Čís. 13430.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 30. března 1933, čís. 54 sb. z. a n.).
Obytnými místnostmi ve smyslu § 2 (2) čís. 2 zákona jsou místnosti, jež jsou určené a způsobilé k obývání tak, že mohou býti obývány v každé době roční, tedy i v zimě. »Kabinet« s plošnou výměrou 9,80 m2, jenž nemá kamna a sousedí s kuchyní, z níž je dveřmi přístupný, není obytnou místností ve smyslu onoho zákonného ustanovení.
(Rozh. ze dne 6. dubna 1934, Rv I 538/34.)
Žalobci dali žalované mimosoudní výpověď z bytu, sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a koupelny v prvém poschodí a ze dvou pokojů ve čtvrtém poschodí. Žalovaná namítla v podstatě, že se na vypovězený byt vztahuje ochrana nájemníků. Procesní soud prvé stolice ponechal výpověď v platnosti, odvolací soud výpověď zrušil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Podle § 2 (2) čís. 2 zákona ze dne 30. března 1933 čís. 54 sb. z. a n. spravují se, počínajíc dnem 1. října 1933, ustanoveními práva občanského poměry z nájemních smluv o bytech skládajících se mimo kuchyně a pokoje pro služebné ze 4 obytných místností. Za obytné místnosti jest považovati místnosti, jež jsou určené a způsobilé k obývání (rozh. čís. 8195 a 9486 sb. n. s.), a to tak, že mohou býti obývány v každé roční době, tedy i v zimě. Otázka, zda místnost jest považovati za místnost obytnou ve smyslu zákona o ochraně nájemníků, není otázkou skutkovou, nýbrž otázkou úsudku podle zkušeností denního života, tedy otázkou právní, kterou řeší soud na základě skutkového zjištění o jakosti a poměrech místnosti (rozh. čís. 9486 sb. n. s.). Ze skutečností, které v souzeném případě první soud zjistil, dospěl k závěru, že místnosti čís. 6 v prvním poschodí a čís. 3 a 4 v podkroví jsou »obytnými místnostmi« a že posléz uvedené místnosti nejsou »mansardy«, nýbrž krásné veliké pokoje. Odvolací soud zjistil na základě souhlasného skutkového přednesu stran, že místnosti čís. 6 v prvém poschodí a čís. 3 v podkroví nemají kamna, že v místnosti čís. 4 v podkroví jest umístněn kuchyňský sporák, že obě místnosti v podkroví jsou obývány studenty v podnájmu, a že pro tyto místnosti nebylo dáno stavebním úřadem povolení k obývání, a dospěl k závěru, že uvedené tři místnosti nelze považovati za »obytné místnosti«. Pro řešení otázky, zda žalovaná má v nájmu byt skládající se ze čtyř obytných místností, stačí se obírati místností čís. 6 v prvém poschodí, neboť, není-li tato místností obytnou, nehodí se na tento byt zmíněný zákonný předpis. Podle zjištění obou nižších soudů nemá místnost ta kamna, a sousedí s kuchyní, z níž je dveřmi přístupná. Tato místnost jest také v plánu označena jako »kabinet« a jest 2 m široká a 4,90 m dlouhá, má tedy plošné výměry 9,80 m2. Tyto skutečnosti stačí ke správnému úsudku, že nejde o »obytnou místnost« podle zákona o ochraně nájemníků. Nepřihlíží-li zákon ke kuchyni a pokoji pro služebné, nelze přihlížeti ani ke »kabinetu« zmíněné velikosti a jakosti jako »k obytné místnosti«. Účelem zákona bylo vyňati z ochrany byty velké, z nichž lze souditi na příznivé hospodářské poměry nájemníkovy, takže z tohoto hlediska nelze považovati byt, o nějž jde, za byt, který by odpovídal intencím zákonného předpisu § 2 (2) čís. 2 zák. ze dne 30. března 1933 čís. 54 sb. z. a n. Již z toho vyplývá, že byt žalované nepozůstává ze čtyř obytných místností, takže netřeba se zabývati otázkou, zda místnosti v podkroví mohou býti pokládány za obytné již proto, že stavebním úřadem nebylo podle § 124 zákona ze dne 8. ledna 1889 čís. 5 z. zák. pro Čechy dáno povolení k jich obývání.

Citace:

č. 13430. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 425-427.