Čís. 13337.

Termínové obchody s obilím jsou neplatné, i když byly uzavřeny v cizině. Na tom nemění nic předpis zákona ze dne 15. února 1922, čís. 69 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 2. března 1934, Rv I 1184/32.)
Žalující Liverpoolské bankovní komisionářstvř domáhalo se na žalovaném zaplacení hotových výloh, jež za žalovaného učinilo při termínových obchodech s obilím na cizozemských bursách. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Rozlišovati termínové obchody s obilím na obchody, které jest považovati za obchody bursovní, a obchody, které nemají té vlastnosti, nemá významu, any podle platného práva jsou zakázány termínové obchody s obilím na burse i mimo bursu, jak je patrno v ustanovení §§ 10 a 11, 12 zák. čís. 10/1903 a § 4 nař. čís. 78/1903; žalující strana sama tvrdila a bylo také zjištěno, že šlo o předprodeje pšenice na burse, a podle podmínek a zvyklostí na burse. Obchody ty spadají tedy pod zákaz podle řečených předpisů a jsou neplatné. Okolnost, žé šlo o obchody na cizozemských bursách a podle pravidel cizozemských burs, jest pro posouzení otázky jejich platnosti bez významu; zákaz je vysloven všeobecně a judikatura zastává názor, že postiženy jsou,zákazem i obchody v cizině uzavřené. Poukazuje se tu na rozhodnutí čís. 6124, 6971, 7490, 8349, 10636, 10781 sb. n. s. Zákon z roku 1922, který v § 18 zakazuje termínové obchody na Slovensku a v Podkarpatské Rusi nemění nic na posouzení věci, byloť zákonem tím zakázáno to, co platí v historických zemích za zakázáno již zákonem z roku 1903.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Provádějíc do volací důvod nesprávného právního posouzení věci (čís. 4 § 503 c. ř. s.) stojí sice dovolatelka na stanovisku, že se příkazy žalovaného ze dne 29. května 1929 a 22. června 1929 týkaly termínových obchodů s obilím v cizině, ale má za to, že takové obchody nejsou neplatné, a H zákaz vyslovený v § 10 zákona čís. 10/1903 ř. z. se na ně nevztahuje, poněvadž šlo o obchody uzavřené v cizině (ve Winnipegu a Liverpoolu). Že názor dovolatelky je nesprávný, vyložil již odvolací soud poukázav k dosavadní praxi nejvyššího soudu, uváděje četná jeho rozhodnutí, v nichž tato otázka byla zevrubně probrána, a od kteréžto praxe nemá dovolací soud příčiny se odchýliti. Marně se snaží dovolátelka zjednati průchod svému názoru poukazem na zásady mezinárodního práva obsažené v §§ 36, 37 obč. zák., poněvadž připouští donucovací ráz zápovědi termínových obchodů s obilím podle §§ 10, 12 zák. čís. 10/1903 ř. z. a nařízení z 3. dubna 1903 čís. 78 ř. z., v kterýchžto případech nelze ani použiti cizozemského práva v otázkách, jež jsou řešeny v tuzemsku donucovacími předpisy, a jest se proto říditi jen tuzemským právem. Že se k podpoře dovolatelčina názoru nelze odvolávati na § 18 zákona z 15. února 1922 čís. 69 sb. z. a n., správně dovodil již odvolací soud, jehož důvody nebyly vyvráceny vývody dovolání.

Citace:

č. 13337. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 290-291.