Čís. 9904.

Předkupní právo.
Nabídka výkupu podle § 1072 obč. zák. musí býti taková, by z ní mohl oprávněný seznati podmínky kupní smlouvy. Stačí, dozvěděl-li se oprávněný dopodrobna z kupní smlouvy, které pozemky a které jich díly a pod jakými podmínkami se nabízejí.
(Rozh. ze dne 9. května 1930, Rv II 25/30).
Vlastníci nemovitosti domáhali se na oprávněné z předkupního práva, by bylo určeno, že předkupní právo uhaslo a že žalovaná jest povinna podepsati listinu schopnou knihovního vkladu, v níž svoluje k výmazu svého předkupního práva. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Zhodnotiv přednes žalované strany dospěl odvolací soud ke skutkovému zjištění, že žalovaná již v době podání stížnosti proti knihovnímu usnesení znala obsah kupní smlouvy. Toto přesvědčení vyslovil dvakráte v důvodech svého rozsudku a dovolací soud je tímto formálně správným zjištěním vázán při právním posuzování věci. Žalovaná sice v dovolání proti němu brojí, ale tím neprovádí žádný dovolací důvod § 503 c. ř. s. Proto jsou vývody dovolání bezvýznamný, pokud uplatňují výtku nesprávného právního posouzení věci proto, že není zjištěno, že žalovaná zvěděla o obsahu kupní smlouvy, provádějíc šetření k vůli podání stížnosti. Zákonná lhůta k uplatnění předkupního práva začala nejpozději běžeti od nabytí této vědomosti a žalovaná musila věděti, kdy šetření konala. Je tedy neodůvodněná výtka o nejistotě, kdy lhůta začala a kdy skončila. Nepochybno jest, že skončila do podání žaloby, neboť usnesení rekursního soudu o stížnosti žalované jest z 10. dubna 1928 a žaloba byla podána 23. června 1928. Dovolatelce jest přisvědčiti v tom, že nabídka výkupu podle § 1072 obč. zák. musí býti taková, by oprávněný z ní mohl seznati podmínky kupní smlouvy, neboť, má-li se rozhodnouti, zda chce věc vykoupiti za podmínek s třetí stranou ujednaných, musí znáti její obsah. Ale, věděla-li žalovaná — jak jest zřejmo z listin, které tvoří část skutkového přednesu stran —, že žalobci jí nabízejí k výkupu pozemky, na nichž vázne pro ni předkupní právo — a dověděla-li se z kupní smlouvy dopodrobna, které pozemky a které jich díly i pod jakými podmínkami, nebylo potřeba, by jí to žalobci ještě oznamovali (sb. n. s. čís. 817, 1249, 1679, 2581, Ehrenzweig, Privatrecht sv. II. str. 419, Sedláček, Obligační právo, díl II, str. 79, 80). Žalovaná nemůže tvrditi, že nabídka žalobců k výkupu pozbyla účinnosti uplynutím zákonné třicetidenní lhůty, vždyť s nimi vyjednávala proto, že jí tuto nabídku učinili. Odvolací soud tudíž uznal právem, že žalobci jí nemuseli nabízeli znova výkup pozemku, že mohla své předkupní právo uplatnili a když to neučinila ve třicetidenní lhůtě od doby, kdy byly splněny všecky podmínky pro toto uplatnění, že ono právo zaniklo.

Citace:

č. 9904. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 723-724.