Čís. 13161.

Ve sporu o neplatnost posledního pořízeni, které je pramenem i nároku vedlejšího intervenienta na odkaz, pro nedostatek pořizovací schopnosti zůstavitele, přísluší vedlejšímu intervenientu postavení nerozlučného společníka v rozepři.
Ve sporu, v němž přistoupil na straně žalovaného vedlejší intervenient s postavením nerozlučného společníka v rozepři, nebyl soud oprávněn po uznávacím projevu žalovaného vydati rozsudek pro uznáni, nebyl-li vedlejší intervenient žalovaného liknavý ve smyslu § 14 c. ř. s. V tomto směru stačí, že protokolem není osvědčeno, že soudce vyzval vedlejšího intervenienta k projednáváni a že tento přes to neprojednával.
Vedlejší intervenient s postavením nerozlučného společníka v rozepři jest oprávněn podati opravné prostředky, i když se jích hlavní strana vzdala.
(Rozh. ze dne 4. ledna 1934, R I 1271/33.)
K pozůstalosti po Zdence J-ové přihlásili se žalobci ze zákona, žalovaná ze závěti. Byvše poukázáni na pořad práva, domáhali se žalobci na žalované, by závěť byla prohlášena za neplatnou. K žalované přistoupila jako vedlejší intervenientka odkazovnice Marie Č-ová. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby rozsudkem pro uznání žalované. Odvolání podala jen vedlejší intervenientka. Odvolací soud zamítl odvolání pokud uplatňovalo zmatečnost podle § 477 čís. 4 c. ř. s., jinak mu však vyhověl, zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, dále jednal a znovu rozhodl.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu žalobců.
Důvody:
Platnost odkazu není sice, jakž plyne z ustanovení §§ 563 a 726 obč. zák., o sobě závislá na tom, zda je ustanovení za dědice platné, leč že zůstavitel uložil odkaz výlučně určité osobě. Odkazovník může zapravení odkazu žádati od toho, kdo se pozůstalosti ujme, tedy po případě i od zákonného dědice. Jde-li však v dědickém sporu o neplatnost celé poslední vůle, kterou byl také odkaz zřízen a byla-li by neplatnost zjištěna, má rozhodnutí vliv nejen na poměr odkazovníka k dědici z poslední vůle, nýbrž i na jeho poměr k zvítězivšímu zákonnému dědici, poněvadž rozhodnutí o tom, zda jest poslední vůle platná čili nic, může v tomto případě býti jen jednotné. V souzeném případě však jde o neplatnost posledního pořízení, které je také pramenem nároku intervenientky Marie Č-ové na odkaz, pro nedostatek pořizovací schopnosti zůstavitelky, takže podle povahy sporného právního poměru bude rozsudek v této při právně účinným i pro poměr vedlejší intervenientky k žalobcům, a proto jí přísluší postavení nerozlučného společníka v rozepři (§§ 20, 14 c. ř. s.). Účinek procesních úkonů žalobců vztahoval by se tudíž na vedlejší intervenientku, jen kdyby byla bývala ve sporu liknavá. Marie Č-ová se dostavila k ústnímu jednání dne 13. května 1933. V protokolu o tomto ústním jednání není sice uvedeno, že něco přednášela, ale přes to nelze ji považovati za liknavou po rozumu § 14 c. ř. s. Neboť podle § 133 druhý odstavec c. ř. s. je rok považovati za zmeškaný jen tehdy, když strana přes vyzvání soudcovo neprojednávala. Protokolem však není osvědčeno, že soudce vedlejší intervenientku vyzval k projednávání a že tato přece neprojednávala. Proto soud, nehledíc ani k tomu, zda byl žalující stranou učiněn potřebný návrh na vydání rozsudku pro uznání (§ 395 c. ř. s.), nebyl oprávněn po uznávacím prohlášení žalované vydati rozsudek pro uznání. Proti rozsudku byla vedlejší intervenientka oprávněna podati odvolání bez ohledu k tomu, že se žalovaná vzdala opravných prostředků (srov. rozhod. čís. 8990 sb. n. s.), a odvolací soud nepochybil, když vydaný rozsudek zrušil, a soudu prvé stolice nařídil, by o věci znovu jednal.

Citace:

č. 13161. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 29-30.