Čís. 13317.

Ustanovení § 469 obč. zák., podle něhož ke zrušení hypotéky zaplacení o sobě nestačí a hypotekární statek zůstává zavazen, pokud dluh z veřejných knih nebude vymazán, platí jen v poměru k osobám, jež, spoléhajíce na správnost zápisu, nabyly na hypotéce práva. Nejde-li o takovou změnu v osobě oprávněného, neplatí toto ustanovení, nýbrž platí skutečný stav věci.
Nepodal-li vydražitel, jenž byl při rozvrhovém roku přítomen, odpor ani rekurs proti rozvrhovému usnesení, pokud v něm bylo uvedeno, že přejímá určitou hypotéku na srážku z nejvyššího podání, není v tom hmotněprávní uznáni nároku hypotekárního věřitele a vydražitel může i pak hmotněprávní námitky proti převzaté hypotéce uplatniti sporem nebo námitkou proti žalobě hypotekárního věřitele.
(Rozh. ze dne 23. února 1934, Rv I 1998/32.)
Žalovaný vydražil v exekuční dražbě vedené proti Václavu P-ovi nemovitost, na níž vázla pro žalující spořitelnu pohledávka 3472 Kč 24 h, již žalovaný převzal na srážku z nejvyššího podání. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalující pojišťovna na žalovaném, by bylo uznáno právem, že zástavní právo pro pohledávku žalobkyně 3472 Kč 24 h jest proti žalovanému po právu, že žalovaný jest povinen to užnuti a zaplatiti žalobkyni 3742 Kč 24 h do 14 dnů pod exekucí na zavazenou nemoyitost. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Výtku nesprávného právního posouzení věci lze shrnouti ve 4 body, zda totiž v napadeném rozsudku bylo posouzeno správně, jaký účinek má nabytí právní moci rozvrhového usnesení v tom smyslu, že vydražitel převzal na srážku z nejvyššího podání pohledávku vlastně již zaplacenou, takže prý jest obohacen, dále zda žalovaný může v souzeném sporu uplatňovati námitkou, že pohledávka zažalovaná a zástavním právem zajištěná, byla již zaplacena, jaký význam má dále pravoplatné rozhodnutí rekursního soudu E 627/29, a posléze, jaký význam jest přisouditi okolnosti, že proti rozvrhovému usnesení nebyl podán žalovanou stranou odpor. Tu bude třeba vyříditi otázky podružné, by otázka hlavní, dosah ustanovení § 469 obč. zák., spíše vynikla. Nebyl-li podán odpor proti přikázání pohledávky knihovní zástavním právem zajištěné, má to ten význam, že se k ní hledí jen potud, pokud jest patrna z pozemkových knih a bude přikázána nebo uznána za existentní v případě převzetí na srážku z nejvyššího podání, jak tomu bylo v souzeném případě, nebyla-li k rozvrhu zvlášť přihlášena. Z věci již vyplývá, že nepodání odporu mluví jen pro formální správnost jsoucnosti zaknihované pohledávky a že nemá co činiti s její materielní správnosti/ zejména s otázkou, že nebo zda pohledávka ona byla již zaplacena. V důsledku toho muselo býti také vyhověno formálně stížnosti žalobkyně, když zástavní právo omylem bylo vymazáno. Nebyl-li podán odpor proti rozvrhovému usnesení z jakýchkoliv důvodů, zejména proto, že o zaplacení pohledávky strana žalovaná nevěděla, nebo nebyl-li podán dovolací rekurs proti usneseni stížnosti vyhovujícímu, nelze mluviti o materielním uznání jsoucnosti zaknihované pohledávky. Má proto rekurs a jeho vyřízení ze dne 19. března 1931, na které odvolatelka poukazuje a které vešlo v moc práva, význam jen formální, že se totiž za daných okolností výmaz zástavního práva stal neprávem. Tento názor zastává i žalobkyně, neboť jinak by nebylo třeba žaloby, kdyby postačilo ono rozhodnutí i pro řešení otázky práva materielního, že totiž pohledávka zástavním právem zajištěná byla nebo nebyla zaplacena, a sama uvádí, že k projednávané žalobě jest nucena, poněvadž žalovaný jako vydražitel nechce uznati zástavní právo ani pohledávku a nechce nic platiti. Druhým takovým akcesoriem jest otázka obohacení žalovaného. Žalobkyně praví, že se žalovaný obohatil tím, že převzal podle rozvrhového usnesení její pohledávku na srážku z nejvyššího podání a, kdyby nebyl povinen ji zaplatiti, obdržel by vydraženou realitu laciněji, než se v řízení exekučním předpokládalo. Než ani tomu tak není, neboť na uvolněnou pohledávku měli by nárok věřitelé zadnější, kteří vyšli na prázdno, nebo jichž pohledávky nemohly býti zcela zapraveny a zadnějším věřitelem jest dle exekučních spisů právě sám žalovaný, jehož celková pohledávka 43926 Kč 40 h zůstala nehraženou 27251,59 Kč. O obohacení žalovaného nelze proto mluviti. Má-li žalobkyně právo k žalobě, by bylo určeno, že zástavní právo v knihách pozemkových dosud existující jest po právu a s ním i pohledávka jím zajištěná, má zajisté i žalovaný právo uplatňovati proti žalobě námitku práva materielního. že pohledávka již zanikla, že na vlastnickou hypotéku jiná pohledávka převedena nebyla a že tedy není