Čís. 13177.

Pravomocí usnesení o zabavení pohledávky není zabráněno třetím osobám na exekučním řízení nezúčastněným, aby nepopřely hmotně- právní platnost exekučního zástavního práva. Takovou třetí osobou jest i správce konkursní podstaty dlužníkovy, pokud hájí zájmy konkursních věřitelů.
Po pravoplatnosti povolené exekuce zabavením pohledávky není dlužník ani správce jeho konkursní podstaty oprávněn k uplatnění námitek z dvorního dekretu ze dne 21. srpna 1838 čís. 291 sb. z. s.
Pokud pravoplatným povolením exekuce zabavením a přikázáním k vybrání pohledávek, které povinnému lékárníkovi příslušely za dodané léky a léčivo proti léčebnému fondu veřejných zaměstnanců a proti Okresní nemocenské pojišťovně, vzniklo hmotněprávně platné zástavní právo vymáhajícího věřitele na těchto pohledávkách dlužníka.
(Rozh. ze dne 13. ledna 1934, Rv I 147/32.)
Žalobkyni byla k vydobytí peněžité pohledávky pravoplatně povolena exekuce zabavením a přikázáním k vybrání pohledávek, příslušejících dlužníku, lékárníku, z dodání léků a léčiv za Léčebným fondem veřejných zaměstnanců, a proti Okresní nemocenské pojišťovně v Š. Správce konkursní podstaty dlužníkovy popřel platnost exekučního zástavního práva žalobkyně, načež byla žalobkyně poukázána na pořad práva. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na žalovaném správci konkursní podstaty dlužníkovy uznání oddělných práv žalobkyně na pohledávkách dlužníka za Léčebným fondem a za Okresní nemocenskou pojišťovnou, zabavených pro žalobkyni. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Podle zjištění nižších soudů byla žalobkyni k vydobytí 963 Kč povolena exekuce zabavením a přikázáním k vybrání pohledávek, které povinnému Ph. Mg. Antonínu M-ovi příslušely z dodání léků a léčiv proti Léčebnémů fondu veřejných zaměstnanců a proti Okresní nemocenské pojišťovně Š. Příslušná usnesení okresního soudu v D. ze dne 22. srpna 1929 a. okresního soudu v Š. ze dne 3. února 1930 nabyla moci práva. Pravomoci těchto usnesení nebylo však zabráněno třetím osobám na exekučním řízení nezúčastněným, by hmotněprávní platnost exekučního zástavního práva popřely. Takovou třetí osobou je i správce konkursní podstaty dlužníkovy, pokud hájí zájmy konkursních. věřitelů. Ten skutečně popřel platnost exekučního zástavního práva žalobkyně, načež byla žalobkyně pravoplatným usnesením okresního soudu v Š. ze dne 1. října 1930 s nárokem na oddělené uspokojení ze zabavených pohledávek odkázána na pořad práva a byla jí udělena jednoměsíční lhůta k podání žaloby proti konkursnímu správci. Nynější žaloba slouží tomuto účelu. Zásadní otázkou, o jejíž řešení v tomto sporu jde, jest existence pohledávek úpadcových proti poddlužníkům v době zabavení, neboť pohledávky mohly býti exekučně zabaveny a exekuční zástavní právo žalobkyně mohlo na nich vzniknouti jen tehdy, jestliže tu v době zabavení skutečně byly. Nebylo-li tu v době, kdy byla platební zápověď poddlužníkům doručena (§ 294 druhý odstavec ex. ř.), pohledávek, na něž byla exekuce vedena, chyběl-li tedy předmět zástavního práva (§ 447, 448 obč. zák.), nemohl žalobce nabýti soudcovského práva zástavního (§ 294 třetí odstavec ex. ř.), i když usnesení o zabavení a přikázání pohledávek k vybrání nabylo moci práva. Tato otázka však nebyla v dosavadním řízení správně řešena a dostatečně objasněna. Žalovaný uplatňuje v tomto směru dovolací důvod č. 4 § 503 c. ř. s. v podstatě výtkou, že v době provedené exekuce platná pohledávka úpadcova proti poddlužníkům (Léčebnému fondu veřejných zaměstnanců a Okresní nemocenské pojišťovně v Š.), vůbec neexistovala. Odvolací soud nesouhlasil s názorem soudu prvé stolice, pokud tento považuje Léčebný fond veřejných zaměstnanců a Okresní nemocenskou pojišťovnu v Š. za veřejné pokladny ve smyslu dvorního dekretu z 21. srpna 