Čís. 13304.

Výhradná kutiska nejsou sama sebou příslušenstvím dolových měr a nemohou se jím státi ani tím, že jsou vlastníkem určena k trvalému používání horního tělesa.
(Rozh. ze dne 22. února 1934, Rv I 1222/32.)
Žalovaná obec vedla k vydobytí peněžité pohledávky exekuci zabavením dlužníkových kutišť. Žalobkyně, jíž příslušela knihovní zástavní práva na tělesech zapsaných v horních knihách, domáhala se nepřípustnosti exekuce, tvrdíc, že exekuce vedená žalovanou na kutiště, jest nepřípustná, protože kutiště jsou příslušenstvím dolů, zapsaných ve vložkách horní knihy, takže oddělenou exekucí na kutiště jest porušeno ustanovení §§ 252 ex. ř., 457 obč. zák. a 121 hor. zák. a hypotekární právo žalobkyně. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Žalovaná zaujímá stanovisko, že kutací povolení a kutiště nemohou býti podle zákona příslušenstvím vlastnictví k dolům, a i prvý soud tomuto názoru přisvědčil, odvolávaje se na ustanovení § 109 hor. zák., v němž jsou předměty vlastnictví k dolům vypočteny, avšak mezi nimi kutiště nepřichází, a prohlašuje, že kutiště nemohou býti podřaděna ani pod součásti dolů, označené v § 117 hor. zák., ani pod příslušenství vlastnictví k horám, o nichž se jedná v § 121 hor. zák. Kromě toho nemůže býti kutací právo pojímáno jako věcné právo uvedené v § 308 obč. zák. ani jako právo na nemovitý statek. Jest především zkoumati, jakou právní povahu mají kutiska. Kutiskem rozumí se podle § 22 hor. zák. výhradné právo ke kutání pro bod kutacího pole, oznámený hornímu úřadu. Tohoto kutacího práva se nabývá, oznámí-li kutéř hornímu úřadu bod neb body, kde hodlá počíti kutbu a postaviti kutací znamení, tak zvané kutiště (§ 21 hor. zák.). Ohlášením kutiště stává se kutací právo výhradným. Práva nakládati s vyhraženými nerosty a vlastnického práva k nerostům kutéřem dobytým, nabývá kutéř teprve propůjčkou (§ 40 hor. zák.), jíž lze dosáhnouti jen na základě kutacího povolení. Předmětem propůjčky jsou mezi jiným dolové míry, k dobývání všech, v nich se vyskytujících vyhražených nerostů (§§ 42, 77, 123 a 131 hor. zák.). Podle § 34 hor. zák. dává kutiště nárok na propůjčení alespoň jedné míry dolové. Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že kutací právo jest pokládati všeobecně se zřetelem na § 298 obč. zák. za věc movitou, nikoliv tudíž za předmět zápisu do veřejné knihy a tudíž ani do horní knihy. V tomto směru jest odvolatelce přisvědčiti. Přezírá však, že kutiště podle §§ 16 a 28 horn. zák. jest právem částečně omezeným a vázaným na určité podmínky, poněvadž nutným předpokladem kutiště jest podle § 16 horn. zák. kutací povolení a podle § 16 hor. zák. kutací povolení se udílejí jen na dobu jednoho roku (§ 251 hor. zák.). Z toho, avšak i z okolnosti, že volná kutiště upuštěním anebo propůjčením přestávají, jest patrno, že nemohou býti příslušenstvím nemovité věci, poněvadž podle své povahy a podle zákonných ustanovení nemohou býti nikdy určena k trvalému užívání hlavní věci (§ 294 obč. zák.) a nejsou způsobilá sdíleti osud hlavní věci. Zastával-li by se názor, že kutiště mohou býti příslušenství dolů, byla by dána možnost, určením kutisek za příslušenství nemovité věci obcházeti ustanovení omezující, ohledně kutisek v horním zákoně obsažená.