Čís. 13415.

Žaloba podle § 35 ex. ř.
Při zkoumání otázky, zda exekučně vymáhaný nárok zanikl, jest přihlédnouti i ku placení, jež se stalo teprve za projednávání sporu před soudem prvé stolice.
Žaluje-li dlužník, proti němuž byla vedena k vydobytí téže vykonatelné pohledávky exekuce několika druhů, o nepřípustnost jedné z těchto exekucí podle § 35 ex. ř. proto, že vymáhající straně zaplatil pohledávku s příslušenstvím, stačí, prokáže-li, že zaplatil vykonatelnou pohledávku a útraty exekuční, jež byly vypočteny podle soudních spisů týkajících se jen té exekuce, proti níž žaloba směřuje, a je nerozhodné, že nebyly zaplaceny útraty vzniklé vedením jiné exekuce.
(Rozh. ze dne 29. března 1934, Rv II 189/34.)
Žalovaná vedla proti žalobci k vydobytí peněžité pohledávky několik exekucí (E 858/33, 1009/33 a 1253/33). Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalované, by bylo uznáno právem, že nárok žalované z dílčího rozsudku pro uznání okresního soudu v M. ze dne 11. února 1933, č. j. C V 3641/32 jakož i další její pohledávka vzniklá vedením exekuce č. j. E 1009/33 okresního soudu ve V. byl placením zrušen. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Žalobce žádá žalobou o vydání rozsudku, že nárok žalované strany z dílčího rozsudku okresního soudu v M. ze dne 11. února 1932 č. j. C V 3641/32, jakož i další její pohledávka vzniklá vedením exekuce E 1009/33 okresního soudu ve V. byl placením zrušen. Nejde tedy v souzeném případě o exekuce povolené pod č. j. E 858/33 a E 1253/33. Podle exekučního spisu č. j. E 1009/33 činí pohledávku žalované na kapitále 2.076 Kč 25 h, na útratách povolení exekuce 139 Kč 25 h a na útratách podle čís. j. E 1009/33-4 115 Kč. Tyto částky byly zaplaceny povinnou stranou, jak soud prvé stolice správně zjišťuje, pokud se týká kapitálu a útrat povolení exekuce. Jest ovšem nesprávný právní názor soudu prvé stolice, jímž se snaží dokázati, že útraty vyjádření neměly býti proti povinné straně exekučním soudem přiznány. Soud prvé stolice přezírá, že usnesení to jest pravoplatné, takže stanovený obnos 115 Kč jest platnými útratami exekučními. Tato částka byla však vymáhající straně dne 26. září 1933 zaplacena, jak soud odvolací zjišťuje podle předložené složenky šekové, takže celý dluh byl povinnou stranou zaplacen. Nebylo třeba, by se soud prvé stolice zabýval zjištěním, zda útraty vyjádření v exekuční věci E 858/33 109 Kč 50 h byly zaplaceny, ježto se žaloba této exekuce netýká. Nelze přisvědčiti odvolatelce, že soud prvé stolice neměl vzíti zřetel ku placení 115 Kč za sporu vzhledem k ustanovení § 35 třetí odstavec ex. ř. Podle něho jsou vyloučeny jen námitky, jež mohl dlužník přednésti v čase podání žaloby, avšak je nepřednesl. Onu námitku dlužník však v žalobě přednésti nemohl, ana ona částka nebyla ještě zaplacena. Když žalobce u roku dne 26. září 1933 přednes o zaplacení 115 Kč učinil, neohradila se žalovaná strana proti tomuto rozšíření žaloby, takže soud byl povinen k zaplacení tomu přihlížeti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Ustanovení § 406 c. ř. s. jedná sice výslovně jen o dospělosti vymáhaného plnění, platí však i pro jiné předpoklady právní ochrany uplatňovaného nároku tak, že důvodnost žalobního nároku i oprávnění ke sporu vůbec jest posuzovati podle doby, kdy byl vynesen rozsudek soudu první stolice. Nižší soudy proto nepochybily, přihlédnuvše při zkoumání otázky, zda exekučně vymáhaný nárok zanikl, i k placení, jež se stalo teprve za sporu před soudem první stolice. Ustanovení třetího odstavce § 35 ex. ř. nebylo tomu na závadu, poněvadž podle svého doslovu i účelu nevylučuje dodatečné námitky proti povolení exekuce, které dlužník v čase podání žaloby uplatňovati nemohl, ať již proto, že o nich nevěděl, nebo proto, že mu vznikly, jako v souzeném případě, teprve po podání žaloby. Dovolatel marně se snaží dovoditi, že by při tomto výkladu dlužník, nezaplativ vůbec nic, mohl podati oposiční žalobu a že by této žalobě muselo býti vyhověno, kdyby za sporu vymáhanou pohledávku zaplatil, neboť, nehledíc k tomu, že v souzeném případě jen nepatrná část příslušenství vymáhané pohledávky byla teprve za sporu zapravena, mohl žalovaný, cítil-li se postupem žalobce stiženým, domnělou újmu odvrátiti tím, že uznal žalobní nárok navrhuje zároveň odsouzení žalobce k náhradě útrat (§ 45 c. ř. s.). Žalovaný se tak nezachoval, nýbrž setrval na přípustnosti exekuce i ve příčině položek, jež byly nesporně zapraveny již před podáním žaloby.
Žalovaný ovšem namítal, že dosud nebyly zaplaceny útraty 109 Kč 50 h, jež vznikly vymáháním vykonatelné pohledávky mobilární exekucí E 858/33 u okresního soudu v M., a trvá na této námitce i v dovolání. Než tato okolnost jest bezvýznamná. V souzeném případě šlo podle žalobního návrhu jen o to, zda a v jakém rozsahu zanikl placením nárok žalovaného z dílčího rozsudku okresního soudu, jakož i další jeho pohledávky vzniklé vedením exekuce pod zn. sp. E 1009/33 u okresního soudu ve V. K těmto pohledávkám nepatřila ona útratová pohledávka 109 Kč 50 h, třebaže je dalším příslušenstvím vykonatelné pohledávky, neboť rozsah nároků, jež mají tou kterou exekucí bytí ukojeny, řídí se i co do jistiny (hlavní věci), i co do příslušenství jen usnesenim o povoleni exekuce a případnými dalšími usneseními vydanými v tomto určitém exekučním řízení. Exekuce, proti níž směřují námitky žalobce, byla povolena jen k vydobytí pohledávky z uvedeného dílčího rozsudku v M. a byly v ní určeny jen útraty povolení exekuce 139 Kč 75 h a útraty za vyjádření žalobce o návrhu žalovaného na zrušení exekuce 115 Kč. Tyto nároky byly, jak v dovolání již není popřeno, v době vynesení rozsudku soudu prvé stolice zapraveny a bylo proto žalobě právem vyhověno.

Citace:

č. 13415. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 408-410.