Čís. 13320.

Kdo prodal a knihovně převedl nemovitost před 8. květnem 1920, zavázav se, že veškeré nepřevzaté a před vkladem trhové smlouvy knihovně váznoucí dluhy a závady ze svého zastoupí a k výmazu přivede, není v poměru k nabyvateli ani podle smlouvy ani podle zákona povinen zaplatili čs. státu nedoplatek dávky z majetku, který byl na prodané nemovitosti vložen jako závazek prodatele, a nemovitost od závazku toho odbřemeniti. Byla-li nemovitost, jež patřila prodateli dne 1. března 1919, prodána před 8. květnem 1920, jest prodatel osobně podroben dávce z majetku a z přírůstku na majetku připadající na prodanou nemovitost, nelze však proti nabyvateli uplatňovati ručení prodané nemovitosti za osobni dluh prodatele.
Byl-li přes to nedoplatek dávky z majetku vložen na prodanou nemovitost jako závazek prodatele v době, kdy vlastníkem nemovitosti již byl (další) nabyvatel, bylo věcí (dalšího) nabyvatele, by se bránil tomuto vkladu jako neoprávněnému, nevznikl mu však z tohoto vkladu nárok proti prodateli ani na depuraci ani na zaplacení dávky čs. státu podle § 1404 obč. zák.
(Rozh. ze dne 24. února 1934, Rv I 1001/32.)
Podle trhové smlouvy ze dne 23. prosince 1919 koupili žalobci Jan a Valentina S-ovi od žalovaných Hynka a Terezie R-ových mlýn čp. 1 v K., zapsaný ve vložce čís. 388 poz. knihy obce M. a bylo na ně s účinností od 29. prosince 1919 pod čís. 1186/19 převedeno knihovně právo vlastnické ke mlýnu. Podle odst. III. kupní smlouvy nepřevzali kupitelé na se k placení — mimo hypotekární pohledávku Václava a Antonie P-ových 100000 Kč — další na prodané a koupené nemovitosti váznoucí knihovní dluhy a závady a zavázali se proto prodávající výslovně, veškeré nepřevzaté a před vkladem trhové smlouvy na mlýně knihovně váznoucí dluhy a závady ze svého zastóupiti a k výmazu přivésti. Podle odst. IV téže smlouvy přešlo na kupující ihned vlastnictví a užívání nemovitosti, jakož i placení daní a jiných veřejných poplatků a dávek na nemovitost vypadajících a súčtování mělo se státi k 1. lednu 1920. Žalobci prodali pak mlýn manželům K-ovým a tito Václavu Z-ovi. Dne 5. července 1928, kdy vlastníkem mlýna byl Václav Z., bylo na mlýn vloženo zástavní právo pro pohledávku berního úřadu v U. 9101 Kč (nedoplatek dávky z majetku předepsané Hynku R-ovi). Václav Z. vyzval manžele K-ovy k depuraci a tito opět žalobce, manžele S-ovy. Žalobou, o niž tu jde, domáhali se žalobci na manželích R-ových, by byli uznáni povinnými zaplatiti bernímu úřadu v U. pohledávku eráru 9101 Kč anebo se postarali o výmaz této pohledávky z vložky čís. 388 poz. knihy obce M. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Ze smlouvy ze dne 23. prosince 1919 jest jasno, že se prodávající manželé R-ovi zavázali kupitelům S-ovým zaplatiti a k výmazu přivésti veškeré na prodané nemovitosti v den knihovního převodu vlastnictví knihovně váznoucí dluhy a závady. Právo vlastnické bylo knihovně převedeno na žalobce dnem 29. prosince 1919. Dávka z majetku a z přírůstku na majetku byla zavedena teprve zákonem ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n. a zákon ten nabyl účinnosti teprve vyhlášením ve sbírce zákonů a nařízení, jež se stalo dnem 8. května 1920. V den knihovního převodu vlastnictví mlýna dne 29. prosince 1919 nevázla tedy na mlýně dávka z majetku a z přírůstku na majetku, která později postihla prodatele R-ovy a nelze proto právem tvrditi, že se trhovou smlouvou žalovaní žalobcům zavázali zaplatili dávku z majetku a z přírůstku na majetku, které tehdy ještě ani nebylo, a proto neobstojí názor odvolacího soudu, že podle trhové smlouvy jsou žalovaní v poměru k žalobcům (§ 1404 obč. zák.) zavázáni zaplatili čs. státu nedoplatek 9101 Kč dávky z majetku a přírůstku na majetku, který tam byl pod pol. 67 dne 5. července 1928 vložen podle usnesení ze dne 17. srpna 1928, jako závazek žalovaných, a mlýn od závazku toho depurovati. Avšak ani podle zákona nestíhá žalované povinnost ta v poměru k žalobcům. § 928 obč. zák. sice stanoví, že prodatel ručí za dluhy a nedoplatky, jež na nemovitosti váznou, avšak tu právě jde o to, zda dávka, o jejíž zaplacení jde, vázne podle práva na bývalém mlýně žalovaných, čili nic. Podle § 62 odst. (1) zák. o dávce z majetku a z přírůstku