Čís. 13366.

Třebaže zrušovacímu usnesení rekursního soudu nebyla vyhrazena pravomoc, a třebaže bylo rekursním soudem nařízeno další šetření, při němž by nebylo lze se obejíti bez slyšení účastníků, není dovolací rekurs podle druhého odstavce § 527 c. ř. s. nepřípustný, netýká-li se nařízené šetření již otázky v původním usnesení řešené, nýbrž jiné otázky.
Předpis § 105 ex. ř. se vztahuje jen na obytné místnosti, kterých dlužník nezbytně potřebuje pro sebe a pro členy své rodiny ve společné domácnosti s ním žijící, nikoliv na místnosti v nemovitosti podléhající vnucené správě, jichž dlužník používá k provozu živnosti.
V takovém případě jest na vnuceném správci, aby, po případě se souhlasem soudu (§ 112 ex. ř.) učinil opatření, by povinný dal přiměřené odškodnění za používání takových místností, nebo, kdyby se zdráhal, místnosti uvolnil za účelem jinakého zpeněžení.
(Rozh. ze dne 16. března 1934, R I 144/34.) Exekuční soud přikázal vnucenému správci, aby vybíral za ponechání kavárenských místností dlužníku přiměřenou činži. Rekursní soud zrušil napadené usnesení jako nezákonné a uložil prvému soudu, by následkem tohoto zrušení učinil potřebná opatření. Důvody: Příkaz prvního soudce vnucenému správci, by vybíral za ponechání kavárenských místností přiměřenou činži, nemá v zákoně oporu. Ani poukaz prvního soudce na ustanovení § 105 ex. ř. nemůže nic znamenati, neboť ustanovení zákona se vztahuje přece jen na bytové místnosti, které jest přenechati povinnému. Právem poukazuje se také v rekursu k tomu, že tento příkaz vnucenému správci zní docela neurčitě, jelikož jest přenecháno jeho uvážení, ustanoviti činži, kterouž by mu měl povinný zaplatiti. Ale nehledíc k tomu, poněvadž vnucený správce podle ustanovení ex. ř. jest oprávněn i bez schválení exekučního soudu nájemní smlouvy uzavírati, pokud jde o smlouvy obvyklého trvání (§ 111 ex. ř.), není napadené usnesení v souhlasu se zákonem, poněvadž s povinným nelze uzavírati takovou smlouvu. Není-li z nemovitosti vzaté ve vnucenou správu výtěžku, nelze vésti vnucenou správu a přichází v úvahu ustanovení § 129 ex. ř.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Po formální stránce jest uznati na přípustnost dovolacího rekursu. Nelze ovšem souhlasiti s vývody rekurentovými, že dovolací rekurs je přípustný proto, že napadené usnesení obsahuje pod nesprávným označením zrušení usnesení prvého soudu věcně jeho změnu, neboť ve skutečnosti a podle povahy věci běží tu o zrušovací usnesení. Třebaže tomuto zrušovacímu usnesení nebyla vyhrazena právní moc, a třebaže bylo rekursním soudem nařízeno další šetření, při němž by nebylo lze se obejíti bez slyšení stran, nelze přece pokládati dovolací rekurs po rozumu druhého odstavce § 527 c. ř. s. a § 78 ex. ř. za nepřípustný, neboť nařízené šetření se netýká již otázky v původním usnesení řešené, nýbrž jiné otázky, totiž případného zrušení exekuce podle druhého odstavce § 129 ex. ř. (rozhodnutí čís. 6044, 6242 sb. n. s.).
S hlediska právního nelze odepříti dovolacímu rekursu oprávnění. Exekuce vnucenou správou se týká jen nemovitosti — domu č. p. 346 v M., v němž podle spisů obývá povinný s rodinou prvé poschodí, a v němž v přízemí provozuje kavárenskou živnost. Podle prvého odstavce § 97 ex. ř. má býti vnucenou správou dosaženo zapravení vykonatelné pohledávky z užitků a důchodů nemovitosti. Předpisy § 105 ex. ř. stanoví, aby povinnému, bydlícímu v době vnucené správy v domě jí postiženém, byly po dobu správy ponechány obytné místnosti, kterých pro sebe a pro členy své rodiny ve společné domácnosti s ním žijící nezbytně potřebuje. Na jinaké místnosti povinným používané se tyto předpisy nevztahují, a nutno proto, nemá-li se vnucená správa minouti s úspěchem, využitkovati hospodářsky všechny ostatní místností domu, bez ohledu na to, zda jich povinný užívá k provozu živnosti. V takovémto případě bude nutno, aby nucený správce za případného souhlasu soudu (§ 112 ex. ř.) učinil opatření, by povinný dal přiměřené odškodnění za používání takových místností, nebo, kdyby se zdráhal, místnosti uvolnil za účelem jinakého zpeněžení, Nesejde na tom, zda toto odškodnění se zove nájemným nebo podobně. Proto nepochybil soud prvé stolice, vydav příslušný poukaz ke zpeněžení kavárenských místností povinným používaných, a nelze v tom shledávati nezákonnost, jak míní rekursní soud, i nebylo zákonného podkladu ke zrušení usnesení soudu prvé stolice, ani k nařízenému postupu dle druhého odstavce § 129 ex. ř.

Citace:

č. 13366. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 333-335.