Čís. 13557.

Pracovní soudy (zákon ze dne 4. července 1931, čís. 131 sb. z. a n.).
U pracovních soudů nemůže žalovati ten, komu byl nárok ze služebního poměru postoupen.
Smlouvu kapelníka s majitelem kavárny lze po případě považovali za smlouvu o dílo. Nároky z takové smlouvy nelze uplatňovali u pracovního soudu.
(Rozh. ze dne 18. května 1934, Rv I 411/34.)
Žalobou, zadanou na okresním soudě v Chebu, oddělení pro pracovní spory, domáhal se žalobce na žalované majitelce kavárny zaplacení 18200 Kč a opíral žalobní žádost o to, že on jako kapelník, dále Vilém W., Adolf H. a Pavel Z. jako hudebníci uzavřeli se žalovanou služební smlouvu ze dne 16. ledna 1933, že žalovaná tuto smlouvu jednostranně zrušila, pročež je povinna jim nahraditi na služném až do ukončení služební doby 18200 Kč, z čehož připadá na žalobce částka 4940 Kč a na ostatní tří hudebníky po 4420 Kč, konečně, že jmenovaní hudebnici žalobci své nároky proti žalované postoupili. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů i s předchozím řízením jako zmatečné a odmítl žalobu.
Důvody:
Podle § 1 zák. čís. 131/1931 sb. z. a n. jsou pracovní soudy výlučně příslušné rozhodovati o sporech z pracovního, služebního neb učebního poměru vzniklých mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, jakož i mezi zaměstnanci téhož zaměstnavatele. Podle § 4 (2) téhož zákona platí o zvláštních odděleních okresních soudů pro spory pracovní ustanovení zákona o samostatných pracovních soudech. Pokud žalobce uplatňuje částky mu postoupené, nelze je vymáhati u pracovního soudu, neboť pro jeho příslušnost nestačí, by spory z pracovního neb služebního poměru vznikly mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, nýbrž vyžaduje se, by též v době, kdy jsou vznášeny na soud, mezi oněmi osobami trvaly (sb. n. s. čís. 12611).
Avšak ani co do částky 4940 Kč, příslušející prý žalobci samému, není příslušnost pracovního soudu opodstatněna, ježto nejde o smlouvu služební a žalobce nelze považovati za zaměstnance žalované. Podle smlouvy zavázal se žalobce i se svou kapelou k denním hudebním produkcím v kavárně žalované v době od 16. ledna 1933 do 30. dubna 1933 za denní úhrnnou úplatu 320 Kč. Ve smlouvě bylo ujednáno, že v kavárně denně až na pátek (nebo jiný den v týdnu) mají býti konány hudební produkce, odpoledne od 4. do 6. hodiny, večer od 8 hodin počínajíc. Žalobce měl potřebné hudebniny a hudební nástroje sám opatřovati a denní pořad sám sestaviti, při čemž bylo jen všeobecně ujednáno, že hudební pořad musí býti bohatě sestaven a pozůstávati z koncertních a tanečních kousků, zvláště i moderních »šlágrů«, že repertoir musí býti vždy po uplynutí osmi dnů změněn a že může býti opakován jen až po uplynutí šesti týdnů. Žalobci bylo dovoleno, členy kapely samostatně vyměňovati. Smlouva má jen určité předpisy o oděvu hudebníků a o jejich chování v orchestru a v hudební síni. Podle této smlouvy nešlo o konání služeb po určitou dobu za určitou úplatu zaměstnancem osobně podřízeným zaměstnavateli a pod jeho vedením v jeho podniku, nýbrž předmětem smlouvy bylo zhotovení díla jakožto výsledku činnosti samostatného podnikatele, totiž dodávání denních hudebních produkcí po určitou odpolední a večerní dobu v podniku žalované (sb. n. s. čís. 4215). Nezáleží na tom, že se hudební produkce měly po určitou dobu denně opakovati, neboť každodenní produkce byla samostatným dílem, které vždy zvlášť bylo placeno úplatou 320 Kč, ujednanou pro celý kvartet. Jde o závazek žalobcův k výkonu podle vlastního plánu, vlastními prostředky s pomocníky, se zárukou nejen za péči, nýbrž i za zdar díla a s převzetím nebezpečí nezdaru, tudíž celkem o jednání samostatného podnikatelé (srovnej sb. n. s. čís. 4148, 5451, 5556, 9617, 10402, 11768 a j.). Podle § 22 zák. čís. 131/1931 sb. z. a n. má pracovní soud příslušnost svou zkoumati z úřední moci a táž povinnost stihá soudy vyšší stolice v každém období sporu (§ 28 čís. 3, § 33 odst. 2). První soud se otázkou příslušnosti neobíral a ani odvolací soud nevydal v tomto směru usnesení a zabýval se v důvodech jen otázkou, jde-li o služební smlouvu či o smlouvu o dílo, maje za to, že smlouvu, o niž jde, lze považovali za smlouvu služební. Podle právního názoru nejvyššího soudu jde v souzeném případě o smlouvu o dílo, spor nepodléhá příslušnosti pracovního soudu, pročež řízení o žalobě u oddělení pro pracovní spory, jakož i rozsudky nižších soudů jsou zmatečné. K této zmatečnosti bylo hleděli z úřadu (§ 471 čís. 7, 494, 513 c. ř. s. a § 35 zák. čís. 131/1931) a bylo se tudíž usnésti, jak ve výroku uvedeno.

Citace:

Čís. 13557.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 600-602.