Čís. 9872.

Význam opravy rozsudku podle druhé věty § 419 c. ř. s.
Pro obsah a rozsah odvolání není zpravidla rozhodným rozsudek prohlášený, nýbrž písemně vyhotovený.
Vyznačení oprav ve vyhotovení rozsudku není podmínkou účinnosti oprav.
Změnila-li se opravou podstatná část rozsudkového nálezu, počíná odvolací lhůta teprve dnem, kdy byl doručen výrok soudu o opravě, jímž byl původní výrok změněn tak, že dal podnět k novému odvolání.
K obsahu nového odvolání lze hleděti jen, pokud byl právě vyvolán opravou rozsudkového výroku.
(Rozh. ze dne 30. dubna 1930, R I 194/30). Po doručení usnesení prvého soudu o opravě rozsudku podaly obě strany ve čtrnáctidenní lhůtě odvolací spisy. Odvolací soud nové odvolací spisy odmítl.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by podle zákona jednal i o nových odvolacích spisech.
Důvody:
Pro lepší porozumění věci nutno předeslati tento podstatný děj: První soud vyhověl žalobě jen částečně, zamítnuv ji se zbytkem. Podle zápisu v jednacím protokole a podle písemného vyhotovení rozsudku vyhověl prvý soud žalobě také ohledně t. zv. »mladých akcií«. Odvolání a odvolací sdělení podaly obě strany; žalující strana se odvolala, pokud byla podle vyhotovení rozsudku žaloba zamítnuta, žalovaná strana, pokud bylo žalobě vyhověno. Žalovaná strana vytýkala již v odvolacím spisu, že výrok písemného rozsudku ohledně t. zv. »mladých akcií« odporuje výroku ústně prohlášeného rozsudku a že tato část výroku jest v rozporu s důvody. Mimo to podala žalovaná strana těsně před ústním odvolacím jednáním písemný návrh na opravu rozsudku. Odvolací soud provedl ústní jednání odvolací, ale vyhradil si rozhodnutí po konaném šetření. Tímto šetřením bylo zjištěno, že při ústním prohlášení rozsudku byla žaloba zamítnuta také ohledně »mladých akcií« a že tento výrok odpovídal usnesení senátu. Již před tím vydal prvý soud na pokyn odvolacího soudu usnesení, jímž rozsudkový výrok opravil a uvedl v soulad výrok rozsudku prohlášeného s výrokem písemného vyhotovení a doručil usnesení oběma stranám. Oprava zápisu v jednacím protokolu, oprava výroku v prvopise písemného rozsudku a oprava vyhotovení doručených stranám nebyly proti předpisu § 422 c. ř. s. provedeny. Obě strany podaly po doručení usnesení o opravě do 14 dnů nové odvolací spisy a pak i odvolací sdělení. Žalující strana napadala nyní také onu část nálezu, jíž byla žaloba zamítnuta též ohledně »mladých akcií«. Žalovaná strana podotkla, že podává odvolání z opatrnosti, ač má za to, že se její první odvolání vztahuje i na opravený rozsudek. Odvolací soud odmítl nové odvolací spisy, vyhradiv svému usnesení právní moc. Do tohoto odmítacího usnesení podávají rekurs obě strany. Odvolací soud odůvodňuje napadené usnesení v podstatě tím, že předmětem odvolání může býti jen obsah rozsudečného výroku ústně prohlášeného a že jen tímto výrokem může se odvolací soud k odvolání obou stran zabývati; že opravou rozsudku nebylo nic změněno na původní odvolací lhůtě a že proti rozsudku lze podati jen jediné odvolání. S těmito názory odvolacího soudu nelze v této všeobecnosti souhlasiti. Jak vidno, zhušťuje se rozhodnutí o rekursech na řešení otázky, zda bylo rozsudek opraviti podle § 419 c. ř. s., dále pokud má oprava rozsudkového výroku v podstatné části vliv na lhůtu k odvolání, a posléze, zda a v jakém rozsahu lze podati nové odvolání. Oprava podle § 419 c. ř. s. děje se povšechně z úřadu, protože může jíti jen o zřejmé nesprávnosti a protože jde i o vážnost soudu a o zájem veřejný, by nebyla v oběhu chybná soudní rozhodnutí (Hora: Über das Berichtigungsrecht im Zivilprozess, Zentralblatt 1911 str. 881). Opraveny mohou býti i celé věty, a to i v rozsudkovém nálezu. Strany mohou ovšem podati také návrh na opravu, který musí býti soudu podnětem, by zkoumal, zda jsou tu nesprávnosti po rozumu § 419 c. ř. s., a kterýžto návrh ovšem může býti také zamítnut, není-li důvodný (§ 422 druhý odstavec c. ř. s.). Zákon výslovně uvádí v § 419 prvý odstavec c. ř. s., že se oprava z úřadu musí státi zejména i tenkráte, když se