Čís. 13405.

Konkursní řád ze dne 10. prosince 1914, čís. 337 ř. zák.
Pohledávky za podstatou, jež jsou sporné a o nichž i mimo konkurs jest rozhodovati řádným soudům, lze proti konkursnímu správci i při nepostačitelnosti podstaty vymáhati jen žalobou o plnění. Předpisu § 47 (2) konk. ř. se vyhovuje rozsudkem odsuzujícím správce konkursní podstaty podle ustanovení konkursního řádu a tím, že bude na věřiteli podstaty, by podle § 55 ex. ř. připojil k návrhu na povolení exekuce úřední vysvědčení konkursního komisaře, po případě konkursního soudu o postačitelnosti podstaty, po případě dále tím, že správce podstaty bude podle § 36 čís. 1 ex. ř. uplatňovati proti povolení exekuce nepostačitelnost podstaty, nebo že rekursem napadne povolení exekuce k návrhu, jenž oním vysvědčením nebyl doložen.
(Rozh. ze dne 28. března 1934, Rv I 2179/32.)
Žalobce domáhal se na správci úpadkové podstaty zaplacení pohledávky za podstatou. Procesní soud prvé stolice uznal žalovaného povinným zaplatiti žalobci zažalovanou pohledávku podle ustanovení konkursního řádu. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného. Důvody:
Za řízení v předchozích stolících byly žalobní nároky sporné co do důvodu, co do výše a co do své povahy jako pohledávky za podstatou. V dovolacím řízení jest se zabývati jíž jen otázkou, zda lze hleděti k obraně správce podstaty, že nemá po ruce potřebné hotovosti pro uspokojení věřitelů podstaty. K této otázce odpověděly předchozí stolice záporně a nezabývaly se proto věcnou oprávněností obrany. Učinily tak právem. Odpírá-li nebo protahuje-li správce podstaty plniti, mohou věřitelé podstaty žádati konkursního komisaře o pomoc nebo své nároky proti správci podstaty zažalovati (§ 124 (3) konk. řádu z roku 1914, jehož jest zde použíti). Přes tento všeobecný doslov zákona, není dvojí cesta, v něm naznačená, při všech pohledávkách za podstatou ani potřebná, ani možná, ani schůdná. Není potřebná a pojmově myslitelná při nárocích správce podstaty a při nárocích členů věřitelského výboru, ač i tyto nároky jsou pohledávkami za podstatou (§ 46 čís. 1 a § 47 (2) konk. ř.). Tato samozřejmost došla výrazu v zákoně jednak doslovem § 124 (3) konk. ř., jednak zvláštními předpisy o uspokojení nároků správce podstaty (§ 125 konk. ř.) a o uspokojení nároků věřitelského výboru (§ 127 konk. ř.). Dvojí cesta, o níž jest řeč, není ve své druhé možnosti přístupná při pohledávkách za podstatou, o nichž rozhodovati nejsou řádné soudy vůbec povolány. K nim patří daně, které se týkají podstaty (odbytné, berní pachtovné), poplatky, cla, příspěvky k pensijnímu a sociálnímu pojištění a jiné veřejné dávky, které dospívají za konkursu (§ 46 čís. 1 druhá věta konk. ř.). Tyto pohledávky za podstatou nelze zajisté proti správci podstaty vymáhati žalobou (§ 124 (3) konk. ř.). Zůstane-li marnou žádost za odpomoc u konkursního komisaře, budou tyto pohledávky určeny tak, jakž i mimo konkurs předepsáno, a týmž způsobem i vymáhány proti správci podstaty. Co se týče ostatních pohledávek za podstatou (§ 46 čís. 2 až 4 konk. ř.) jest si uvědomiti, že konkursní komisař bude po případě s to, by zjednal odpomoc, jen ve prospěch pohledávek za podstatou, které jsou již určeny nebo jsou nesporné (§ 124 (1) konk. ř.). Rozhodovati o pohledávkách za podstatou, jež správce podstaty popírá co do pravosti a co do výše, nebo jimž upírá vlastnost pohledávek za podstatou, jest mimo obor působnosti konkursního komisaře. Jemu s vyloučením pořadu práva jest přikázáno jen rozhodnutí o tom, zda se pohledávky za podstatou vztahují na podstatu společnou či na některou podstatu zvláštní (§ 47 (3) konk. ř.). Pohledávky za podstatou, jež jsou sporné a o nichž i mimo konkurs jest rozhodovati řádným soudům, lze proti správci vymáhati jen žalobou (§ 124 (3) konk. ř.). Touto žalobou může býti jen žaloba o plnění. To platí i při nepostačitelnosti podstaty. Pro pouhou žalobu určovací (§ 228 cřs) nebylo by zpravidla prokazatelného právního zájmu určovacího. A na určovací žalobu byl by věřitel podstaty konec konců obmezen, kdyby s hlediska rozhodnutí sporu byla přípustná a jevila rozhodující vliv obrana správce podstaty opřená o nepostačitelnost podstaty. Kdyby záleželo na postačitelnosti podstaty v den podání žaloby, byla by sice žaloba o plnění v ten den na místě a byla by vyloučena žaloba určovací, nicméně bylo by nutno žalobu zamítnouti, kdyby podstata nebyla postačitelná v den vynesení rozsudku prvé stolice (§ 406 cřs). Tím zmařeno by bylo celé pro žalobce úspěšné jednání o pravosti, výši a povaze žalobní pohledávky, poněvadž rozsudečné důvody nejsou účastny právní moci. Pakli by záleželo na postačitelnosti podstaty v den vynesení rozsudku prvé stolice, bylo by hříčkou dějství sporu, zda bude rozsudek prvé stolice vydán právě v době postačitelnosti podstaty, či o něco dříve nebo později a věřitel podstaty by tápal v nejistotě, kdy má žalobou zakročiti tak, by v době rozsudku prvé stolice byla podstata postačitelná. Z řečeného vyplývá, že věřitel podstaty má právo, uplatňovati spornou pohledávku za podstatou žalobou o plnění. Předpisu § 47 (2) konk. ř. bude plně vyhověno rozsudkem odsuzujícím správce podstaty podle ustanovení konkursního řádu a tím, že bude na věřiteli podstaty, by podle § 55 ex. ř. připojil k návrhu na povolení exekuce úřední vysvědčení konkursního komisaře, po případě konkursního soudu o postačitelnosti podstaty, po případě dále tím, že správce podstaty bude podle § 36 čís. 1 ex. ř. uplatňovati proti povolení exekuce nepostačitelnost podstaty nebo, že rekursem napadne povolení exekuce k návrhu, jenž oním vysvědčením nebyl doložen.

Citace:

č. 13405. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 392-394.