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Názor nižších soudů, že z obecného zákona horního nelze vyvoditi, že výhradná kutiska sama sebou tvoří příslušenství dolových měr, jest správný a dovolatelka jej ani nenapadá, má však za to, že výhradná kutiska se stávají příslušenstvím dolových měr, byla-li vlastníkem kutisek určena k trvalému používání horního tělesa (§ 294 obč. zák.). Než názor ten je mylný a již právní povaha výhradních kutisek vylučuje, by se stala příslušenstvím horního tělesa (dolových měr). Podle § 14 hor. zák. je kutání dovoleno jen na základě kutacího povolení, které uděluje revírní báňský úřad. Podle § 16 hor. zák. se uděluje povolení kutací jen na jeden rok a je na základě tohoto povolení kutéř oprávněn podle § 19 hor. zák. provozovali ve svém obvodu kutná díla. Po uplynutí roku zaniká kutací povolení samo sebou, byly-li však v prvém roce zahájeny kutací práce, přísluší kutéři nárok na prodloužení kutacího povolení podle § 16 hor. zák., avšak jen na rok nejblíže příští; chce-li pak žádati za prodloužení na rok další, musí prokázati kutací práce v roce předchozím (srov. rozh. nejvyššího správního soudu Bohuslav adm. čís. 7385). Prodloužení může revírní báňský úřad odepříti jen tehdy, nekonal-li oprávněný během roku žádné práce kutací (srov. rozh. Budwinski čís. 8456/1892 A a čís. 7713/1910). Kutací právo neposkytuje však výhradní právo ke kutání a může je míti pro týž obvod několik kutéřů. Chce-li kutéř míti v určitém obvodě kutací právo pro sebe sama, musí podle § 22 hor. zák. ohlásili u revírního báňského lúřadu na základě svého kutacího povolení bod, kde zamýšlí zahájiti práce kutací a kde chce postaviti kutací znamení, a od okamžiku, kdy ohláška taková revírního báňského úřadu dojde, nabývá kutéř v obvodu kruhu, jehož středem je bod pro postavení kutacího znamení udaný, výhradní kutiště. Výhradní kutiště je akcesorním právem, jež spočívá na všeobecném kutacím povolení, nemůže tedy existovali bez tohoto všeobecného povolení, a zánikem jeho zaniká i výhradné kutiště a rovněž vzdáním se (§ 251 hor. zák.). Konečně zaniká výhradní kutiště odnětím, jež vysloví báňské hejtmanství podle §§ 241 a 242 hor. zák. jako trest za zanedbané podání zprávy o vykonaných pracích ve výhradních kutištích a za zanedbání práce předepsané v nich. Z toho, co uvedeno plyne, že kutacím povolením se nabývá pouze úřední oprávnění ke kutání, t. j. oprávnění k vyhledávání a otvírání vyhrazených nerostů (§ 13 hor. zák.), že toto oprávnění se uděluje určité osobě, t. j. uchazeči, který se zmocňuje k provádění určitých úkonů v určitém obvodu za podmínek zákonem stanovených, že nelze oprávnění to na roveň postaviti právu vlastnickému nebo jinému věcnému právu, a že výhradní kutací práva jsou co do svého trvání a přípustnosti prodloužení závislá na kutacím povolení, jímž jsou kryta (rozh. Budwinski čís. 6647/1892). Správně proto usoudil odvolací soud, že povaha výhradních kutisek vylučuje, aby byla určena po rozumu § 294 obč. zák. k trvalému užívání horního tělesa (dolových měr), když nemohou ani sdíleti osud hlavní věci. Je proto lhostejno, zda dlužník propůjčená mu výhradní kutiska určil k trvalému užívání horních těles, na nichž nabyla žalobkyně pro své pohledávky knihovního práva zástavního, když určením takovým kutiska ta se nemohla státi příslušenstvím těchto horních těles. Nepřísluší proto žalobkyni jako hypotekární věřitelce ke sporným výhradním kutiskům právo, které by nedopouštělo exekuci vedenou žalovanou na kutiska, žaloba podle prvého odstavce § 37 ex. ř., dovolatelkou podaná je proto bezdůvodná a byla právem nižšími soudy zamítnuta.

Citace:

č. 13304. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 239-241.