Čís. 13203.

Společník, jenž v žalobě nežádá, aby žalovaný společník udal jmění nebo dluhy, nýbrž, aby předložil seznam uzavřených obchodů a vyúčtování, má fen právo, aby, až bude účet složen, přezkoumal jednotlivé položky příjmů a vydání a je po případě pozastavil, nikoliv právo na přísežné stvrzení účtu.
V tom, že společník, nedostávaje od druhého společníka plat, nepracoval ve společném závodě, nelze o sobě spatřovati zrušení společnosti.
(Rozh. ze dne 20. ledna 1934, Rv II 341/32.) Žalobce založil se žalovaným společnost podle § 1175 obč. zák. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalovaném: 1. aby žalovaný za účelem zjištění obchodů, uzavřených v době od 1. března 1927 do 30. června 1930 a výše zisků žalobci z nich příslušejících, předložil seznam uzavřených obchodů a vyúčtování a 2. aby byl žalovaný uznán povinným jako vedoucí společník přísežně potvrditi, že knihy a vyúčtování jsou správné a úplné. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby ad 1., žalobu ad 2. zamítl. Odvolací soud nevyhověl odvolání ani té ani oné strany. Důvody: K odvolání žalovaného: Písemnou smlouvou ze dne 17. března 1927 ustanovily strany, že svůj peněžitý kapitál a svou práci spojí za tím účelem, by docílily společně zisku, který se měl rozděliti stejným dílem, že zařízení podniku má býti spoluvlastnictvím společníků a že za veškeré závazky ručí (celým) svým majetkem. Tímto ujednáním byly by založily obchodní společnost veřejnou, kdyby tu bylo předpokladu § 7 uvoz. zák. k obch. zák., což však vůbec tvrzeno nebylo. Byla tedy tím založena výdělková společnost ve smyslu § 1175 obč. zák. O tichou společnost nemohlo tu jíti, poněvadž žalobcovo ručení nebylo obmezeno na jeho vklad (čl. 250 obch. zák.). Správný jest názor prvého soudce, že společnost nebyla zrušena dne 29. listopadu 1929, jelikož nebyla zrušena ani výslovně, ani činem konkludentním, za který nelze uznati, že žalobce přestal pracovali ve společenském podniku, prohlásiv, že již více nepřijde (§ 863 obč. zák.), neboť žalovanému muselo býti zřejmo, že si žalobce musí hledati jiné zaměstnání, any mu nebyly vyplaceny částky vyměřené společenskou smlouvou. Šlo-li však o společnost podle občanského práva, nestačí, by druhému společníku byly předloženy k nahlédnutí knihy a listiny společnosti, nýbrž společník obchod vedoucí, jímž nesporně byl žalovaný, má povinnost podati řádné vyúčtování (§ 1198 obč. zák.). Této povinnosti neučinil žalovaný zadost předložením bilance. K odvolání žalobcovu: Společník obchod vedoucí, který jest povinen podati vyúčtování, nemůže býti přidržován k tomu, by odpřísahal, že obchodní knihy a vyúčtování jsou správné a úplné, poněvadž čl. XLII uvoz. zák. k c. ř. s. připouští vyjevovací přísahu jen ohledně seznání jmění a dluhů, kdežto vyúčtování o správě podniku jest pojmem širším, zahrnujícím v sobě veškeré jednotlivé obchody a způsob jich provedení (viz Neumannův komentář k c. ř. s. 3. vydání, str. 397 a rozhodnutí tam citované).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání ani té ani oné strany.
Důvody:
K dovolání žalobce: Žalobce uplatňuje důvod § 503 čís. 4 c. ř. s. a dovolává se proto, že byla zamítnuta ona část žalobní prosby, která žádá, aby žalovaný byl odsouzen k přísežnému stvrzení, že knihy o vyúčtování jsou správné. Dovolání však není oprávněné. Žalobce nežádá, by žalovaný udal jmění nebo dluhy (čl. XLII uv. zák. k c. ř. s.), nýbrž žádá, aby předložil seznam uzavřených obchodů a vyúčtování. Z tohoto nároku plyne jen právo žalobcovo, aby, až bude účet složen, přezkoumal jednotlivé položky příjmů a vydání a je po případě pozastavil, nikoli právo na přísežné stvrzení účtu. Právní názor vyslovený ve sb. n. s. čís. 1058, jehož se žalobce dovolává, byl opuštěn (viz sb. n. s. čís. 9915). K dovolání žalovaného: Odvolací soud posoudil věc po právní stránce (§ 503 č. 4 c. ř. s.) správně, vysloviv, že nelze souditi na zrušení společnosti z pouhé skutečnosti, že žalobce, když od žalovaného nedostával žádný plat, nepracoval ve společném závodě. V té příčině dostačí poukaz na příslušné odůvodnění napadeného rozsudku.

Citace:

č. 13203. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 96-98.