Čís. 13194.

Pokud se záruční prohlášení peněžního ústavu veřejně účtujícího k zajištění veřejnoprávních nároků ve smyslu vládního nařízení ze dne 22. prosince 1918, čís. 87 sb. z. a n. (odst. 5 prováděcího nařízení ze dne 18. ledna 1919, čís. 46 sb. z. a n.) vztahuje i na dávku z majetku a z přírůstku na majetku.
Zaručil-li se peněžní ústav jen do určité výše, ručí jen za daně a dávky v té výši, nikoliv i za jejich příslušenství, vyplývající z této částky.
(Rozh. ze dne 19. ledna 1934, Rv I 1161/32.)
Žalovaná banka převzala písemným prohlášením ze dne 21. dubna 1920 záruku za Ludvíka A-a za všechny daně a přirážky, jež mu byly nebo budou předepsány, až do výše 10000 Kč. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se československý stát na žalované bance zaplacení 10000 Kč a to daň z příjmu za 1920 — 1820 Kč 70 h, daň výdělková za 1920 — 1056 Kč, daň z obratu za 1920 — 700 Kč, dávka z majetku 6464 Kč. Procesní soud prvé stolice přisoudil žalobci na daních 3576 Kč 20 h s 5% úroky od 26. října 1926, nikoliv však i dávku z majetku, maje za to, že nebyla kryta záručním prohlášením. Odvolací soud nevyhověl odvolání ani té ani oné strany. Nejvyšší soud vyhověl částečně odvoláním obou stran a změnil rozsudky nižších soudů v ten rozum, že je žalovaná povinna zaplatiti žalobci 10000 Kč s 5% úroky od 17. března 1928.
Důvody:
Dovolání žalované strany není opodstatněno ve věci samé. je nerozhodno, kdy se počalo promlčení daní připadajících na rok 1920, protože správně bylo poukázáno v rozsudcích nižších soudů k tomu, že promlčení bylo podle § 6 zákona z 18. března 1878 č. 31 ř. z. přerušeno náhradním doručením platebních rozkazů, k němuž podle rozsudku procesního soudu došlo 28. listopadu 1924. K tomu žalovaná ve svém odvolání vůbec nepřihlížela. Podle druhého odstavce cit. § 6 počala běžeti nová promlčení lhůta uplynutím onoho správního roku, ve kterém byla strana vyzvána k zaplacení, čemuž zajisté odpovídá doručení platebních rozkazů, v souzeném případě tedy začátkem roku 1925. Bylo by tedy došlo k promlčení koncem roku 1930, kdyby zatím nebylo došlo k novému jeho přerušení platební výzvou ze dne 19. listopadu 1929 podle § 282 zákona č. 76/27 sb. z. a n. Žalovaná neprávem se dovolává § 1497 obč. zák., protože tu platí speciální ustanovení citovaných již zákonů také v otázce přerušení promlčení.
Bylo však ve věci vyhověti dovolání žalující strany. Správně se v něm poukazuje k účelu, jemuž podle zjevné a doznané vůle stran garanční prohlášení mělo sloužiti. Podle odstavce I žaloby, jehož obsah byl v žalobní odpovědi uznán za správný, šlo o to, by bylo lékárníku Ludvíku A-ovi umožněno vystěhovali se do ciziny. Šlo tedy o opatření ve smyslu vládního nařízení ze dne 22. prosince 1918, čís. 87 sb. z. a n., a prováděcího nařízení z 18. ledna 1919, čís. 46 sb. z. a n. Tato nařízení týkala se zajištění veškerých daní s přirážkami a jiných veřejných dávek a jako zajištění připuštěna byla v odst. 5 prováděcího nařízení i záruka tuzemských peněžních ústavů veřejně účtujících. Taková prohlášení byla tehdy běžná a nemohlo býti pochybnosti o účelu, jemuž měla sloužiti. Uváží-li se, že v době vydání garanční listiny byla existence dávky z majetku stranám známa, že ručení v tomto směru nebylo ani vyloučeno ani omezeno, že bez jejího zajištění nebylo by se garančním prohlášením dosáhlo zamýšleného cíle, kdyby se totiž prohlášení to skutečně bylo týkalo jen daní a přirážek, jak to nyní vykládá žalovaná, a nikoli také jiných dávek, jež měla ona nařízení na mysli, nelze o tom pochybovati, že prohlášení je vykládati podle § 914 obč. zák. se zřetelem k uvedeným nařízením tak, že se týkalo i dávky z majetku a přírůstku na majetku. Za těch okolností nejde o výklad, který by se příčil předpisu § 1353 obč. zák., zvláště, ana zaručená částka stanovena byla pevnou hranicí, takže povaha nároků, za něž se žalovaná zaručila, měla pro ni jen podřadný význam.
V otázce úroků bylo dáti za pravdu žalované straně a v té příčině nebylo dovolání žalobkyně vyhověno v plném rozsahu. Se zřetelem k § 1353 obč. zák. jest totiž, pokud jde o rozsah zaručení, vykládati garanční listinu přesně v ten způsob, že se žalovaná zaručilá jen do výše 10000 Kč, že více od ní požadováno býti nemělo. Nic nenasvědčuje tomu, že chtěla převzíti záruku za daně a dávky v této výši a k tomu ještě i za jejich příslušenství, vyplývající z této částky. Proto nejde již o úroky z veřejnoprávních fiskálních nároků, když celá částka byla těmito nároky vyčerpána, nýbrž o úroky způsobené prodlením žalované strany, pokud šlo o její ručební závazek povahy soukromoprávní, takže pro tyto úroky platí již předpis § 1480 obč. zák. a bylo tedy žalobkyni přiznati jen požadované 5% úroky za dobu tří let nazpět počínaje od žaloby, když žalovaná sama připustila v odvolání, že by měly býti úroky počítány za tři roky od rozsudku.

Citace:

č. 13194. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 84-86.