Čís. 7583.

Exekuční soud jest podle § 210 ex. ř. povinen přihlédnouti k výpisu z pozemkové knihy, podle něhož byl převodní poplatek zajištěn záznamem zástavního práva na vydražené nemovitosti.
Rozhodnutí o tom, kterým poměrem jest přikázati z nejvyšších podání za jednotlivé vložky převodní poplatek, vyměřený z jednotné trhové smlouvy ohledně všech vložek, nepřísluší poplatkovému úřadu, nýbrž soudu rozvrhujícímu nejvyšší podání.
Přísluší-li přednostní právo převodnímu poplatku, dlužno je přiznati také úrokům z prodlení, bez ohledu na to, zda byly knihovně zajištěny čili nic.
(Rozh. ze dne 3. prosince 1927, R I 991/27.)
Rozděluje nejvyšší podání za exekučně prodané nemovitosti, přikázal soud prvé stolice eráru v přednostním pořadí převodní poplatek. Odpor vymáhajícího věřitele soud prvé stolice zamítl, vycházeje z právního názoru, že podle § 72 popl. zák. je přednostní právo převodního poplatku omezeno toliko dobou a, že od doby, kdy měl býti zaplacen, neuplynula tři léta až do dne příklepu a že poplatek byl zajištěn právem zástavním na prodaných nemovitostech. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Stěžovatelka marně se pokouší dolíčiti, že mělo býti vyhověno jejímu odporu proti přikázání převodního poplatku z trhové smlouvy z 31. května 1922 59 500 Kč s úroky vůbec a proti přikázání poměrné jeho části, připadající na vl. č. 25 penízem úhrnem 43 857 Kč 66 h, zvláště. Neprávem brojí především proti tomu, že nižší soudy uznaly podle § 210 ex. ř. poplatek za dostatečně prokázaný. Poplatek byl podle výtahu z knihy pozemkové zajištěn dne 1. listopadu 1922 záznamem práva zástavního na všech vydražených nemovitostech, a to podle čl. 111. úvoz. zákona k exekučnímu řádu a § 375 ex. ř. Spisy o tomto zajištění jsou, třebas nebyly jako exekuční označeny a zapsány v exekučním rejstříku, exekučními spisy podle § 210 ex. ř., exekuční soud byl proto podle tohoto zákonného ustanovení povinen k nim přihlížeti. Podle těchto spisů bylo zajištění poplatku zažádáno a povoleno na základě platebního rozkazu, jehož splatnost a vykonatelnost byla úředním záznamem berního úřadu ve V. ze dne 30. října 1922 potvrzena. Bezdůvodnou jest proto výtka, že důkaz splatnosti a výše převodního poplatku nebyl proveden, a mylný jest předpoklad, že mohlo býti rozhodnuto teprve po nahlédnutí do sbírky listin knihy pozemkové. Bezpodstatným jest i další důvod stížnosti, že když byl převodní poplatek předepsán z trhové smlouvy o všech třech vydražených knihovních vložkách, čís. 25, 229 a 323 ve V., smělo býti při přikázání nejvyšších podání za jednotlivé vložky přihlíženo vždy jenom k určité části poplatku, připadající na tu kterou vložku. Stěžovatelka míní, že berní úřad zanedbal povinnost přihlásiti k rozvrhu nejvyšších podání přímo jednotlivé části převodního poplatku, že nemělo býti k jeho přihlášce převodního poplatku jako celku přihlíženo a celý nárok měl býti zamítnut. Rozdělení přikázaného poplatku na jednotlivé vložky exekučním soudem podle § 222 ex. ř. bylo by prý přípustno jenom, kdyby šlo o přikázání poplatku v jeho knihovním pořadí, při přikázání v pořadí přednostním bylo prý použití tohoto předpisu vyloučeno. Všechny tyto vývody jsou však vzhledem k ustanovení § 234 ex. ř., že účastníci, kteří byli u rozvrhového roku, smějí rozvrhovému usnesení odporovati rekursem jenom z důvodů, které uplatnili již odporem, novotou, k níž nelze přihlížeti. Jak při prvém rozvrhovém roku dne 20. dubna 1925, tak při druhém rozvrhovém roku dne 14. dubna 1926 upozornila sice stěžovatelka, že nemovitost zapsaná ve vl. č. 25 neručí za celý převodní poplatek, ale nenavrhla z tohoto důvodu zamítnutí nároku, naopak navrhla podle spisku, přiloženého jí k protokolu o prvém roku, by pro případ nevyhovění jejímu odporu, pokud byl podán z jiných důvodů, byl poplatek přikázán ze všech tří vydražených vložek úměrně jejich hodnotě, tedy podle zásady § 222 ex. ř. Tento tehdejší jeho návrh vyhovoval i zákonu, neboť převodní poplatek, vyměřený z jednotné trhové smlouvy, byl předepsán ze zcizení všech tří vložek jednotným právním úkonem a vázl podle § 72 popl. zák. na všech třech prodaných a nyní vydražených vložkách jako celek. Rozhodnutí, kterým poměrem bude přikázán z nejvyšších — Čís. 7584 —
1941
podání za jednotlivé vložky, nepříslušelo poplatkovým úřadům, nýbrž soudu rozvrhujícímu nejvyšší podání. Berní úřad nebyl povinen učiniti v té příčině návrh, opomenutí takového návrhu nemůže býti na škodu jeho právu, obdržeti z nejvyšších podání celý převodní poplatek. Neprávem odporuje stěžovatelka konečně rozvrhovému usnesení z důvodu, že v přednostním pořadí byly ze vložky čís. 25 přikázány kromě poměrné části převodního poplatku také úroky z prodlení ode dne splatnosti do dne dražby. Tvrdí, že podle § 72 popl. zák. přísluší přednostní právo jenom poplatku samému, a poukazuje na to, že knihovně byl zajištěn jenom poplatek, nikoliv také úroky. V této příčině dostačí však poukázati na ustanovení posledního odstavce § 216 ex. ř., že úroky za tři léta před udělením příklepu, ať příslušejí ze smlouvy nebo ze zákona, požívají stejného pořadí s jistinou. Přísluší-li převodnímu poplatku právo na přednostní uspokojení, což se jíž nepopírá, nemůže býti odepřeno ani účtovaným úrokům z prodlení, jejichž oprávněnost rovněž není sporná, bez ohledu na to, byly-li knihovně zajištěny, čili nic.

Citace:

č. 7583. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 639-641.