Čís. 13378.

Ve sporu bylo řádně pokračováno (§ 1497 obě. zák.), ač bylo řízení ponecháno delší dobu v klidu, stalo-li se tak proto, že bylo vedeno trestní řízení, jež mělo podstatný vliv na rozhodnutí sporu a jež nebylo v době, kdy byl podán návrh na znovuzahájení řízení, ještě skončeno.
Pracovní soudy (zákon ze dne 4. července 1931, čís. 131 sb. z. a n.).
Nezabýval-li se pracovní soud dosud námitkami žalovaného ve věci samé, jest zrušiti nejen rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek prvého soudu a vrátiti věc pracovnímu soudu, by se obíral ostatními námitkami žalovaného proti žalobnímu nároku a pak znovu rozhodl.
(Rozh. ze dne 19. března 1934, Rv II 915/32.)
Žalobou, zadanou dne 3. července 1926 na živnostenském soudě v B., domáhal se žalobce na žalovaném zaplacení ušlé mzdy a remunerace, ježto byl dne 25. ledna 1926 prý bezdůvodně ze služby propuštěn. Rozsudkem ze dne 25. července 1932 zamítl pracovní soud v B. žalobu, maje za to, že žalobní nárok jest promlčen, ježto žalobce řádně ve sporu nepokračoval, ponechav řízení po delší dobu v klidu. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc
prvému soudu, by dále o ní jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Právem napadá dovolatel právní názor odvolacího soudu (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), že prý žalobce nepokračoval v souzeném případě řádně ve sporu, ponechav řízení dvě léta, 8 měsíců a 23 dnů v klidu. Dovolatel doličuje v podstatě, že vzhledem k trestnímu řízení, zahájenému proti žalobci u krajského soudu trestního v B., nebylo lze ve sporu pokračovati dříve, než bylo trestní řízení skončeno, takže klid řízení sledoval týž účel, za jakým by bylo jinak spor přerušiti, jak se i napotom stalo, a dovozuje z toho, že žalobce řádně pokračoval ve sporu. Podle ustáleného rozhodování nejvyššího soudu v poslední době lze otázku, zda přes klid řízení bylo řádně pokračováno ve sporu podle § 1497 obč. zák., řešiti jen podle okolností případu (srov. rozh. čís. 9046 a 9396 sb. n. s.). Neprávem má odvolací soud za to, že jest bez významu, z jakého důvodu došlo ke klidu řízení v tomto sporu. Právě naopak důvod, z něhož bylo řízení ponecháno v klidu, jest rozhodný pro posouzení, zda klid řízení bránil řádnému pokračování ve sporu, čili nic. Jest proto zkoumati, zda žalobce, ač ponechal řízení po delší dobu v klidu, pokračoval vzhledem k okolnostem souzeného případu řádně ve sporu, jak vyžaduje §1497 obč. zák. Podle protokolu ze dne 15. července 1926 prohlásily obě strany, že vzhledem k tomu, že jest proti žalobci u zemského trestního soudu v B. zavedeno trestní řízení pro krádež, zpronevěru a podvod, které není ještě skončeno, ponechávají spor v klidu. Z toho, že usnesením ze dne 25. července 1929 byl spor podle § 191 c. ř. s. přerušen až do ukončení trestního řízení, plyne, že výsledek této trestní věci měl rozhodný vliv na rozhodnutí sporu. Nemělo proto smyslu, by bylo ve sporu pokračováno před skončením trestní věci, a nelze spatřovati nezájem žalobcův na vedení sporu ani v tom, že navrhl pokračování ve sporu teprve dne 8. dubna 1929. Tento návrh byl vznesen v době, kdy trestní řízení nebylo ještě skončeno, kdy tedy ještě nepominul důvod, z něhož byl spor ponechán v klidu. Trestní řízení proti žalobci bylo skončeno teprve osvobozujícím rozsudkem krajského soudu trestního v B. ze dne 9. dubna 1932, jenž nabyl právní moci. Navrhl-li žalobce již podáním ze dne 16. dubna 1932, by bylo pokračováno v řízení svého času přerušeném, dal tím náležitě najevo, že mu záleží na tom, aby byl spor co nejdříve projednán. I tato okolnost svědčí pro to, že žalobce tím, že ponechal řízení delší dobu v klidu, nezamýšlel zdržovati řádné pokračování ve sporu. Nižší soudy neposoudily věc po právní stránce správně, zamítnuvše žalobu z důvodu promlčení žalobního nároku. Zastávajíce názor, že zažalovaná pohledávka jest promlčena, nezabývaly se nižší soudy ostatními námitkami žalovaného proti žalobnímu nároku. Jest proto odvolací řízení kusé (§ 503 čís. 2 c. ř. s.), kusým bylo i řízení před prvým soudem a jest třeba jednání v prvé stolici, aby se věc stala zralou k rozhodnutí.
Tomu, aby věc byla vrácena prvému soudu k dalšímu jednání a novému rozhodnutí, nebrání předpis § 33 (1) zákona čís. 131/1931 sb. z. a n., podle něhož se věc projednává před odvolacím soudem znovu v mezích určených odvolacími návrhy. Praví-li zákon, že se věc projednává před odvolacím soudem »znovu«, předpokládá nutně, že věc byla již v řízení u pracovního soudu projednána. V souzeném případě však nebyla věc projednána prvým soudem s hlediska námitek, jež vznesl žalovaný v prvé stolici proti žalobnímu nároku ve věci samé, nýbrž prvý soud se zabýval jen námitkou žalovaného, že žalobní nárok jest promlčen. Bylo proto zrušiti nejen rozsudek odvolacího soudu podle § 35, odstavce druhého zákona čís. 131/1931 sb. z. a n., nýbrž i rozsudek první stolice podle § 35, druhého odstavce cit. zák. a § 510 c. ř. s. a vrátili věc soudu prvé stolice, aby se obíral ostatními námitkami žalovaného proti žalobnímu nároku a pak znovu rozhodl.

Citace:

č. 13378. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 353-354.