Čís. 9895.

Třebas podal pronajímatel žalobu o náhradu škody ve lhůtě § 1111 obč. zák., musel, by předešel promlčení nároku (§ 1489 obč. zák.), ve sporu řádně pokračovati.
(Rozh. ze dne 8. května 1930, Rv I 1593/29). Žalobce propachtoval žalovanému dvůr do 31. prosince 1920. Žalobou, zadanou na soudě dne 31. prosince 1921, domáhal se žalobce na žalovaném náhrady škody pro nedodržení pachtovních podmínek. Dne 31. ledna 1922 ponechal žalobce řízení v klidu a teprve dne 3. dubna 1928 učinil návrh na pokračování v řízení. Rozsudkem ze dne 8. února 1929 procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Ze zjištění soudu prvé stolice a soudu odvolacího dospívá odvolací soud k tomu, že žaloba, která uplatňuje nárok z náhrady škody ve smyslu § 1111 obč. zák. a která byla podána dne 31. prosince 1921, byla podána ve lhůtě § 1111 obč. zák. Dále jest se zabývati výtkou nesprávného posouzení věci po stránce právní a tu padá na váhu poměr § 1111 obč. zák. a § 1489 obč. zák. Lhůta § 1111 obč. zák., jak patrno z doslovu tohoto zákonného ustanovení, jest lhůtou propadnou, k níž jest hleděti z úřadu a bylo podle všeho při stanovení této lhůty zákonodárcovým úmyslem, by pozdním uplatňováním nároku nebylo stiženo nebo docela znemožněno zjištění stavu, který tu byl v době odevzdání předmětu propachtovateli, by se řízení rychle provedlo. Tomuto zákonodárcovu úmyslu by se příčilo, kdyby žalující propachtovatel mohl, dodržev lhůtu § 1111 obč. zák., ve sporu libovolně pokračovati a jej protahovati, aniž by se musil obávati promlčení ve smyslu § 1489 obč. zák. Proto také ustanovuje § 1489 obč. zák., že se každá žaloba z náhrady škody, tedy i žaloba podle § 1111 obč. zák. promlčí ve třech letech, nenastane-li přetržení promlčení ve smyslu § 1497 obč. zák. V souzeném případě nenastalo přetržení promlčení, neboť žalobce, který podal žalobu dne 31. prosince 1921, ponechal dne 31. ledna 1922 řízení v klidu, takže řádně ve sporu nepokračoval, a teprve dne 3. dubna 1928 učinil návrh na pokračování v řízení. Nastalo tedy promlčení žaloby ve smyslu § 1489 a 1497 obč. zák. a proto právem prvý soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Dovolání je neopodstatněné. Podáním žaloby ve lhůtě § 1111 obč. zák. bylo jen zabráněno, by žalobní nárok na náhradu nezanikl podle ustanovení tohoto §, ale podání žaloby v této lhůtě neznamenalo, jak správně dovodil odvolací soud, že žalobce nemusil, by předešel promlčení nároku, ve sporu řádně pokračovati (§ 1497 obč. zák.). Jde o nárok na náhradu škody (§ 1295 obč. zák.), jenž se promlčuje ve třech letech (§ 1489 obč. zák.). Ano po podání žaloby (po klidu řízení) nebylo po dobu více než šesti roků ve sporu pokračováno, nastalo promlčení nároku a nižší soudy k námitce žalovaného právem zamítly žalobní nárok jako promlčený.

Citace:

č. 9895. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 710-711.