Čís. 13222.

Přispěl-li jeden ke společnému podnikání svou koncesí autodopravní a tím, že provoz podniku řídil, kdežto druhý vnesl do společného podniku autobus, propůjčiv jej ke společenskému používání a propůjčiv k témuž účelu i svého šoféra, při čemž zisk měl příslušeti oběma zúčastněným, jde o smlouvu společenskou podle § 1175 obč. zák. a jsou oba společníci spolupodnikateli na společný účet a nebezpečí ve smyslu § 1 odst. (3) zákona ze dne 9. srpna 1908 čís. 162 ř. zák., z nichž ručí každý společně a nerozdílnou rukou s druhým spolupodnikatelem za náhradu škody z provozu autobusu.
Při tom je lhostejno, zda spolupodnikatel, jenž vnesl do společnosti autobus, jest vlastníkem autobusu, či zda mu byl jeho vlastníkem jen propůjčen k provozu na vlastní účet a nebezpečí. (Rozh. ze dne 26. ledna 1934, Rv II 216/33.)
Žalobkyně byla 21. srpna 1928 dopravována za úplatu na trati H.-F., na níž byl oprávněn provozovati doprava osob autobusem majitel této koncese Albert F., jenž měl tehdy svůj autobus pokažený, na autobuse náležejícím žalovanému Antonínu T-ovi ml. a řízeném žalovaným Leopoldem D-em, při čemž autobus vjel do příkopu, položil se na bok a žalobkyně byla při tom poraněna. Žalobkyně domáhala se náhrady škody napřed proti koncesionáři jízdní trati Albertu F-ovi. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně, k níž přistoupil jako vedlejší intervenient Albert F., náhrady škody proti Antonínu T-ovi a Leopoldu D-ovi. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Antonín T. má za to, že ho nelze pokládali za spolupodnikatele autobusové dopravy, za společníka Alberta F-a a smlouvu s ním za smlouvu společenskou podle § 1175 a násl. obč. zák., nýbrž, že šlo jen o smlouvu nájemní, při níž nájemné bylo určeno podílem na zisku. Nelze mu však přisvědčiti. Dovolatel jest na omylu, míně, že ve smlouvě scházejí předpoklady smlouvy společenské: společná práce, společné jmění, poněvadž F, neuložil do podniku jmění ani věc, jež by se stala společnou oběma, a ježto s druhé strany žalovaný se nesúčastnil v podniku prací a o zdar se nijak nepřičiňoval. Koncesionářem podniku byl prý F. sám, nemohl sice s podstatou podniku, s autobusem, neomezeně disponovati (jej prodati), naproti tomu co do provozu měl F. disposici úplně volnou, aniž by ho prvžalovaný směl omezovati. Scházelo prý typické rozdílení zisku a ztráty podle vnesených podílů. Naproti tomu jest uvésti, že podle § 1175 obč. zák. jde o smlouvu společenskou, pak-li dva nebo více osob se navzájem zavážou spojiti svá plnění k dosažení společného účelu. Plnění mohou spočívati i v pracích. Každý společník musí k společnému účelu, něčím přispívati. Příspěvky mohou záležeti v kapitálu, jenž se stane společným vlastnictvím společníků, neb i ve jmění, jež zůstane ve výhradném vlastnictví jednoho společníka (přínos pouhého užívání); společníkům, kteří přispívají pouze prací nebo poskytnutím užívání věci, patří podíl na zisku, nikoli však na kmenovém jmění. Na přenechání věci v užívání jest použiti pravidel o smlouvě nájemní. V čem příspěvky záležejí, určuje společenská smlouva (§ 1187 obč. zák.). Pokud smlouva nestanoví jinak, jest každý společník oprávněn i povinen stejnou měrou ke společné činnosti (§§ 1185 a 833 obč. zák.). Pokud jeden z nich obstarává záležitosti společnosti, jest zmocněncem. Když však podle smlouvy vedení závodu bylo přeneseno na jednoho společníka, kdežto druzí slíbili jen příspěvky, nemají ani právo ani povinnost účastniti se na provozu (§ 1187 obč. zák.) a jest takového vedoucího společníka považovati za plnomocníka (§ 1190 obč. zák.), který musí záležitosti podniku obstarávati a o nich účty klásti a peníze do společné pokladny odváděti. Bližší podrobnosti stanoví smlouva. Zisk se rozděluje mezi společníky podle ustanovení společenské smlouvy a v témž poměru stihá i ztráta každého společníka, ač-li není ve smlouvě jinak stanoveno (viz Ehrenzweig § 378). Podle těchto zákonných ustanovení není příčiny, proč by neměl poměr mezi prvžalovaným a Albertem F-em býti posuzován podle předpisů o smlouvě společenské. Bylo dílem nesporno, dílem jest zjištěno nižšími soudy, že Albert F. přispěl k společnému podnikání svou koncesí autodopravní a tím, že provoz podniku řídil, kdežto Antonín T. vnesl do společného podniku autobus, propůjčiv jej ke společenskému používání a propůjčiv k témuž účelu i svého šoféra Leopolda D. Společenskou úmluvou se dohodli, že podíl na zisku má příslušet! oběma společníkům, žalovanému T-ovi 70%, Albertu F-ovi 30%. Vésti podnik měl F., jenž měl autobus ve své disposici a měl též povinnost účtovat! s T-em ohledně zisku, jehož kontrolu měli prováděti oba žalovaní, a v témž poměru, v jakém bral podíl na zisku, byl by v nedostatku odchylné úmluvy musil nésti každý společník i podíl na ztrátě. Byli tedy oba společníky podle § 1175 obč. zák. a spolupodnikateli na společný účet a nebezpečí ve smyslu § 1 odst. (3) zák. z 9. srpna 1908 číslo 162 ř. zákona o provozování jízdných silostrojů. Nešlo o pouhou nájemní smlouvou podle § 1090 obč. zák., nýbrž o smlouvu společenskou podle § 1175 a násl. obč. zák. Při tom zůstává lhostejno, zda Antonín T. jest vlastníkem autobusu, jak strany souhlasně přednesly, či zda mu byl jeho vlastníky jen půjčen k provozu na vlastní účet a nebezpečí, jak nižší soudy zjistily; rozhoduje jen, že jeho užívání vnesl do společnosti jako svůj příspěvek (vklad) společenský. Právem proto nižší soudy uznaly, že jest Antonín T. spolupodnikatelem provozu autobusového na vlastní společný účet a nebezpečí podle § 1 odst. (3) cit. zák. a že ručí společně a nerozdílnou rukou s druhým spolupodnikatelem za náhradu škody, kterou žalobkyně utrpěla při provozu (§ 1 odst. (6) cit. zák.).

Citace:

č. 13222. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 122-124.