Čís. 7673.

Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.).
I v rozlukovém řízení platí zásada, že lze rozsudek ve vyšší stolicí přezkoumati jen, když a pokud byl napaden opravným prostředkem. To platí zejména i o přezkoumávání skutkových zjištění. »Ubližováním« ve smyslu § 13 písm. e) zák. dlužno rozuměti jiné úkory, než urážku na cti (na př. záletnictví nebo jinou nevěru, kromě — Čís. 7673 —
2125
cizoložství). Nestačí tu případ jediný, nýbrž vyžaduje se opětování poklesku neb aspoň jistá jeho trvalost. K »opětovnému na cti urážení« nestačí jeden výstup, při němž jedna nebo více nadávek několikráte pronesena, nýbrž musí tu býti více takových výstupů.
(Rozh. ze dne 30. prosince 1927, Rv I 802/27.)
k manželově žalobě rozloučil procesní soud prvé stolice manželství z viny obou manželů. Odvolací soud nevyhověl odvolání ani té ani oné strany. Nejvyšší soud k dovolání žalované manželky žalobu zamítl.
Důvody:
První soud rozloučil manželství z viny obou manželů, na odvolání obou stran odvolací soud rozsudek potvrdil, přejav všecka zjištění prvého soudce, tedy i negativní, a nyní dovolává se pouze žalovaná, nikoli však žalobce, z čehož plyne, že na úkor žalované nemohou srovnalé rozsudky nižších stolic v žádném směru býti změněny, a to ani co se týče zjištění negativních, že se žalovaná toho a onoho poklesku žalobcem jí přičítaného nedopustila nebo aspoň, že se důkaz o něm nezdařil, nýbrž dlužno vycházeti při posuzování viny žalované manželky pouze z těch skutečností, které nižší stolice jako její poklesek kladně zjistily. To vyšetřovací zásadě ovládající řízení rozlukové není na újmu, neboť zásada ta může přijití na řadu jen, pokud nebrání tomu zásady civilního řádu soudního, pokud platí i v řízení rozlukovém, a tu jest stěžejní zásadou, platící i v řízení rozlukovém, že opravná stolice může býti činná jen, pokud se jí bylo dovoláno, takže, kdyby rozsudek nižší stolice byl sebe chybnějším, bude platiti a tvořiti právo, nebylo-li podáno odvolání pokud se týče dovolání. Bylo-li tedy podáno dovolání jen stranou žalovanou, nemůže přes to, že v rozlukovém řízení právo, hodnotiti průvody, přísluší i nejvyššímu soudu, rozhodnutí nižších stolic pozměněno býti ani ve zjištěních na její úkor, když žalobce, jenž by se toho byl domáhati mohl, dovolání nepodal. Co však nižší stolice proti žalované kladně zjistily, je toliko to, co proti ní potvrdil svědek Dr. T., že žalovaná říkala mu v době, když byl tajemníkem spolku rozvedených manželek, že jí její služebná sdělila, že žalobce se svou dcerou spal, a že žalovaná pravila, že žalobce, poněvadž žalovaná o tom věděla, v rozvodovém sporu musel si ukládati reservu, že žalovaná líčila svědkovi svého manžela jako spustlíka a vypravování služčino jako skutečnou událost. Skutečnost tohoto sdělení žalované manželky lze posuzovati jen s hlediska dvojího důvodu rozlukového, nejprv s hlediska § 13 písm. e) rozl. zák., podle něhož důvodem rozluky jest,, nakládal-li jeden manžel druhým manželem vícekráte zle, ubližoval-li mu těžce neb opětovně ho na cti urážel. Tu by přišla na řadu nejprve možnost třetí, která však odpadá proto, že, ač to patrně musí býti pokládáno za urážku na cti, nestalo se to opětovně, jak předpis žádá, nýbrž jen jedenkrát. Pod zlé nakládání, jež ovšem by rovněž musilo býti opětované, to však podřaditi nelze, a tak zbývá jen možnost druhá, zda lze říci, že žalovaná oním sdělením žalobci těžce »ubližovala«, ale ani tu nelze k otázce přisvědčiti. Je předem — Čís. 7674 —
2120
záhadou, co všecko má se ubližováním rozuměti, a tu lze říci, když zákon možnosti staví disjunktivně vedle sebe, že se musí u každé rozuměti jiná skutková povaha a nikoli společná s druhou, že tedy, když závadné sdělení zakládá urážku na cti, nemůže zakládati zároveň také ubližování, takže tímto pojmem rozuměti by bylo jiné úkory než urážení na cti, na př. záletnictví nebo jinou nevěru kromě cizoložství, kteréž úkory skutečně pod žádný jiný konkrétní důvod rozluky podřaditi nelze. Ale, nehledíc k této záhadě, jest zřejmo, že nestačí případ jediný, nýbrž že se i zde, jako v obou druhých, vyžaduje opětování poklesku neb aspoň jistá jeho trvalost, což dostatečně vyjádřeno jest trvací a zároveň opětovací formou slovesní »ubližoval-li« mu těžce, nikoli ublížil-li mu těžce. Teprve, trvalo-li na př. záletnictví delší dobu, lze říci, že manžel manželu »ubližoval«, jde-li však o ublížení výrokem, lze to říci teprv, když výrok byl při jiných příležitostech opakován. Kdyby však byl zákon řekl i zde »ubližoval-li mu opětovně«, byl by tím sice postižen případ opětovného výroku, nikoli však případ poklesku (záletnictví) delší dobu trvavšího, avšak jen jediného. Nelze tedy v souzeném případě říci, že žalovaná žalobci oním jediným sdělením »ubližovala«, nýbrž nejvýše, že mu ublížila, což ke skutkové povaze zákona nestačí. K bližšímu objasnění poslouží, že zákon v třetím případě praví »opětovně na cti urážel«: vypustí-li se znak opětovnosti, zbude »na cti urážel«, což též rozhodně jest něco jiného, než na cti urazil. Trvá-li mezi manželi výstup delší dobu na př. dvě hodiny nebo půl dne a za tohoto výstupu manžel manželce vmetne vícekráte v tvář nadávku, vyjádří se to trvací formou, že ji »urážel«, kdežto, kdyby se byl pouze jednou nadávky dopustil, znělo by to, že ji »urazil«. Žádá-li tedy zákon opětovné urážení (a ne pouze uražení), nestačí jeden výstup, při němž jedna nebo více nadávek několikráte pronesena, nýbrž musí tu býti více takových výstupů, což ovšem plně souhlasí s povahou věci, neboť jeden výstup může se přihoditi i lidem nejřádnějším, ale to neznamená ještě zkázu manželství. Teprv, když se to opakuje, stává se to nesnesitelným. Tak i zde. Když však tu není objektivní skutková povaha § 13 písm. e), netřeba se při tomto důvodu zabývati povahou subjektivní.

Citace:

č. 7673. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 824-826.