Čís. 13364.

Oprava pachtovného podle vládního nařízení ze dne 29. července 1933, čís. 164 sb. z. a n.
Nejde o »ujednání pachtovného« ve smyslu § 1 vládního nařízení, byla-li pachtýři poskytnuta sleva z ujednaného pachtovného.
(Rozh. ze dne 10. března 1934, R II 15/34.) Žádost pachtýře o úpravu pachtovného soud prvé stolice k námitkám propachtovatelů zamítl. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc soudu prvé stolice, by, vyčkaje pravomoci, dále jednal a znovu rozhodl. Důvody: Stěžovatel zažádal o úpravu pachtovného, proti čemuž se odpůrci bránili tím, že stěžovatel od 1. prosince 1932 má sleveno od propachtovatelů na nájemném z 1 měřice 50 Kč, takže prý úpravou tou po 1. říjnu 1932 nastala změna v pachtovném a proto se nemůže na pachtovné stěžovatelovo vztahovati cit. vládní nařízení. Soud prvé stolice názor propachtovatelů schválil. Rekursní soud má za to, že propachtovatelé nemohou na sebe vztahovati předpis § 1 vl. nař. čís. 164/1933 sb. z, a n., neboť tím, že propachtovatelé svým přípisem ze dne 1. prosince 1932 slevili svým pachtýřům ze starého pachtovného 50 Kč z jedné měřice, nelze říci, že bylo pachtovné nově sjednáno. Rekursní soud má za to, že se propachtovatelé takovýmto způsobem snaží obejíti cit. vlád. nařízení. I když pachtýř slevu 50 Kč ze starého pachtovného odrazil a nižší pachtovné zaplatil, přece podle názoru rekursního soudu se tím nevzdal nároku na slevu podle cit. vl. nař., pokud tato sleva by byla vyšší než sleva skutečně poskytnutá. Že by pachtýř byl výslovně prohlásil, že se vzdává nároku na slevu pachtovného, bude-li zákonným předpisem nařízena, se ani netvrdí. Nelze připustiti, by propachtovatel, zvěděv o chystané zákonné slevě na pachtovném, předešel svou dobrovolnou třeba sebe nepatrnější slevou účinnost zákonných předpisů tvrzením, že jeho sleva je sjednáním nového pachtovného. Vždyť při správnosti názoru soudu prvé stolice by se muselo uznati za sjednání nového pachtovného i to, kdyby propachtovatel na míře slevil třeba jen 1 Kč. Tím však by se citované vládní nařízení úplně minulo cílem, což nemohlo býti úmyslem vlády.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Názor rekursního soudu, že v prosinci 1932 nebylo pachtovné znovu ujednáno, jest správný a vývody dovolacího rekursu nebyl vyvrácen, »Ujednání pachtovného« předpokládá, že obě strany měly volnost rozhodovati o pachtovním poměru, takže záleželo na nich, chtějí-li nabízené nebo žádané pachtovné přijmouti či odmítnouti. Pachtýři, jsouce platnou pachtovní smlouvou vázáni, se však nemohli volně rozhodnouti, jak vysoké pachtovné chtějí platiti, nýbrž záleželo jen na vůli propachtovatele, jakou slevu z ujednaného pachtovného chce jim poskytnouti, a s tím, co jim slevil, museli se spokojiti. Nejde o ujednání stran, nýbrž o jednostranný úkon propachtovatele.

Citace:

č. 13364. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 329-330.