povinen zažalovaných 3472 Kč 24 h platiti, i když podle rozvrhu nejvyššího podáni k tomu by byl jinak povinen. Ve věci samé jde pak jen o výklad § 469 obč., zák., ježto žalobkyně tvrdí, že se dohodla s dlužníky manžely P-ovými, by směnečný dluh 4000 Kč býti převeden do pořadí vlastnické hypotéky podle postupní listiny ze dne 22. března 1926 a v jejím rámci, Svědkem H-em bylo potvrzeno, že pohledávka 3472 Kč 24 h, zajištěná zástavním právem podle této postupní listiny, byla již zaplacena. Ježto však dohoda ta nebyla knihovně provedena, nenastaly vůbec účinky § 469 obč. zák., neboť, byla-li pohledávka, zajištěná původně zástavním právem, zaplacena, zástavní právo pro ni zřízené nebylo sice vymazáno, nebylo však v pozemkové knize převedeno há-pohledávku jinou, nelze z nejvyššího podání přikázati jinou pohledávku v pořadí onoho zástavního práva (srov, rozh. nejvyššího soudu ve sb. čís. 6550). K tomu by bylo třeba vložiti nebo zaznamenati převod zástavního práva váznoucího pro starší pohledávku na pohledávku novou a po stránce formelní bylo by k tomu třeba dále, kvitance, a zvláštní žádosti. To se nestalo. Není proto pouhá, dohoda ústní v tomto směru rozhodnou.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nižší soudy správně dovodily, že zástavní právo je akcessoriem (individuálně určené) pohledávky a že s ní zaniká; byla-li tedy v souzeném případě knihovní pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, zaplacena, zanikly v poměru mezi smluvníky i pohledávka i zástavní právo, ano zástavní právo nebylo převedeno knihovně pro novou pohledávku ve smyslu § 469 obč. zák. Mluví-li se v tomto paragrafu o tom, že ke zrušení hypotéky zaplacení nestačí a že hypotekární statek zůstává zavazen, pokud se dluh z veřejných knih nevymaže, je to jen důsledek publicity veřejných knih a slouží ochraně oněch osob, jež, spoléhajíce na správnost zápisu nabyly na hypotéce nějakého práva, ať vlastnického (při postupu) nebo nadzástavního. V souzeném případě však o takovou změnu v osobě oprávněného nejde, takže tu — inter partes — platí skutečný stav věci. Bylo posoudili skutkový děj, jak se vyvinul za exekučního řízení, při rozvrhu nejvyššího podání a po něm žalovaný byl vydražitelem i knihovním věřitelem; byl při rozvrhovém roku zastoupen, nepodal odpor a ani rekurs proti rozvrhovému usnesení, v němž bylo uvedeno, že přejímá 3472 Kč 24 h s přísl. na srážku z nejvyššího podání. Dovolatelka marně se snaží dovoditi, že jest v tom spatřovali hmotněprávní uznání nároku žalovaným, po případě vzdání se hmotněprávní obrany. Že nebyl podán odpor — ať již z jakýchkoli důvodů —, má jen v zápětí, že rozvrhové usnesení může býti provedeno, že nedojde k řešení námitek, jež by byly mohly býti uplatněny odporem a jež by jinak, pokud by nešlo o sporné skutečnosti, mohly býti řešeny s konečnou platností mezi účastníky. Jinak nemá tu ani rozvrhové usnesení hmotněprávní následky a-účastníci mohou i potom hmotněprávní nároky i námitky uplatnili sporem. což však nemůže bránili provedení rozvrhového usnesení. Nemá tedy účinku žalobkyní dovozovaného, že žalovaný nepodal odpor a že nepodal rekurs proti rozvrhovému usnesení, který ostatně nebyl přípustný, an odpor nebyl podán. Ani vyřízením rekursního soudu ze dne 19. března 1931 nebyla rozřešena otázka nároku žalobkyně po hmotněprávní stránce, nýbrž bylo v není jen stanoveno, že za daných okolností, — protože právě šlo o sporné skutečnosti,— neměl býti zařízen výmaz zástavního práva. Žalovanému nemůže býti bráněno, aby se proti nároku žalobkyně nebránil námitkami, byl-li žalován, právě tak, jako by mu nemohlo býti zabráněno, aby k svému obhájeni nastoupil žalobou. Je nerozhodné, sběhl-li se tu omyl na straně soudu, či v osobě žalobkyně, když tato omylem nepostupovala podlé § 469 obč. zák., a nepostarala se o to, aby zástavní právo před výmazem a před rozvrhem bylo přeneseno na novou pohledávku. Jestliže tím zástavního práva pro novou pohledávku nenabyla, nemůže dovozovati, že byla poškozena a že se žalovaný obohatil na její úkor, jak správně dovodil odvolací soud; obohacena byla by žalobkyně, kdyby se jí z nejvyššího podání mělo dostati, na co podle stavu věci neměla nárok. Rovněž nerozhoduje, že pro žalovaného bylo na základě rozvrhového usnesení na vydraženou nemovitost vloženo vlastnické právo. Posoudily tedy nižší soudy věc v podstatě správně a to — v poměru, k žalobkyní — také co do první části žalobní prosby týkající se existence zástavního práva, nehledíc ani k tomu, že se dovolací návrh této části rozsudkového výroku již nedotýká.

Citace:

č. 13317. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 264-267.