— čís. 9949 —
772
Čís. 9949.
Kontokorent předpokládá, by byl úvěr poskytován oběma stranami a by bylo stanoveno smlouvou stran, výslovně nebo mlčky, že v období od účetní závěrky k příští účetní uzávěrce nemají býti platy Jedné strany zrušovány určité jednotlivé položky účtu, nýbrž že se plnění a pohledávání z každé strany považuje za jediný souvislý celek a úhrnné sumy se vyrovnají teprve ke konci účetního období. Kontokorent předpokládá dále vzájemnost, oboustrannost veškerých dávek, které mají tvořiti na každé straně nedělitelné saldo; předpokládá dále občasnou účetní závěrku, její zaslání druhému smluvníku, zapraven nebo nové přenesení a zúročení salda.
Při prostém běžném účtu, při němž vůle stran nesměřuje k tomu, by saldo bylo jediným pramenem pohledávky, není uznání salda novací privativní, nýbrž jest uznávací smlouvou, jež však tvoří samostatný důvod závazku. K uznání salda stačí dlužníkova žádost o poskytnutí platební lhůty, placení úroků znamená uznání dluhu.
(Rozh. ze dne 30. května 1930, Rv I 1181/29.)
Žalobě o zapravení nedoplatku z obchodního spojení oba nižší soudy vyhověly.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc
prvému soudu, by o ní dále jednal a vynesl nový rozsudek.
Důvody:
Nelze upříti oprávněnost výtce neúplnosti (§ 503 čís. 2 c. ř. s.) v tom směru, že nebyla žalobní pohledávka specifikována, že nebylo žalobkyní uvedeno, jak žalobní pohledávka povstalai Žalobkyně tvrdí v žalobě, že jí žalovaný dluhuje z obchodního spojení k 1. lednu 1927 zůstatek 3206 Kč 10 h, neuvádí však, z jakého důvodu pohledávka ta vznikla. Při roku dne 4. října 1928 žádal žalovaný, by byla žalobkyně vyzvána svou pohledávku specifikovati. Tomuto návrhu nižší soudy nevyhověly, odvolací soud z důvodu, že prý není třeba bližší specifikace, ano je předloženým kontokorentem a obchodními knihami zjištěno, že jde o nedoplatek pohledávky za odebrané stroje, pokud se týče za součástky — Čís. 9950—
773
podle účtů ze dne 24. června, 9. září a 3. října 1924 a za mo tování. Tomuto názoru bylo by lze přisvědčiti, kdyby šlo skutečně o kontokorent, při němž jednotlivé účetní položky zanikají v závěrečných číslicích pohledanosti a povinnosti a s nimi v přebytku, takže periodické saldo rozhoduje, kterému smluvníku přináleží postavení věřitele a kterému postavení dlužníka. Leč tu nejde o kontokorent, jenž předpokládá, by byl úvěr poskytován oběma stranám, a by bylo stanoveno smlouvou stran, výslovně, neb mlčky, že v období od účetní závěrky k příští účetní uzávěrce nemají býti platy jedné strany zrušovány určité jednotlivé položky účtu, nýbrž že se plnění a pohledávání z každé strany považuje za jediný souvislý celek a úhrnné sumy se vyrovnají ke konci účetního období. Kontokorent dále předpokládá vzájemnost, oboustrannost veškerých dávek, kteréž mají tvořiti na každé straně nedělitelné saldo; předpokládá dále občasnou účetní závěrku, její zaslání druhému smluvníku, zapravení nebo nové přenesení a zúročení salda (viz Staub-Pisko čl. 291 obch. zák. a Randa o úrocích pozn. 15). Těchto podmínek tu však není, nýbrž tu poskytla úvěr jen jedna strana, žalobkyně, nebyla ani tvrzena, tím méně prokázána úmluva stran, podle níž jednotlivé položky účtu mají zaniknouti v celkovém saldu. Jde tu o prostý běžný účet, při kterém vůle stran nesměřuje k tomu, by saldo bylo jediným pramenem pohledávky. Uzná-li se saldo, není to novací privativní, nýbrž jen uznávací smlouvou, která však tvoří samostatný důvod závazku (§ 1396 obč. zák. a zákon ze dne 25. července 1871, čís. 76 ř. zák., rozh. čís. 2962, 4047, 5850 a 5642 sb. n. s.). K uznání salda stačí dlužníkova žádost o poskytnutí platební lhůty, placení úroků znamená uznání dluhu (Staub-Pisko čl. 291 §§ 25—28 a čl. 294 § 3). Pro povinnost úrokovou neplatí tu čl. 291 obch. zák. Bylo proto povinností žalující strany, by specifikovala, jak zažalovaná pohledávka vznikla, kolik na ni bylo kdy placeno a z jaké částky a od kdy se žádají úroky a jaká úroková míra se počítá. Bylo-li saldo uznáno žádostí o poshovění v placení a slibem'platiti 16% úroky, bylo na žalobkyni, by tento způsob uznání saldovní pohledávky prokázala. Nabídla sice o tom důkaz dopisem ze dne 14. října 1924, důkaz ten však vzala zpět. Odvolací soud sice uvedl, že jest povinností žalobkyně, by prokázala zažalovanou pohledávku, a dodal, že důkaz ten se jí zdařil, jen že opomenul uvésti, v čem shledává toto provedení důkazů. Důkazu kontrokorentem tu není a důkaz obchodními knihami předpokládá, by žalobkyně předem tvrdila skutečnosti, z nichž vznik a objem pohledávky vyvozuje, a teprve na to důkazem obchodními knihami by se zjistilo, zda tvrzení žalobkyně odpovídají pravdě. Žalobkyně však opomenula učiniti příslušné přednesy o vzniku a o rozsahu pohledávky a nemohou proto obchodní knihy podati důkaz o skutečnostech, jež nebyly předneseny a není věcí soudu, by % nich sám opomenuté přednesy strany čerpal a doplňoval.