vyhotovení rozsudku nesrovnává s rozhodnutím od soudu vyneseným. Tak tomu bylo také v souzeném případě a bylo proto opraviti nesprávnost rozsudkového výroku z úřadu. Prohlášením rozsudku jest soud vázán svým rozhodnutím t. j. rozhodnutím, jež odpovídá jeho vůli (§ 416 druhý odstavec c. ř. s.), ale prohlášený rozsudek musí býti doručen stranám v písemném vyhotovení (§ 414 třetí odstavec c. ř. s.) a teprve tímto doručením stane se proti stranám účinným (§ 416 prvý odstavec c. ř. s. a Hora 1. c. str. 803) a teprve od nejbližšího dne počíná lhůta k odvolání (§ 464 druhý odstavec c. ř. s.). Naskýtá se otázka, zda jest pro obsah a rozsah odvolání rozhodným rozsudek prohlášený, či písemně vyhotovený. Odvolací soud míní, že rozsudek prohlášený, ale již v tomto bodu nelze mu přisvědčiti. Strany nemusí býti vůbec přítomné při prohlášení rozsudku (§ 414 prvý odstavec c. ř. s.). »Prohlášení rozsudku nemá specifických účinků; není nic, co by stranám neposkytovalo i písemné vyhotovení« (mot. str. 291—292). Vyhradí-li si soud rozhodnutí, nemá vůbec prohlášení rozsudku místa (§415 c. ř. s.). Rozsudek stane se proti stranám účinným teprve obligatorním písemným doručením. Nemůže tedy co do obsahu a rozsahu odvolání záležeti na tom, zda strany byly přítomné při prohlášení rozsudku a zda mu dobře porozuměly. Zákon nutí k písemnému vyhotovení rozsudku nejen z důvodu vlastní kontroly soudu a klidného uvážení věci, nýbrž i, by strana jasně viděla, jak soud rozhodl a proč tak rozhodl. Vede k tomu také úvaha, že by mohl nastati případ opačný — než zde —, že by soud ústně prohlásil rozsudek chybný, neodpovídající jeho vůli, a že by teprve písemné vyhotovení obsahovalo pravé soudcovské rozhodnutí. To strana věděti nemůže a teprve doručení písemného vyhotovení zjedná jí jasno. Ale ani rozpor výroku s důvody nemusí vždy straně zjednati jasno v otázce, kde jest omyl, zda ve výroku, či v důvodech. Z toho vyplývá, že strana může rozsah a obsah odvolání a důvody odporu zaříditi teprve podle písemného rozsudku a že ústní prohlášení jest v té příčině v pravidelných případech (pokud není v zákoně nic jiného ustanoveno na př. § 416 třetí odstavec, § 452 c. ř. s.) bez významu. V souzeném případě žalující strana nejen neměla důvodu, nýbrž nebyla ani oprávněna, by odvoláním napadla onu část rozsudku, která žalobě vyhověla, tedy i ohledně t. zv. »mladých« akcií. Důvody rozsudku jako takové nemohla odvoláním napadnouti. Napadla tedy rozsudek jen potud, pokud její žalobu zamítl (§ 467 čís. 3 c. ř. s.). V tom výrok o »mladých akciích« obsažen nebyl. Žalovaná strana naopak napadla rozsudek, pokud žalobě vyhověl, v čemž obsažen i odsuzující výrok ohledně »mladých akcií«. Tak byla věc po podání prvních odvolacích spisů. Jest nyní zkoumati, jaké změny nastaly usnesením o opravě rozsudkového výroku, jímž bylo vysloveno, že se žaloba zamítá také ohledně »mladých akcií«. Jest to zkoumati jednak s hlediska strany žalující, jednak s hlediska strany žalované. Straně žalující ubyla z dřívějšího vítězného rozsudku část, kterou v odvolání nenapadla a napadnouti nemohla. Nelze připustiti, by takto jen následkem omylu soudu a v důsledku později provedené opravy mohla býti žalující strana uvedena v nebezpečenství, že tuto část nároku z formálních důvodů ztratí, protože tuto část v prvním odvolání nenapadla a proti ní by zamítací rozsudek ohledně »mladých akcií« vešel v moc práva. Již z této úvahy je vidno, že žalující straně teprve opravou vzešel důvod k rozšíření odvolání a že jí tedy musí býti umožněno rozšířiti odvolání, nemá-li dojíti ke křivdě. Ale lze to vyvoditi i ze zákona, a to jest další bod, v němž nelze odvolacímu soudu přisvědčiti, pokud totiž praví, že se opravou nic nezměnilo na původní odvolací lhůtě. Nutno stále podržeti na mysli, že tu nejde o opravu chyby v psaní nebo v počtech, nýbrž o opravu, která se týká hranice mezi nálezem žalobě, vyhovujícím a žalobu zamítajícím, tedy práv stran. Kdyby byl prvý soud postupoval podle § 422 c. ř. s., byl by musil opravu provésti v prvopisu rozsudku i v zápisu