Čís. 13315.

Právo rybolovu, nadržování vody a vybírání písku a štěrku z řeky v určitých místech, spojené s určitou usedlostí, jest služebností podle § 477 čís. 6 obč. zák., která může býti založena i na veřejném statku (na veřejné řece). Jde o soukromé právo, které říšským vodním zákonem ze dne 30. dubna 1869, čís. 93 ř. zák. a zemským vodním zákonem pro Čechy ze dne 28. srpna 1870 čís. 71 z. zák. nebylo dotčeno ve své platnosti. V pochybnosti je míti za to, že jde o právo výhradně, vylučující kohokoliv jiného z užívání řeky týmž způsobem.
(Rozh. ze dne 23. února 1934, Rv I 1702/32.)
Žalobce domáhal se na žalovaném, aby bylo určeno, že právo vybírali štěrk z řeky Sázavy v místech, v žalobě přesně určených, přísluší výhradně žalobci, že žalovaný jest povinen právo to uznali a zdrželi se v přítomnu i v budocnu i přímého i nepřímého zasahování do tohoto výhradného práva žalobcova. Bylo zjištěno, že žalobce jest vlastníkem mlýnské usedlosti vl. č. 40 pozemkové knihy pro kat. území Č. a že podlé trhové smlouvy ze dne 5. března 1641 a vyšetřovacího protokolu ze dne 24. října 1879 čís. 59 o založení nové pozemkové knihy pro kat. obec L. ve smyslu zákona ze dne 5. prosince 1874 jest spojeno s touto mlýnskou usedlostí právo lovení ryb, nadržování vody a vybírání štěrku z řeky Sázavy v určitých místech. Konečně, že žalovaný v těchto místech řeky vybíral písek se štěrkem, dovolávaje se povolení, uděleného mu výměrem zemského úřadu v Praze ze dne 23. června 1931, pokud se týče ministerstva zemědělství ze dne 23. října 1931. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby. Důvody: V souzeném případě jest jen sporné, zda právo žalující strany, vložené a zapsané ve vložce pozemkové knihy pro kat. území Č., jest právem výlučným, to jest soukromým. Tuto otázku jest zodpověděti kladně a z těchto důvodů. Jde o řeku, tudíž o tekoucí vodu veřejnou. Povaha veřejnosti vody jeví se v tom, že každý může vody jako obecného statku užívati, pokud tím neruší stejná požívací práva všech ostatních a nepřekročí meze, které klade správa veřejná ve příčině užívání vody ve všeobecném zájmu. Toto užívání zakládá se v právu veřejném. Podle § 15 zemského zákona vodního jest každému dovoleno, by ve vodě veřejné mohl vody způsobem obyčejným, kterým se jiní z podobného užívání nevylučují, bez zvláštní přípravy užívati koupáním, praním, mytím, napájením, broděním a čerpáním, pak dobýváním rostlin, bahna, země, písku, kamení a ledu na místech, na kterých takové užívání není zapovězeno, a to pokud tím nenastává nebezpečí ani průtoku vody, ani břehům, práva cizí se neruší a nikomu se škoda nezpůsobí a šetří se policejních opatření. Výměrem zemského úřadu v Praze bylo žalovanému dáno vodoprávní povolení k těžení písku a štěrku ze řeky Sázavy, při čemž bylo ve výměru uvedeno, že nejde o obecné užívání vody podle § 15 vodního zákona, nýbrž o podniknutí zvláštní, které jest posuzovati podle § 17 vodního zákona, a to vzhledem k rozsahu těžby a ke vlivu těžby na říční tok. Žalovanému bylo tudíž dáno povolení k těžení určitých užitků řeky způsobem, který přesahuje obecné užívání veřejné řeky. Avšak ustanovením § 15 vodního zákona není vyloučeno, že ve veřejné řece nemohou býti práva na jednotlivé požitky vyhrazena na základě zvláštních výsad některým soukrommíkům jako jejich výhradná a výlučná soukromá práva. To platí zejména o těchto užitcích; právu k lovení ryb a těžení a vybírání písku a štěrku z řeky. Takovou povahu má i právo žalující strany, vložené ve vložce čís. 40 pozemkové knihy pro kat. území Č. