Čís. 13179.

Žaloba podle § 35 ex. ř.
Dlužník může za sporu uplatniti i skutečnosti, zrušující nárok, které se vyskytly po podání žaloby.
Oposiční žaloba může býti podána i za řízeni manifestačního, to i tehdy, zanikl-li vymáhaný nárok jen z části, a lze se tu domáhati výroku, by exekuce (nikoliv jen uložení vyjevovací přísahy) byla prohlášena za nepřípustnou.
(Rozh. ze dne 13. ledna 1934, Rv II 479/32.)
Žalobou, zadanou na soudě dne 12. května 1931, domáhal se dlužník na vymáhajícím věřiteli, by exekuce byla prohlášena nepřípustnou, ježto mu žalovaný povolil splátky. Po podáni žaloby žalobce dluh zaplatil a navrhl za řízení v prvé stolici, by exekuce byla prohlášena za nepřípustnou z důvodu zaplacení pohledávky. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Podle § 35 ex. ř. mohou býti vzneseny proti nároku, k jehož vydobytí byla exekuce povolena, za exekučního řízení jen takové námitky, které se opírají o skutečnosti nárok zrušující nebo stavící a které nastaly po vzniku exekučního titulu. Všecky námitky, které mohl dlužník uplatniti v čase podání žaloby, jest uplatniti současně, jinak jsou vyloučeny. Z tohoto doslovu prvého a třetího odstavce § 35 ex. ř. vyplývá, že v žalobě musí býti soustředěny všecky námitky, o kterých dlužník v době podání žaloby věděl a jež v ten čas uplatniti mohl. Neplyne však z těchto zákonných ustanovení, že by dlužník nemohl ve sporu uplatniti i skutečnosti nárok zrušující, které se vyskytly po podání žaloby, jak mylně dovolatel za to má. Zaplatil-li tedy dlužník po podání oposiční žaloby celou vymáhanou pohledávku nebo její část, může za podmínek § 235 c. ř. s. uplatniti okolnost tuto ve sporu, a není třeba, by podával novou žalobu oposiční, neboť by se to příčilo procesní hospodárnosti, když téhož výsledku jako novou žalobou, může dosíci pouhým rozšířením žaloby již podané. Právem proto odvolací soud jednal o tvrzení žalobcově, učiněném ke konci ústního líčení před prvým soudem, že vymáhaný, nárok byl jím úplně zaplacen. Není dále příčiny, proč by nemohla žaloba oposiční býti podána i za řízení manifestačního. Připouští-li se oposiční žaloba z důvodu, že exekuční nárok zanikl úplně nebo z části, není důvodu, by neměla oposiční žaloba býti připuštěna i za řízení vyjevovacího z důvodu, že exekucí vymáhaný nárok zanikl aspoň z části (rozh. 10786 sb. n. s.). Když tedy žalobce rozšířil žalobu tvrzením, že po jejím podání vymáhaný nárok i s přisouzenými útratami uspokojil, a žalovaný v řízení před prvním soudem proti tomu neprotestoval a tudíž s tím mlčky souhlasil (§ 235 c. ř. s.), neměl soud příčiny rozhodovati o přípustnosti změny žaloby a nemůže žalovaný opomenutý odpor doháněti v řízení opravném. Otázkou, zda může býti vzat ohled na poshovění placení, sťalo-li se až po povolení exekuce, netřeba se zabývati, poněvadž v den vyhlášení rozsudku prvé stolice, 30. června 1931, lhůta, na kterou bylo poshovění povoleno (do 31. května 1931) dávno prošla. Podotknouti však jest, že žalobce v konečné žalobní prosbě nenavrhl, aby bylo za nepřípustné prohlášeno uložení vyjevovací přísahy, nýbrž všeobecně, by exekuce byla prohlášena za nepřípustnou, a to právem, poněvadž může vymáhající věřitel, dokud exekuce nebyla zrušena, navrhnouti opětný výkon a pokračování v exekuci i za vyjevovacího řízení i po jeho ukončení, kdykoli se nové jmění exekutovo vyskytne. Byl-li, jak nesporno, vymáhaný nárok zaplacen před vynesením rozsudku v řízení před prvním soudem, posoudil odvolací soud případ správně po právní stránce (§ 503 č. 4 c. ř. s.), uznav, že jest exekuce nepřípustnou.

Citace:

č. 13179. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 60-61.