Čís. 13168.

Prohlásil-li vlastník nemovitosti v listině, že nemovitost daruje, že ji postoupil obdařenému do, neobmezeného vlastnictví, a udělil-li výslovný souhlas k tomu, aby vlastnické právo k nemovitosti bylo knihovně převedeno na obdařeného, a odevzdal-li obdařenému tuto listinu, projevil zřetelně vážnou vůli, mu nemovitost nejen darovati, nýbrž i odevzdati, a obdařený darování v tomto smyslu přijal. V takovém případě nešlo o darování bez skutečného odevzdání.
Nebyl-li zákaz zcizení, ujednaný mezi rodičem a dítětem, zapsán do veřejné knihy, nemá absolutního významu účinkujícího i proti třetím osobám a jest jen obligačním právem mezi smluvníky.
Uznal-li knihovní soudce legalisaci na vkladné listině za dostatečnou a povolil-li na jejím základě vklad vlastnického práva a usnesení to se stalo pravoplatným, nelze správnost tohoto postupu a správnost knihovního usnesení přezkoumávati ve sporu o platnost smlouvy.
(Rozh. ze dne 11. ledna 1934, Rv I 1129/33.)
Žalobce předávací listinou odevzdal své matce Marii R-ové do neobmezeného vlastnictví svůj podíl (1/4) na domě a svolil, by bylo pro Marii R-ovou vloženo vlastnické právo k čtvrtině domu. Marie R-ová převedla napotom tento podíl na domě na své dětí Ervína a Marii R-ovy. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalovaných Ervínu a Marii R-ových, aby byli uznáni povinnými vydati žalobci své podíly na domě, každý 1/8, a trpěti, by na těchto podílech bylo vloženo vlastnické právo pro žalobce, tvrdě, že podmínkou převodu jeho podílu na matku žalovaných bylo, že přejímatelka nesmí dále zciziti podíl na nemovitostí. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby. Důvody: Z převodní listiny dané v Berlíně dne 3. února 1929 plyne, že žalobce, bytem v Berlíně jako knihovní vlastník nemovitosti v knihovní vložce čís. 1855 pozemkové knihy pro Ch. v Čechách se stavební parcelou kat. čís. 1093 a se zahradou kat. č. 728/4 bezplatně předal své matce. Listina obsahuje též odstavec: »Moje matka Marie R-ová nechala mne 4 ročníky obchodní akademie. vystudovati a vynaložila tedy na mne náklad, který se cítím povinen jí částečně vynahraditi.« Listina je notářem ověřena. Jest zkoumati, zda forma listiny odpovídá zákonu. Právo rozeznává mezi úplatnými a bezplatnými smlouvami. Tento rozdíl je proto důležitý, že má vliv na formu listiny. K platnosti bezplatných právních jednání, k darování bez odevzdání, je podle § 1 zákona ze dne 25. července 1871 čís. 76 ř. zák. třeba zřízení notářského spisu. Nepopřeno je, že v souzeném případě jde o darování, nepopřeno je, že se darování stalo bez odevzdání, a tu může darování býti platným jen, zřídí-li se notářský spis. Předávací listina, ve které podpis předávajícího jest ověřen, není takovým notářským spisem a proto nestala se Marie R-ová vlastnicí knihovního podílu, to tím méně, an na ni knihovní podíl ani nebyl připsán. Knihovní podíl byl totiž vtělen přímo na děti Ervína R-a a Marii. R-ovou. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Údaj rozsudku, že prý jest nesporno, že se darování stalo bez odevzdání, nemůže zajisté proto býti označován za protispisový, že prvý soud nevystihl pojem skutečného odevzdání právně správně, maje za to, že požadavkem pro skutečné odevzdání jest převod vlastnictví vkladem nabývacího jednání do pozemkové knihy (§ 431 obč. zák.). Prvý soud chtěl tímto údajem vyjádřiti jen, že je nesporné, že vlastnické právo Marie R-ové, matky stran, nebylo do pozemkové knihy vloženo. Tato okolnost nemůže však o sobě prokázali, že se darování stalo bez skutečného odevzdání, neboť k tomu stačí, přistoupí-li k darovací smlouvě další jednání, z něhož nepochybně lze seznati, že dárce dává dobrovolně a vážně předmět darování obdarovanému do jeho držby, jako takové jednání žalobce jest v souzeném případě hodnotiti odevzdání listiny o převodu vlastnictví. Předáním této listiny, jež jest žalobcem vlastnoručně podepsána a obsahuje svolení žalobce ke knihovnímu převodu jeho vlastnického práva na jeho matku, stala se matka naturální vlastnicí a byla oprávněna, by podílem na nemovitosti, jí darovaným, nakládala, zejména, by jej dále zcizila, aniž by se stala knihovní vlastnicí (§ 22 kn. zák.). Darování stalo se tedy skutečným odevzdáním, smlouva darovací nevyžadovala proto formy notářského spisu a není pro nedostatek předepsané formy neplatná. Zbývá ještě řešení otázky, zda zákaz zcizení, tvrzený žalobcem a popřený žalovanými, může vůbec míti účinnost proti žalovaným. Podle § 364 c) obč. zák. působí smluvní zákaz zcizení proti třetím osobám jen, byl-li založen mezi zmíněnými tam blízkými osobami a vložen do veřejné knihy. Podle udání žalobce byl sice zákaz zcizení ujednán, mezi ním a jeho matkou, nebyl však vložen do pozemkové knihy a ani nemohl býti vložen, ježto darovací smlouva neobsahuje tento zákaz ani svolení k jeho vtělení. Zákaz zcizení, byť by byl odůvodněný a dokonce žalovaným znám, byl tudíž proti žalovaným bezúčinný. Bez účinku byl také proto, že vědomost o pouhém obligačním závazku zcizitele nemůže na straně nabyvatele býti překážkou nabytí vlastnictví.