Čís. 13445.
Moravský honební zákon (ze dne 26. července 1912, čís. 4 z. zák. pro Moravu na rok 1914).
Psy lze utratiti jen, běhají-li bez pána v určité vzdálenosti od předmětů v zákoně uvedených a jen, byli-li v této vzdálenosti postiženi. Stačí, je-li dán jeden z předpokladů, — vzdálenost 300 m od domů, hospodářských stavení nebo stád, nebo 30 m od cesty — aby pes byl v chráněném území, kde nesmí být pánem honitby nebo jeho lovčím strážným personálem utracen.
K tomu, aby pes mohl býti utracen, se nevyžaduje, aby lovil zvěř, stačí, že pobíhá bez pána.
Za psa bez pána jest psa považovati, je-li od svého pána (držitele) tak vzdálen, že nelze pozorovali vztah psa k osobě jeho držitele. Ručení pána honitby za škodu, ježto jeho strážný personál utratil psa (§ 67 zák.), nelze posuzovali podle § 68 zákona.
(Rozh. ze dne 12. dubna 1934, Rv II 560/32.)
Ve sporu domáhal se žalobce na žalovaných náhrady 5000 Kč za to, že první žalovaný Ferdinand H. jako lovčí strážný personál druhého žalovaného Roberta S-a těžce poranil žalobcova psa, postřeliv ho, když pobíhal v honbišti druhého žalovaného. Nižší soudy odsoudily prvního žalovaného k požadované náhradě, žalobu proti druhému žalovanému odvolací soud, změniv rozsudek prvního soudu zamítl. Rozsudkem odvolacího soudu cítil se stiženým první žalovaný, protože byl k požadované náhradě odsouzen, a žalobce, protože byla jeho žaloba proti druhému žalovanému zamítnuta.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání ani té ani oné strany.
Důvody:
K dovolání žalovaného Ferdinanda H-a: Nižší soudy zjistily, že první žalovaný střelil na psa žalobcova, když sám, bez pána, pobíhal v honbišti druhého žalovaného ve vzdálenosti více než 300 m od nejbližšího stavení, nebyl však 30 m vzdálen od silnice. Jde o výklad § 67 moravského honebního zákona v otázce, zda první žalovaný byl oprávněn psa usmrtiti. Podle § 67 mor. honebního zákona ze dne 26. července 1912 čís. 4/1914 z. zák. může pán oprávněný k honbě nebo jeho lovčí strážný personál usmrtiti psy, kteří postiženi byli sami běhajíce ve vzdálenosti 300' m od domu, hospodářských stavení nebo stád, nebo 30 m od cesty. Z ustanovení tohoto plyne, že psy lze utratiti jen, když běhají bez pána v určité vzdálenosti od předmětů v zákoně uvedených, a jen, když byli v této vzdálenosti postiženi. Zákon vymezuje určité volné území, ve kterém pes může volně pobíhati, a toto území je vymezeno do vzdálenosti 300 m od domů, hospodářských stavení nebo stád, nebo 30 m od cesty. Stačí tedy, je-li dán jeden z uvedených předpokladů, do 300 m od stavení, nebo do 30 m od cesty, by pes byl v chráněném území, kde nesmí býti pánem honitby nebo jeho lovčím strážným personálem utracen. Posoudil tudíž odvolací soud věc po právní stránce správně, uznav, že první žalovaný jednal za zjištěného stavu věci proti předpisu § 67 mor. honeb. zákona. Ku příslušné zmínce dovolací odpovědi žalobce se však podotýká, že § 67 mor. honeb. zák. nevyžaduje, aby pes lovil zvěř, nýbrž k tomu, aby mohl býti pánem honitby nebo jeho lovčím strážným personálem utracen, stačí, že jen pobíhá bez pána. Za psa bez pána jest považovati psa vždy, je-li pes od svého pána (držitele) tak vzdálen, že nelze pozorovati vztah psa k osobě jeho držitele. K dovolání žalobce: Ručení pána honitby za škodu způsobenou jeho lovčím strážným personálem nelze v souzeném případě posuzovati podle § 68 mor. hon. zák., neboť tento paragraf upravuje jen povinnost k náhradě škody, způsobené lovčím personálem na honě. O takový případ však nejde. Přichází proto v úvahu obecný předpis § 1315 obč. zák. Odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně, uznav, že ze zjištěného ojedinělého případu nelze usuzovati na nezdatnost prvního žalovaného, který jinak po dlouhá léta správně konal službu hajného. Tomuto názoru neodporuje ani rozhodnutí čís. 7780 sb. n. s., ve kterém šlo o provinění zaměstnance tak závažného rázu, že samo o sobě svědčilo o jeho nezdatnosti. Tomu však v souzeném případě tak není.