Čís. 13536.

Není věcí žalobce o obnovu směnečného sporu, by tvrdil a prokázal, že v souzeném přídadě není podmínek pro vyloučení žaloby o obnovu podle § 556 c. ř. s., nýbrž jest na žalovaném, by se proti žalobě o obnovu bránil námitkou, že jednal v hlavním sporu bezelstně a že mezi tím svých směnečných nároků proti třetím osobám pozbyl.
(Rozh. ze dne 12. května 1934, Rv II 425/34.)
Žalobu o obnovu směnečného sporu oba nižší soudy zamítly. Nejvyšší soud obnovu povolil a uvedl v otázce, o niž tu jde, v
důvodech:
Odvolací soud dospěl k zamítnutí. žaloby o obnovu řízení v úvaze, že žalobkyně. netvrdila hned v žalobě, že žalovaný v hlavní rozepří směnečné jednal lstivě, což prý vzhledem k ustanovení § 556 c. ř. s. bylo její povinností podle předpisu §§ 78 a 226 c. ř. s. S tímto právním názorem souhlasiti nelze. Jde v podstatě o otázku, zda žalobkyně k opodstatnění své žaloby o obnovu musila tvrditi a dokázati, že podmínky pro vyloučení takové žaloby ve smyslu § 556 c. ř. s. v souzeném případě nebyly dány, či zda žalovanému bylo ponecháno brániti se proti žalobě o obnovu námitkou, že jednal v hlavním sporu bezelstně a že mezi tím svých směnečných nároků proti třetím osobám pozbyl. Nelze pochybovati, že správným je posléz uvedený výklad § 556 c. ř. s. Náležitosti žaloby o obnovu uvedeny jsou v §§ 530 a dalších c. ř. s., zejména pak uvádí § 536 c. ř. s., co taková žaloba musí obsahovati. Ze zařazení § 556 c. ř. s. mimo stať jednající o žalobě o obnovu a z negativní stylisace (nemá místa obnova řízení) plyne jasně, že tu jde o zvláštní způsob obrany proti obnově řízení ve sporech ze směnek, kterou zákon poskytuje tomu, kdo v hlavní rozepři jednal bezelstně, a mezi tím pozbyl svých směnečných nároků proti třetím osobám. Podle všeobecně platných právních zásad musí ten, kdo se nějakého nároku domáhá, prokázati veškeré skutečnosti nárok ten opodstatňující; žalovanému pak náleží důkaz skutečností onen nárok zrušujících nebo zastavujících. Tak tomu jest i v souzeném případě. Žalobkyně měla povinnost prokázati, že veškeré náležitosti pro nárok na obnovu řízení ve smyslu §§ 530 a dalších c. ř. s. byly splněny, žalovaný pak mohl použíti obrany jemu v § 556 c. ř. s. vyhrazené a byl by musil k tomu účelu tvrditi a prokázati, že v hlavní rozepři jednal bezelstně a že mezi tím pozbyl svých směnečných nároků proti třetím osobám. Nic podobného však žalovaný v řízení před soudem první stolice netvrdil a proto nesměl ani odvolací soud podle zásady projednací, jíž ovládáno jest sporné řízení, tuto otázku vzíti na přetřes.

Citace:

Čís. 13536.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 571-572.