— Čís. 9940 —
755
Čís. 9940.
Na základě exekučního titulu, jímž byl nezletilci přiznán nárok, jest věřitel oprávněn navrhnouti povolení exekuce i po té, kdy nabyl zletilosti.
Soud rozhodující o návrhu na povolení exekuce nemůže se zabývati otázkou, zda vymáhaný nárok zanikl skutečnostmi nastavšimi po vzniku exekučního titulu.

(Rozh. ze dne 24. května 1930, R I 223/30.)
Nabyv zletilosti, navrhl manželský syn proti otci povolení exekuce k vydobytí nedoplatku výživného. Soud prvé stolice exekuci povolil, Rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Exekuční soud povolil exekuci neprávem. Ze spisů vyclhází na jevo, že se vymáhající věřitel Karel P., narozený 3. útiora 1905, stal zletilým 3. února 1926, 2. že podle usnesení ze dne 4. října 1923 byla povinná strana (otec Karla P-a, tehdáž nezletilého) uznána povinnou přispívati k jeho výživě 200 Kč od 1. června 1923 do doby, kdy se nezletilec bude moci sám živiti, k rukám kolisní opatrovnice Marie L-ové, 3. že Karel P. studoval na reálce a na technice proti vůli svého otce. Jest samozřejmo, že se absolvent reálky nebo posluchač techniky, dosáhnuvší 21. roku, může sám 'živiti (kondice, stipendia a pod.) a že jeho otec, který nesouhlasil již s jeho středoškolským a též s dalším vysokoškolským studiem, nemůže býti právem přidržován k placení vyživovacích příspěvků, jakmile syn dosáhl zletilosti. Podotýká se, že vymáhající věřitel mohl, vystudovav reálku, jako středoškolák nastoupiti službu buď u' státního úřadu neb i službu soukromou a že by takto dosáhl i před svým 21. rokem zajisté takového platu, by se mohl sám byť i skrovné živiti. Neučiniv tak, studoval vymáhající věřitel dále na vlastní risiko a nemůže se zřetelem k tomu vyživovací povinnost svého otce nadměrně proti jeho vůli rozšiřovati. Není proto vymáhající strana podle usnesení krajského soudu v Mostě ze dne 24. října 1923 jako exekučního titulu k exekučnímu návrhu oprávněna, ježto povinná strana měla na svého syna platiti příspěvky k rukám kolisní opatrovnice, a jest kromě toho nárok vymáhající strany, pokud se týká požadovaných příspěvků vyživovacích starších tří let po 21. roku (3. února 1926) se zřetelem k datu exekučního návrhu (8. prosince 1929) promlčen (§ 1480 obč. zák.).
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Dovolacímu rekursu nelze upříti oprávnění. V projednávaném případě zažádal nezletilec, stav se zletilým, na základě soudního usnesení ze dne 24. října 1923 jako exekučního titulu, jímž bylo uloženo jeho otci (povinnému), by mu k rukám opatrovnice k činu platil výživné 200 Kč měsíčně až do doby, kdy se bude moci sám živiti, o exekuci mobilární pro nedoplatek výživného. K odůvodnění návrhu uvedl, že dosud studuje a že nepominula otcova povinnost platiti výživné. Rekursní soud změnil na stížnost povinněho usnesení prvého soudu, exekuci povolující a návrh vymáhajícího věřitele zamítl s odůvodněním, že vymáhající věřitel není oprávněn k exekučnímu návrhu a že nárok na výživné zanikl, po případě že jest promlčen. Leč názor rekursního soudu jest mylný. Pokud jde především o oprávnění k podání exekučního návrhu, přísluší toto oprávnění straně k nároku oprávněné (§ 3 ex. ř.). Podle obsahu exekučního titulu byl osobou k nároku oprávněnou syn' povinného Karel P., tehdy nezletilý stav se zletilým, nepozbyl tím vlastnosti osoby k nároku oprávněné, neboť otázka nezletilosti a zletilosti měla jen význam po stránce procesní způsobilosti. Leč s předpisem § 3 ex. ř. neshoduje se ani další názor rekursního soudu. Podle tohoto ustanovení zákona rozhoduje pro povolení exekuce obsah exekučního titulu a návrh strany k nároku oprávněné (vymáhajícího věřitele), jehož údaji jest.soud povolující exekuci vázán a nepřísluší mu proto, ani, by, vykládaje titul, řešil otázku, zda vymáhaný nárok zanikl skutečnostmi nastavšími po vzniku titulu. Byl proto prvý soud jakož i Rekursní soud vázán údajem navrhovatele, že nepominula otcova povinnost platiti výživné, a nesměl proto ani Rekursní soud přihlížeti k námitkám v rekursu povinného, že nárok vymáhajicího věřitele zanikl, po případě jest promlčen, neboť šlo o nedovolené novoty.
Citace:
č. 9940. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 783-784.