Obec ručí za škodu, byl-li zaplaven cizí pozemek, ježto prasklo potrubí obecního vodovodu.

(Rozh. ze dne 5. května 1934, Rv I 839/34.)
Československý stát domáhal se na pražské obci náhrady škody, ježto voda z prasklého potrubí obecního vodovodu zaplavila trať státní dráhy. Procesní soud prvé stolice neuznal žalobní nárok důvodem po právu. Důvody: Žalobce k odůvodnění nároku na náhradu škody dovolává se zákonných ustanovení §§ 1295 a 364, druhý odstavec, obč. zák., tvrdě, že mu žalovaná obec ručí za škodu i v případě, že by šlo o škodu náhodnou. Žalovaná obec, odvolávajíc se na ustanovení §§ 1296 a 1311 obč. zák. prohlašuje, že na, ni nemůže býti náhrada škody požadována, když ani přímo ani nepřímo škodnou udá- lost nezavinila, nýbrž při prasknutí potrubí dne 26. března 1930 přivoděna byla vyšší mocí a dne 20. června 1930 roztržením příruby, které, jak dodatečně teprve bylo zjištěno, přivoděno bylo skrytou bublinou v litině, tudíž kazem v materiálu, jenž vzdor nejbedlivějšímu zkoušení nemůže býti odkryt, takže ani v tomto případě jí za tuto příhodu nelze činiti zodpovědnou. Žalobce tvrdí, že žalovaná strana jako vlastník vodovodu ručí podle §§ 364 druhý odstavec a 364 a) obč. zák. za škodu i náhodnou. Toto tvrzení postrádá však zákonného podkladu, neboť ustanovení § 364 druhý odstavec obč. zák. týká se jen oprávnění vlastníka pozemku, že totiž může sousedu zakázati, by ho z jeho pozemku neobtěžoval odpadkovými vodami a § 364 a) obč. zák. týká se jen nároku na náhradu způsobené škody horním zařízením nebo úředně schváleným zařízením na sousedově pozemku, i když škoda byla vyvolána okolnostmi, ke kterým při úředním jednání nebylo přihlíženo. Netýkají se tudíž tato zákonná ustanovení sporného případu, kde jde o prasknutí vodovodního potrubí a o utržení příruby na odbočce potrubí žalované obce. Žalobce svůj nárok na náhradu škody odůvodňuje dále ustanovením § 1295 obč. zák., který opravňuje každého, by žádal náhradu škody na škůdci, kterou mu zaviněním způsobil. Jest tudíž podmínka této náhrady škody zavinění na straně škůdcově. Toto zavinění žalobce však žalované neprokázal, neboť jeho tvrzení, že potrubí nebylo správně dimensováno a že použito bylo při kladení téhož vadného materiálu, zůstalo neprokázaným, neboť nebylo ani svědky ani znalcem, na kterého se žalobce zejména odvolal, nijak potvrzeno a prokázáno, naopak, odborný znalec výslovně prohlásil, že příčina poruchy bezpečně se vůbec zjistiti nedá hledíc k tomu, že prasklá trouba vydržela po plných 39 let bez porušení a projevil názor, že prasknutí trouby bylo přivoděno vyšší mocí, za niž nemůže býti žalovaná obec činěna zodpovědnou. Odvolací soud uznal žalobní nárok důvodem po právu. Důvody: jest přisvědčiti výtce odvolatelově, že prvý soud neposoudil věc správně po stránce právní, když přes ustanovení §§ 364 a 364 a) obč. zák., za zjištěného stavu věci neuznal nárok žalující strany na náhradu škody způsobené jí záplavou z prasklého vodovodního potrubí dne 26. března 1930 důvodem po právu, k vůli stručnosti stačí odkázati na odůvodnění rozhodnutí nejvyššího soudu uveřejněného pod čís. 1301 sb. n. s., jež řešilo případ zcela obdobný souzenému sporu. Též v souzeném případě je prokázáno znaleckým dobrozdáním, jak odvolací soud přizjišťuje, že podobné poruchy, prasknutí potrubí vodovodu, nejsou žádnou zvláštností, z čehož odvolací soud usuzuje, že žalovaná strana musela počítati s tím, že roura vodovodu může prasknouti. Že by pak žalovaná strana učinila nějaké zvláštní opatření, by při prasknuti roury nebyl poškozen proudící vodou cizí majetek, sama ani netvrdila. Jdou tedy v souzeném případě následky prasknutí vodovodní roury na vrub žalované strany, a, nelze je přičítat] neodvratné náhodě, neboť jde o událost, jež povstala při provozování podniku žalované strany, jež tkví ve vlastní podstatě podniku. Názoru odpůrkyně odvolatelovy, že