpor a podotknuv k vývodům odvolání: »Podle § 10 zák. č. 221/24 jest mzdou veškeren příjem za smluvenou práci, pokud není nahodilý. V tomto případě se nemůže jednati o nahodilý příjem, poněvadž gratifikace byly poskytovány zaměstnancům celý rok a také vícekráte měsíčně, takže nutno považovati je rovněž za mzdu.«
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
Předmětem sporu jest otázka, zda částky, vyplácené st-lem Drem U. oběma druhým st-lům, jeho zaměstnancům, podle výše platů, docházejících do kanceláře, způsobem, jak je vylíčen v odvolání, lze pokládati za součást mzdy ve smyslu § 10 zák. č. 221/24. Ustanovení toto praví, že mzdou podle tohoto zákona jest veškeren příjem za smluvenou práci, pokud není nahodilý.
St-lé mají předem za to, že uvedené částky nelze proto pokládati za součást mzdy podle cit. zákonného ustanovení ,poněvadž jmenovaní zaměstnanci neměli na vyplácení částek těch žalobního nároku, nýbrž poskytoval jim je stěžovatel Dr. U. jen z uznanlivosti, darem ve smyslu § 940 o. z. o. Domnívají se tedy st-lé, že mzdou ve smyslu § 10. zák. č. 221/24 jest jen ona odměna za smluvenou práci, na niž má zaměstnanec stihatelný nárok.
V tom však jsou st-lé na omylu, neboť již samo citované místo praví, že mzdou podle tohoto zákona jest veškerý příjem za smluvenou práci, pokud není nahodilý. Nejde-li tedy o příjem nahodilý, jest za mzdu podle zákona č. 221/24 pokládati jakýkoli příjem zaměstnancův, plynoucí mu z pracovního poměru, podrobeného pojistné povinnosti, tedy veškeré odměny, poskytované mu z důvodu konané práce, nechť již zaměstnanec má na ně stihatelný nárok, nebo jsou mu poskytovány dobrovolně, z uznanlivosti. Že tomu tak jest, je vidno též z odst. 2 § 10, v němž za součást mzdy jsou prohlášeny zejména též dárky osob třetích, pokud obvyklé jich poskytování má vliv na výměru mzdy, tedy úplaty, na něž zaměstnanec zřejmě stihatelného nároku míti nemůže.
Podle toho tvoří částky, poskytované st-lem Drem U. oběma jeho zaměstnancům, i když — jak stížnost tvrdí — dělo se tak jen z uznanlivosti, aniž zaměstnanci ti měli na ně stihatelný nárok, součást mzdy ve smyslu cit. § 10, pokud jen byly poskytovány z důvodu pracovního poměru, a nebylo by je ke mzdě ve smyslu uvedeného ustanovení počítati jen tenkráte, kdyby šlo jen o příjem nahodilý.
Otázky té dotýká se stížnost druhou svou námitkou, tvrdíc, že šlo o příjmy nahodilé, poněvadž nebyly určeny ani co do času ani co do výše. — Vylučuje ze mzdového základu příjmy nahodilé, neurčuje zákon blíže, co sluší příjmem nahodilým rozuměti. Podle obecného významu pojmu toho lze však za příjmy nahodilé pokládati jen úplaty ojedinělé, vyskytující se tu a tam bez jakékoli pravidelnosti, s nimiž zaměstnanec právě pro jejich ojedinělost, jako s příjmovým zdrojem nemůže počítati. Jestliže však st-1 Dr. U. poskytoval svým zaměstnancům úplaty, o něž jde, podle toho, jak docházely platy do jeho kanceláře, a to pravidelně podle týdnů, v nichž platy docházely, jest jasno, že nešlo o úplaty ojedinělé, aniž tu co na věci mění skutečnost, že intervaly mezi jednotlivými úplatami nebyly pravidelné a že odměny ty byly vždy různé výše.
Stížnost, hájící názor opačný, není proto důvodná.

Citace:

č. 10044. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 336-338.