1838 čís. 291 sb. z. s. a čl. IX č. 5 uvoz. zák. k ex. ř. Tuto otázku však není třeba v tomto sporu řešiti, neboť nehledíc k tomu, jaký význam zmíněný dekret vůbec dosud má (srov. rozhod. č. 7832 a 9201 sb. n. s.), nemá v tomto sporu význam již proto, že tu nejde o řízení exekuční. I kdyby šlo o pohledávky proti státu nebo proti fondu pod veřejnou správou (§ 295 ex. ř.), byla exekuce již pravoplatně povolena, poddlužníci se dvorního dekretu v exekučním řízení nedovolávali, ani zrušeni exekuce podle § 39 čís. 2 ex. ř. nenavrhli a dlužník a správce jeho konkursní podstaty nejsou k uplatnění námitek z dvorního dekretu po pravoplatnosti povolené exekuce oprávněni (srov. také rozh. čís. 1078, 4467, 5738 sb. n. s.). Pokud jde o otázku jsoucnosti zabavených pohledávek, jest uvésti toto: Nejvyšší soud dovodil ve svých rozhodnutích čís. 8303 a 12170, že v případech, kde jde o zaplacení léčiv dodaných členům Léčebného fondu veřejných zaměstnanců neb Okresní nemocenské pojišťovny na účet těchto institucí, jde o dvojí poukaz. Poukazující Léčebný fond a Okresní nemocenská pojišťovna dává prostřednictvím svého lékaře poukaz lékárníkovi, by vydal léky na její účet jejímu členu, jenž poukázku přinese, a zároveň poukazuje příjemce poukazu (svého člena), by si vyzvedl na poukázku léky v lékárně na její účet. Tím, že lékárník vydal léky členu Léčebného fondu neb Okresní nemocenské pojišťovny, přijal a splnil poukaz daný mu fondem (pojišťovnou) a může žádati náhradu toho, co na základě poukazu plnil, od poukazujícího fondu (pojišťovny), na jehož (jejíž) účet bylo plněno (§§ 1403, 1014 obč. zák.). Žalobkyně by tedy musela v souzeném případě tvrditi a prokázati, že úpadce Ph. Mg. Antonín H. splnil vydáním léků poukazy dané mu Léčebným fondem veřejných zaměstnanců a Okresní nemocenskou pojišťovnou v Š. prostřednictvím jejich lékařů, a to do doby zabavení pohledávek a že důsledkem toho mu vzešel nárok na náhradu proti poukazující instituci. Při tom nezáleží na tom, že podle zvláštních předpisů mají orgány Léčebného fondu a Okresní nemocenské pojišťovny prováděti zúčtování s lékárníky čtvrtletně pozadu, neboť předmětem zabavení a exekučního práva zástavního mohou býti též pohledávky dosud nesplatné a dokonce podmíněné (srov. rozhod. č. 4090 sb. n. s.). Odvolací soud, vycházeje z odchylného právního stanoviska, nevěnoval pozornost prohlášení žalobkyně, že jí není známo a že nemůže tvrditi, zda a které léky a za jaké částky byly exekutem dodány členům Léčebného fondu a Okresní nemocenské pojišťovny v době doručení zápovědi poddlužníkům. To právem dovolání zdůrazňuje, ale není v právu s dalšími vývody, pokud z tohoto prohlášení žalobkyně dovozuje, že žalobkyně ve sporu nepřednesla a netvrdila skutečnosti odůvodňující žalobní nárok. Zmíněné prohlášení není totiž do té míry jasné a určité, by na jeho podkladě mohlo býti spolehlivě rozhodnuto o žalobním nároku, neboť žalobkyně uvedla jen, že jí nejsou zmíněné skutečnosti známy a — jak i z její dovolací odpovědi je patrno — měla tu na mysli spíše jen výši zabavených pohledávek, ale nechtěla patrně říci, že lékárník vůbec léky na účet řečených institucí nedodal. Vycházela při tom z mylného názoru, že jí není třeba dokazovati jsoucnost pohledávky, když již získala pravoplatným usnesením exekuční právo zástavní na pohledávce. Bylo proto napadený rozsudek zrušiti a, poněvadž zmíněnou vadou, bránící správnému rozhodnutí sporu trpí též rozsudek prvé stolice, bylo zrušiti i tento a vrátiti věc soudu prvé stolice, by dále jednal a znovu rozhodl. Na procesním soudu nyní bude, aby ve smyslu § 182 c. ř. s. působil k objasnění svrchu zmíněné nejasně přednesené okolnosti, která má význam pro správné rozhodnutí sporu.

Citace:

č. 13177. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 56-59.