vodovod není podnikem, jaký má na mysli ustanovení § 364 a) obč. zák., nelze přisvědčiti. Ostatně nárok na náhradu škody z přímé immise, o jakouž se v souzeném případě jedná, jest odůvodněn již ustanovením § 364 obč. zák., neboť z té okolnosti, že § 364 obč. zák. mluvě o zákazu immisí, nezmi- ňuje se též o náhradě škody jimi způsobené, nelze učiniti závěr, že nárok na náhradu škody na rozdíl od ustanovení § 364 a) obč. zák. nepřiznává. Naopak z toho, že § 364 a) obč. zák. jest jen obmezením zásady vyslovené v § 364 obč. zák. plyne, že přiznává-li § 364 a) obč. zák. sousedovi nárok na náhradu škody, tím spíše mu ho přiznává již širší ustanovení § 364 obč. zák. Tomu nasvědčuje i doslov § 364 a) obč. zák. tím, že používá slova »pouze«, čímž obmezuje nároky sousedovy, jež by mu jinak příslušely podle § 364 obč. zák. jen na náhradu škody. Ustanovení §§ 364 a 364 a) obč. zák. nečiní pak nárok na náhradu škody závislým na průkazu zavinění na straně majitele zařízení, pročež jest nerozhodno, že v daném případě takové zavinění žalované straně prokázáno nebylo (Srov. rozh. otištěné pod čís. 2 u § 1305 obč. zák. vyd. Manzova a Randovo Právo vlastnické vyd. z r. 1922 str. 60).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Neprávem vytýká dovolatelka odvolacímu soudu, že v otázce právního posouzení, o kterou v dovolání jedině šlo, poukázal pro stručnost k rozhodnutí čís. 1301 sb. n. s., ve kterém byl řešen podobný případ se stejnou právní otázkou. Ani dovolací soud nemá příčiny odchýliti se od názorů a úvah v tomto rozhodnutí blíže dolíčených, které ani vývody dovolatelčinými nijak vyvráceny nebyly. Ve zmíněném rozhodnutí byla za obdobných poměrů rovněž proti obci jako podnikatelce vodovodu vyslovena v zásadě povinnost k náhradě škody, jež vzešla prasknutím potrubí a to na základě původního znění § 364 obč. z. před vydáním třetí dílčí novely a bylo tam naznačeno, že již tehdy uznávány byly zásady, jež pak byly novelou recipovány. Jest tedy uznati na ručení žalované v souzeném případě tím spíše, když jest případ posouditi podle nového doslovu § 364 a 364 a) obč. z. Obecní vodovod je zařízením ve smyslu § 364 a) obč. z. a nesejde na tom, je-li zařízení toto výdělečné čili nic, nehledíc k tomu, že žalovaná v této příčině před procesním soudem nic neuvedla. Není také potřeba, jak míní dovolatelka, aby šlo o zásah trvalého rázu a to positivním jednáním, nikoli jenom opomenutím; ze zákona to nikterak neplyne, ale z povahy a účelu oněch předpisů i z povahy věci jde, že zákon v § 364 a) obč. z. chtěl poskytnouti účinnou ochranu ohroženým sousedům, kteří provozování podniku nemohou zabrániti zákazem, jak tomu je v § 364 odstavec druhý obč. z.; ochranu oprávněných zájmů a potřebu ochrany nelze vyloučiti ani v případech ojedinělých, když také takové případy mohou míti následky nedozírné. Nejde o ručení ex delicto, protože žalovaná nejednala bezprávně, když vodovod zbudovala a provozovala. Nárok žalobkyně nepramení v bezprávném činu žalované ani v jejím zavinění, nýbrž plyne přímo ze zákonného ustanovení § 364 a) obč. zák., a je povahou svou příbuzný nároku na náhradu při vyvlastnění. Jaké byly bezprostřední příčiny toho, že potrubí prasklo, nerozhoduje, mohlo-li býti s takovým případem, jak odvolací soud zjistil, a jak je také přirozené, vůbec počítáno; žalovaná neprávem mluví o vyšší moci, které vůbec nemohlo býti čeleno, nebo o náhodě. Tvrzené zaplavení nastalo prasknutím potrubí, je tedy v příčinné souvislosti se zařízením a provozem vodovodu, jde pak o škodlivý přímý zásah do vlastnického práva žalobkynina, k němuž žalovaná žádného titulu neměla. Že železniční trať leží níže než potrubí, bylo ovšem příčinou poškození, ale to nejde na vrub žalující strany, jak již bylo také dovoděno v cit. rozhodnutí n. s.

Citace:

Čís. 13513.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 534-537.