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolatele jest odkázati k důvodům rozsudku soudu prvého, k nimž dodává soud odvolací ještě toto: K vodám veřejným mohou existovati i smluvná práva na určité přisvojení si jen jistých užitků, vodních práv těch však za platnosti vodního zákona nelže nabýti a nemůže ani stát jako vlastník vody veřejné za platnosti vodního zákona soukromé právo k užívání třetím propůjčovati a užívání vod, které meze § 15 vodního zákona pro Čechy přesahuje, možné je dle § 17 zák. toho jen na základě veřejnoprávního povolení. Tomu není ovšem na závadu, by nebyla uznána právní platnost práv soukromých, pochodí-li z doby před platností nynějšího zákona vodního, jehož ustanovením v § 3 byla výslovně zachována soukromá práva k vodám ze starší doby. Další trvání a uznání těchto práv zaručeno je ustanovením § 102 zákona ze dne 28. srpna 1870 čís. 71 z. zák. pro Čechy, jenž nařídil všeobecnou normou zachování všech práv na užívání vody i všech jiných práv soukromých k vodám se vztahujících podle dřívějších zákonů nabytých. Je tedy tím zachováno i právo žalobcovo a právo to, jako právo na soukromém titulu nabývacím spočívající, vylučuje již tím samým každého jiného z jeho výkonu na místech žalobci vyhražených, jak správně dovodil již první soud.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Právo žalobcovo jest považovati za služebnost podle § 477 čís. 6 obč. zák., která může býti založena i na veřejném statku (Gl. U. N. F. čís. 728), tedy za soukromé právo, kteréž, jak již odvolací soud správně dovodil, říšským vodním zákonem z 30. dubna 1869 čís. 93 ř. z., pokud se týče zemským vodním zákonem pro Čechy ze dne 28. srpna 1870 z. z. čís. 71 nebylo dotčeno ve své platnosti.
Byl-li žalobce ve vykonávání služebnosti žalovaným porušen, jakž se nesporně stalo, může se proti zásahu do svých práv brániti žalobou podle § 523 obč. zák. a v takovém případě stačí, dokáže-li, že služebnosti nabyl. Tento důkaz se žalobci zdařil, jak dovolatel ani nepopírá, a v celém sporu jde jen o to, v jakém rozsahu žalobci uvedené právo přísluší, ježto žalovaný namítá, že právo žalobcovo není právem výhradným, jež by vylučovalo kohokoliv jiného z užívání veřejné řeky podle oprávnění daného veřejným úřadem. Hledíc k ustanovení § 486 obč. zák. nebylo by to ovšem nemožno, ježto týž pozemek může býti několika osobám zároveň služebným, avšak taková omezenost knihovního práva se nepředpokládá, naopak předpokládá se právě opak (arg. § 322 druhá věta a 311 obč. zák.). Popíral-li žalovaný, odvolávaje se na výměry, ve kterých byl vysloven jen právní názor, že právo žalobcovo není výhradně, není soud, pokud jde o zjištění omezenosti věcného práva vázán. Jiné skutečnosti k opodstatnění tohoto tvrzení žalovaný však neuvedl. Opomenul-li tak učiniti, nelze odvolacímu rozsudku vytýkati nesprávné posouzení právní z důvodu, že žalobní prosbě vyhověl, ježto žalobce nemusil prokazovati výlučnost svého práva, nýbrž, jak dolíčeno, měl žalovaný prokázati omezenost tohoto práva, a žalovaný se o tento důkaz ani nepokusil.

Citace:

č. 13315. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 261-263.