Čís. 9509.

Výtěžek z prodeje upisovacích práv při nové emisi akcií není výtěžkem z akcií, jenž by připadal poživateli, nýbrž jest volným vlastnictvím vlastníka starých akcií.
(Rozh. ze dne 9. ledna 1930, R I 1023/29.)
Adéla K-ová prodala upisovací práva k 46 akciím banky z pozůstalosti Jana P-a, jichž byla vlastnicí, kdežto požívací právo příslušelo Anně R-ové. Výtěžek z prodeje upisovacích práv byl uložen na vkladní knížku Zemské banky v Praze a knížka vložena do soudního deposita pozůstalosti Jana P-a. Návrhu Adély K-ové, by jí tento výtěžek byl vydán, odporovala Anna R-ová, tvrdíc, že výtěžek z prodeje upisovacích práv náleží jí jako požívatelce uložených akcií. Soud prvé stolice poukázal i Adélu K-ovou i Annu R-ovou s jejich nároky na výtěžek z prodeje upisovacích práv na pořad práva s odůvodněním, že jest sporné, které z nich výtěžek ten patří; o tom že lze rozhodnouti jen sporem. Rekursní soud poukázal výtěžek z prodeje 46 upisovacích práv z akcií Adéle K-ové. Důvody: Neprávem má soud prvé stolice za to, že v nesporném řízení nelze rozhodnouti otázku, zda na výtěžek z prodeje upisovacího práva má nárok vlastník akcie či poživatel. Podle § 2 čís. 7 pat. o nesp. řízení není soudu zakázáno, by, vykonávaje nesporné soudnictví, rozhodoval o sporných otázkách; jen ukvapeně nemá o právech účastníků rozhodovati. O tom nelze mluviti, any obě účastnice své právní stanovisko přesné udaly. Ježto nebylo řešiti sporné skutečnosti, měl otázku rozhodnouti soud prvé stolice. Po této stránce jest stížnost důvodnou. Než i ve věci samé jest dáti stěžovatelce za pravdu. S hlediska hospodářského jest akcionář podílníkem v podniku. Z toho plyne, že výnosem akcie jest podíl, který jednotlivému akcionáři podle stanov a podle usnesení valné hromady připadá z čistého zisku, docíleného v podniku. Jinak jest proto posuzovati věc, když akcionářům ve stanovách vyhraženo jest přednostní právo k odběru akcií nově vydávaných (§§ 31, čtvrtý odstavec, akc. reg.). Podstata tohoto práva spočívá v tom, že starému akcionáři propůjčena jest možnost, získati další akcie. Výkon tohoto práva přinese starému akcionáři zpravidla majetkový prospěch, ať již sám se rozhodne získati nové akcie, nebo možnost toho za úplatu převede na jiného. Ani v tom, ani v onom případě nenabývá akcionář výtěžku z akcie, neboť majetkový prospěch, který mu z toho kyne, neplyne z jeho podílu na zisku z podniku. Akcionář realisuje takto onen díl na trhu cenných papírů akcii přiřknuté hodnoty, který jí přináleží právě vzhledem k zmíněné s vlastnictvím akcie spojené možnosti, nabýti nových akcií. Z toho plyne, že, rozchází-li se vlastnické právo k akcii s právem požívacím, jako v případech §§511 a 613 obč. zák., přísluší poživateli jen dividenda, nikoli však i výtěžek z prodeje upisovacího práva.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Spornou je otázka, zda jest výtěžek z prodeje upisovacích práv při nové emisi akcií výtěžkem z akcií, ať již řádným nebo mimořádným (§ 509, 511 obč. zák.), a zda připadá jako takový poživateli, či zda nejde vůbec o takový výtěžek a nárok na něj připadá vlastníku akcií. Dovolací stížnost napadá usnesení rekursního soudu, který vyslovil, že nejde o výtěžek z akcií podle § 509 a 511 obč. zák., jako nesprávný s hlediska právního, leč nelze s ní souhlasiti. Poživateli náleží podle § 509 obč. zák. vše, co spadá pod pojem »užitek«, a má jako takový podle § 511 obč. zák. právo na plný i obyčejný i kromobyčejný výnos. Poživatel akcií má tudíž nárok na ten výnos akcií, který přísluší akcionáři samému. Jako výnos akcie příslušející akcionáři označuje zákon v čl. 216 obch. zák. jen nárok na čistý zisk řádně vypočtený podle čl. 217 obch. zák. To jest podle § 512 obč. zák. užitek, který přísluší také poživateli akcie. Kromě práva na dividendu přísluší akcionáři podle § 31 akc. reg. také přednostní právo k odběru nově vydaných akcií. Právo toto jest výronem držebního práva akcií a přísluší jako reální právo (§ 307 obč. zák.) vlastníku akcií, nikoli jejich poživateli. Použije-li akcionář práva toho, což jest zůstaveno jeho svobodné vůli, nabude tak za své peníze nových akcií, které může jako vlastník zase zpeněžiti a výtěžek za ně jest jeho vlastnictvím. Právo poživatelovo, pozůstávající v nároku na užitek ze starých akcií, nebylo by tím nijak dotčeno. Nepoužije-li vlastník akcií práva toho na ten způsob, nýbrž právo to ihned zpeněží, nezmění se tím nic na právním stavu věci a výtěžek takto docílený má zase význam jen takový, jaký by měly nově nabyté akcie, kdyby je byl vlastník původních akcií, použiv práva k odběru, získal. Jest proto i výtěžek ze zpeněžení práva toho svobodným vlastnictvím vlastníka starých akcií. Nejde tudíž o užitek plynoucí podle čl. 216 obch. zák. akcionáři z čistého zisku, na který jediné má poživatel právo. Posoudil proto rekursní soud věc správně s hlediska právního. Názor v důvodech jím vyslovený kryje se úplně se zásadami, které vyslovil vídeňský nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 16. dubna 1918 č. j. R I 93/18 (Z. Bl. čís. 342 z roku 1918). Názor ten napadá dovolací stížnost neprávem s poukazem na rozhodnutí vídeňského nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 1918 otisknuté na str. 402 obč. zákoníka vydání Kompasu. Také toto rozhodnutí, které jest ovšem nesprávně otisknuto v uvedeném vydání občanského zákoníka, vyslovilo, že poživateli nenáleží výnos z toho, co bylo strženo za zcizení upisovacích práv, nýbrž že výnos náleží vlastníku akcií (Rozh. vid. nejv. soudu ze dne 29. ledna 1918 č. j. R I 10/18 Z. Bl. čís. 33 z roku 1919).

Citace:

č. 9509. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 36-38.