jednacího protokolu a byl by musil vyžádati od stran zpět vyhotovení rozsudku, vyznačiti v nich opravu a znova je doručiti. Nic z toho prvý soud neučinil, ale to nemůže býti na újmu právům stran. Vyznačení oprav ve vyhotovení rozsudku není podmínkou účinnosti oprav, opravy zůstanou účinnými i bez vyznačení (Hora I. c. str. 883). Jest zjevno, že vyhotovení rozsudku po opravě bylo ve výroku jiné, než před opravou, protože se změnila podstatná část rozsudkového nálezu. V takovém případě nutno použiti předpisu § 416 c. ř. s. o účinnosti proti stranám a § 464 c. ř. s. o lhůtě odvolací také pro písemné vyhotovení opraveného rozsudku, protože teprve tento obsahuje správné vyjádření soudcovské vůle a skutečné rozhodnutí soudu. Počíná tedy odvolací lhůta teprve dnem (kdy byl doručen výrok soudu o opravě, jímž byl původní výrok změněn tak, že dal podnět k novému odvolání (sr. také rozh. čís. 4185 a čís. 8423 sb. n. s., Neumann 1928 str. 1194 a také již rozh. čís. 1085 Gl. U. Opak Hora I. c. str. 882). Spokojily-li se v souzeném případě strany doručením usnesení o opravě bez vyznačení opravy v písemném vyhotovení rozsudku a podaly-li včas nové odvolací spisy, nezměnilo se tím nic na podstatě věci a jest tu jen zdánlivě odvolání z usnesení, kdežto ve skutečnosti jest to jen odvolání z opraveného rozsudku. Nezáleží na tom, že sama žalující stana v rekursu připouští, že měla podati rekurs do usnesení a že vlastně šlo jen o nesprávné pojmenování opravného prostředku. Jde tu o právní názor, jímž soudy nejsou vázány. Bylo by holou a k tomu ještě s útratami spojenou formalitou, kdyby nyní mělo bytí usnesení odvolacího soudu jen k tomu cíli zrušeno, by byl prvnímu soudu dodatečně uložen postup podle § 422 c. ř. s. a tím stranám umožněno podati zase nové odvolání, tedy již třetí. Vždyť strany podaly své druhé odvolací spisy již s ohledem na opravený rozsudek. S hlediska .žalované strany mohlo by býti namítáno, že opravou jen získala, takže její první odvolání bylo rozsahem širší, než odvolání nové. Ale, jde-li o rozsudek částečně odsuzující, částečně žalobu zamítající a, změní-li se opravou rozsudkového výroku tento poměr úspěchu a neúspěchu stran, nelze ani žalované straně brániti, by nepodala nový nebo doplňující odvolací spis, pokud tento zůstává v mezích vytčených opravou. Nesmí zarážeti zevní forma dvou odvolacích spisů každé strany proti jednomu rozsudku procesního soudu. V pravdě tu nejde po zevní stránce o totožný rozsudek, protože neopravený rozsudek měl v nálezu jiné rozhodnutí, než rozsudek opravený. Správným jest jen tolik, že jest tu jen jedno skutečné soudcovské rozhodnutí, a že odvolacím soudem může býti přezkoumáno jen toto pravou vůli procesního soudu vyjadřující rozhodnutí. Jde tu jen o zevnější zjev dvou odvolání každé strany. Ve skutečnosti jsou tu jen dvě podání téhož odvolání, která musí býti posuzována jako celek. Tím se přechází k poslední otázce, v jakém rozsahu lze podati nové odvolání. Žádnou měrou nesmí býti dvojího přípustného podání využito k tomu, by v novém odvolacím spisu bylo doháněno, co mohlo býti uplatněno již v prvním odvolacím spisu. To by odporovalo předpisům o neprodlužitelné odvolací lhůtě (§ 464 c. ř. s.), o odvolacím spisu (§ 465 c. ř. s.) a o jeho obsahu (§ 467 c. ř. s.). K obsahu nového podáni lze tedy hleděti jen potud, pokud byl právě vyvolán opravou rozsudkového výroku. To však náleží posouditi odvolacímu soudu, ježto se to týká již obsahu odvolacích spisů a vybočuje to z rámce nynějšího rozhodnutí o přípustnosti nových odvolacích spisů. Nevadí, že odvolací soud skončil odvolací ústní jednání o prvních odvolacích spisech, když rozhodnutí se ještě nestalo a když byla pak právem podána odvolání nová, o nichž podle zákona ještě nebylo jednáno. Posléze jest dodati, že tento případ týká se jen opravy rozsudku podle druhé věty § 419 c. ř. s. a že tu není řešena otázka, co by bylo právem, kdyby šlo o chyby v psaní nebo v počtech nebo jiné zřejmé nesprávnosti.

Citace:

č. 9872. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 661-665.