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Odvolacímu soudu nelze vytýkati nesprávné právní posouzení, vyřkl-li, že postupní smlouva ze dne 31. ledna 1929, pokud se týče 3. února 1929, nevyžadovala ke své platnosti formy notářského spisu. Šlo ovšem o darování, avšak nikterak o darování »bez skutečného odevzdání« podle § 943 obč. zák., jak dovolatel mylně za to má. Nejvyšší soud dolíčil ve svém rozhodnutí sb. n. s. č. 4445, k němuž se odkazuje, že doslov § 943 obč. zák. »skutečné odevzdání« má na rozdíl od pouhého slibu darovacího význam okamžitého provedení právního výsledku smluvního, darováním zamýšleného, a že požadavkem skutečného odevzdání projevuje se zřetelně zákonodárcův úmysl, vyjmouti z velících předpisů formálních jen takové případy, v nichž přistupuje k darovací smlouvě ještě jiný od ní odlišný a jako »odevzdání« poznatelný úkon, který musí býti tak uzpůsoben, by se v něm nepochybně projevovala vážná vůle dárcova, že má předmět darování ihned přejíti z dárcovy držby do držby obdarovaného. Uváží-li se, že v souzeném případě podle zjištění nižších soudů šlo o spoluvlastnický podíl k jedné čtvrtině domu, že žalobce v listině výslovně prohlašuje, že tento podíl daruje své matce (připojiv pohnutku, jež ho k tomu vedla), »že dotčený podíl postoupil své matce do jejího neobmezeného vlastnictví, a že konečně uděluje výslovný souhlas k tomu, by vlastnické právo k tomuto podílu bylo knihovně ve prospěch matčin vtěleno, a odevzdal-li žalobce své matce tuto listinu, umožňující jí, by podílem hned libovolně nakládala, projevil zřetelně vážnou vůli jí tento podíl nejen darovati, nýbrž i odevzdati, a matka žalobcova darování v tomto smyslu přijala, vystavivši svým dětem (žalovaným) listinu způsobilou, by se na jejím podkladě jakož i na podkladě dřívější postupní listiny mohly uchopiti vlastnické držby a aby mohly býti v pozemkové knize vtěleny jako vlastníci podílu, což se pak skutečně stalo. Nebylo tu tedy třeba notářského spisu k platnosti darování.
Odvolací soud ani v tom nepochybil, že má za to, že při zákazu zcizení nemovitostí nezapsaným do veřejné knihy (§ 364 c) obč. zák.) na tom nezáleží, zda třetí osoba, na niž nemovitost přes zákaz byla přenesena, o něm věděla, pokud se týče věděti musila. Nebyl-li tvrzený zákaz, byť i mezi matkou a synem ujednaný, do veřejné knihy zapsán, nemá absolutního významu účinkujícího i proti třetím osobám a představuje jen obligatorní závazek mezi smluvníky samými, kterýžto závazek se osoby třetí nikterak nedotýká (srovnej též Ehrenzweig, Věcné právo, 1923 str. 181). Není tu tedy kusosti řízení (č. 2 § 503 c. ř. s.), nebyly-li o skutečnostech této vědomosti žalovaných svědčících provedeny příslušné důkazy.
Neprávem namítá dovolatel neplatnost postupní listiny a vkladu vlastnického práva na podkladě této listiny z důvodu, že podpisy přednosty policejního revíru a notáře na této listině nebyly podle vyhlášky ze dne 24. března 1926 č. 47 sb. z. a n. superlegalisovány. Nejde tu o kusost řízení (č. 2 § 503 c. ř. s.), správněji o rozpor se spisy podle č. 3 § 503 c. ř. s., neobíral-li se odvolací soud touto otázkou, neboť netýká se to podstaty věci, ježto žalobce podle zjištění nižších soudů svůj podpis na listině (soukromé listině) výslovně uznal za pravý a legalisace je jen formálním předpokladem pro přípustnost knihovního vtělení, jejž má posuzovati knihovní soudce. Považoval-li v souzeném případě tabulární soudce legalisaci na listině za dostatečnou a povolil-li důsledkem toho na jejím podkladě vklad vlastnického práva ve prospěch žalovaných, a stalo-li se příslušné usnesení pravoplatným, nelze správnost tohoto postupu a správnost knihovního usnesení přezkoumávati ve sporu. Hmotně-právní platnost smlouvy nezávisí na legalisaci, pokud se týče na určitém způsobu ověření, ježto legalisace k platnosti smlouvy samé není zákonem předepsána.

Citace:

č. 13168. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 39-42.