na majetku požívá dávka na nemovitostech do částky poměrně na ně vypadající, avšak nejvýše do 30% zjištěné čisté hodnoty nemovitosti zákonného práva zástavního, jemuž přísluší přednost přede všemi, právy na nemovitosti váznoucími a před pohledávkami z titulů soukromoprávních nebo zákonných. Pro povinnost k dávce, jakož i pro výši jmění dávkou povinného jest rozhodný stav a hodnota dne 1. března 1919. Z toho plyne, že žalovaní byli osobně podrobeni dávce z majetku a z přírůstku na majetku podle jmění, jež vlastnili dne 1. března 1919. Otázkou však, o niž jde, jest, zda za dávku ručily i nemovitosti, jež měli dne 1. března 1919, jež jim však již nepatřily v den vyhlášení zákona čís. 309/1920, dne 8. května 1920. A tu vyplývá ze zákona a stanoví to i prováděcí nařízení ze dne 27. července 1920 čís. 463 sb. z. a n. k odst. (5) § 62, že věcné ručení v mezích § 62 odst. 1 nabylo platnosti teprve dnem, kdy zákon nabyl účinnosti. Před 8. květnem 1920 nemovitosti žalovaných neručily za jejich dávku z majetku a zákonné zástavní právo podle § 62 odst. (1) by bylo postihlo nemovitosti ty teprve ode dne 8. května 1920, kdyby byly zůstaly ještě do toho dne v nepřetržitém držení a vlastnictví žalovaných, jako osob dávkou povinných (rozhodnutí čís. 8393 sb. n. s.). Byla-li však nemovitost v době od 1. března 1919 do dne, kdy zákon nabyl účinnosti, do dne 8. května 1920, převedena, nelze ručení nemovitosti za dluh poplatníka z 1. března 1919 uplatňovali proti nabyvateli a proto stanoví zákon jako náhradu pro tyto případy v § 62 odst. (5), že ručí za zaplacení dávky původního majitele nemovitosti nedoplatek trhové ceny utržené za nemovitost, pokud ovšem dne 8. května 1920 dávky ještě vázly. V souzeném případě prodali žalovaní mlýn, o nějž jde, dne 23. prosince 1919 a bylo vlastnictví k němu převedeno na žalobce dnem 29. prosince 1919, tedy před účinností zákona o dávce z majetku. Věcné ručení za dávku žalovaných z majetku a přírůstku na majetku nestíhá tedy mlýn jim kdysi náležející, poněvadž z jejich vlastnictví vyšel dříve, než byla dávka uzákoněna. Dávka ta po právu tedy nepožívá zákonného zástavního práva podle § 62 zák. čís. 309/1920 na nemovitostech vl. čís. 388 kat. území M. a nestíhá podle zákona ručení to ani nabyvatele mlýnské usedlosti, dnešní žalobce, ani jich nástupce v držbě a vlastnictví mlýna. Za dávku tu ručí žalovaní státu jen osobně. Byl-li přes to nedoplatek dávky 9101 Kč vložen na mlýnskou usedlost jako závazek žalovaných dne 5. července 1928, v době, kdy vlastníkem usedlosti byl již nynější vlastník Václav Z., bylo věcí Václava Z-a, by se bránil vkladu tomu, jako neoprávněnému. Povinnost ta žalované nestihala, i když byli snad, ač to není zjištěno, o vkladu zástavního práva pro dávku zpraveni, poněvadž vkladem dávky na nemovitost jim více nepatřící nebyli ve svých právech zkráceni a nebyli tudíž k rekursu oprávněni. Ze vkladu toho nevznikl však žádný nárok žalobcům proti žalovaným ani na depuraci ani na zaplacení dávky čs. eráru podle § 1404 obč. zák., neboť žalovaní, ač osobně dluhují státu dávku, neručí podle uvedeného zákonného a skutkového stavu věci svým nástupcům za depuraci nemovitosti od dávky neprávem později na ni vložené. Zbývá jen otázka, zda žalovaní nepodstoupili proti žalobcům závazek zaplatiti eráru dávku z majetku a přírůstku na majetku a povinnost depurační projevy v dopisech, jež v té příčině vyměnili se zástupcem žalobců. V té příčině jest předem poukázati k tomu, že dopisy zástupce žalobců byly adresovány jen na prvžalovaného Hynka R-a a nikoli na jeho manželku a že na ně odpovídá opět jen Hynek R. sám, tak že o nějakém uznání nebo podstoupení dluhu žalovanou Terezií R-ovou nelze mluviti, neboť zástupčí právo manželovo podle § 1238 obč. zák. nevztahuje se na podstupování závazků proti třetím osobám, k nimž není rozumného důvodu, jako v tomto případě, které tedy nepatří ke správě společného majetku. Mimo to nejsou žalobci dlužníky dávky z majetku stíhající osobně jen žalované a vůbec ani za ni neručí, jak shora bylo dolíčeno, takže tu ani není předpokladu pro převzetí dluhu v paragrafu tom zmíněné, neboť dluh ten není po právu.

Citace:

č. 13320. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 270-273.