Čís. 9849.

By-li k náhradě za zábor bytu uznán povinným stát, nelze exekuci k vydobytí náhrady vésti proti zemskému úřadu (zemské politické správě).
(Rozh. ze dne 25. dubna 1930, R I 256/30). Co do předchozího děje poukazuje se na čís. sb. 7738 a 9485. K vydobytí přisouzené náhrady za zábor bytu navrhl vymáhající věřitel povolení exekuce proti zemskému úřadu (zemské politické správě) v Praze zabavením pohledávky dlužníka za zemským finančním ředitelstvím v Praze. Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Jde o exekuci proti státu. Ježto zaplacení přisouzeného peníze státem může se státi jen poukazem určité pokladny, měla si vymáhající strana vymoci u příslušného úřadu takový poukaz. Vymáhající strana neprokázala, že zakročila o takový poukaz a že jí poukaz byl odepřen. Vymáhající strana rovněž neprokázala, že o tom vyrozuměla úřad povolaný k poukazu připojivši listinný průkaz o postupu. Ostatně se poukazuje na plenární rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu ve Vídni ze dne 18. června 1901, čís. 7153 (repert. nálezů čís. 173).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Jak stěžovatelé správně vytýkají, spočívá napadené usnesení rekursního soudu na mylném předpokladu, že navržena byla exekuce proti státu. V exekučním návrhu byl za povinnou stranu označen »zemský úřad (zemská politická správa)«, a to v souhlasu se zákonem o zabírání budov pro veřejné účely ze dne 12. srpna 1921 čís. 304 sb. z. a n., podle něhož jest politický úřad druhé stolice jako úřad zabírající povinen náhradou, již vlastník neb uživatel zabráním utrpěl, a s předcházejícím nesporným řízením o určení výše náhrady, v němž za odpůrce navrhovatelčina byla označena zemská správa politická v Praze. Avšak ani dřívější zemská správa politická nebyla, ani nynější zemský úřad není podmětem práv a závazků, tedy právnickou osobou, nýbrž pouhým úřadem. Majetkově ručí za jejich jednání ona veřejná korporace, za kterou jednaly, u zemské správy politické stát, u zemského úřadu buď stát nebo země. Jenom tyto, nikoli sám zemský úřad, mohou býti v exekučním řízení povinnou stranou a předmětem exekučních úkonů. Podle exekučního návrhu má býti exekuce provedena nikoliv proti státu, jak mylně předpokládaly finanční prokuratura a s ní exekuční soud, nýbrž proti zemi České, neboť předmětem navrženého zabavení a přikázání k vybrání jest pohledávka země České za státem na vybraných zemských přirážkách k přímým daním. Podle exekučního návrhu nemá býti vymáhaná pohledávka vydobyta z majetku státního, nýbrž z majetku země České. Ale mylný předpoklad rekursního soudu vyvrací sice odůvodnění jeho rozhodnutí, že se exekuční návrh zamítá, ale nečiní je nesprávným. Právě proto, že navržena byla exekuce proti zemi České, musí býti exekuční návrh zamítnut, neboť nemá opory v exekučním titulu. Jak usnesením okresního soudu ze dne 25. dubna 1929, o něž se návrh opírá, tak usnesením nejvyššího soudu ze dne 27. prosince 1929 č. j. R I 985/29, čís. sb. 9485, jímž bylo ono usnesení částečně změněno, byl k náhradě povinným, výslovně erár, tedy stát. Exekuce měla býti navržena proti státu, stát měl býti označen za povinnou stranu, a předmětem exekuce měl býti majetek státu. Návrh povoliti na základě oněch usneseni exekuci na majetek země České byl právem zamítnut, a téhož údělu musilo se dostati dovolacímu rekursu vymáhající strany.

Citace:

Čís. 9849. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 623-625.