Čís. 9870

Právní zájem na určení (§ 228 c. ř. s.), že jest mezi stranami poměr nájemní, jest spatřovati v tom, že byl žalobce ve výpovědním řízení poukázán v této otázce na pořad práva.
Lhůty § 575, prvý odstavec, c. ř. s. neplatí ve sporu o určení, zda nájemní poměr trvá či netrvá.
Mezi poživatelem ideální polovice domu a vlastníky domu, jimž náleží požívací právo druhé polovice, nevznikne nájemní poměr již tím, že si poživatel dává srážeti ze svých požitků určitou částku ve čtvrtletních lhůtách za to, že v domě bydlí. Nejde o »činži«, nýbrž o podklad pro dělení užitků mezi podílníky na požitcích domu.
(Rozh. ze dne 26. dubna 1930, Rv I 611/30).
Žalovaný postoupil smlouvou ze dne 12. listopadu 1920 svou polovici domu svému synu a snaše do vlastnictví, vyhradiv si současně na postoupené polovině domu pro sebe právo doživotního požívání. Žalobci stali se napotom vlastníky celého domu a domáhali se žalobou, o niž tu jde, proti žalovanému určovacího výroku, že mezi nimi a žalovaným jest nájemní poměr, podle něhož jest žalovaný nájemníkem bytu za roční nájemné 600 Kč. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Žaloba, o niž jde, jest žalobou určovací. Jest proto, i když tak neučinil prvý soud, ač tak učiniti měl, zkoumati především přípustnost žaloby podle § 228 c. ř. s. Soud odvolací má za to, že podmínky § 228 c. ř. s. pro žalobu určovací tu jsou proto, že žalobci zakročili u okresního soudu o svolení k výpovědi žalovaného z bytu jím v jejich domě obývaného, řízení v této věci však bylo přerušeno a žalobci poukázáni byli na pořad práva usnesením ze dne 12. listopadu 1927. Odvolání není však důvodné. Soud stolice prvé správně uznal, že jde v souzeném případě o poměr nájemní. Podle nesporného obsahu postupní listiny z roku 1920, kterou postoupil žalovaný svou polovici domu svému synu a jeho manželce do vlastnictví, přísluší žalovanému doživotní požívání této jím postoupené polovice domu s právem v ní vládnouti a ji spravovati. Podle § 509 obč. zák. byl tedy žalovaný, jako poživatel polovice domu oprávněn šetře podstatu jí bez všeho obmezení užívati, tedy také v domě bydleti. Ze zjištění prvého soudu, jež stala se bezvadně a jež proto přejal po rozumu § 498 c. ř. s. i soud odvolací, vyplývá že žalovaný vykonával požívací právo tím, že jednak část domu obýval, jednak bral čisté užitky naň připadající v penězích. Dokud byli vlastníky domu jeho syn a snacha, neplatil za užívání bytu nic a teprve, když ve vlastnictví domu nastala změna tím, že dům přešel na žalobce, bylo mu 600 Kč ročně za byt ve čtvrtletních nájemních obdobích z užitků naň připadajících vlastníky domu odečítáno. Tato hodnota používání bytu, žalovanému vlastníky domu čtvrtletně od výtěžku naň připadajícího odúčtovaná, není však nájemní činží. Představuje jen hodnotu bytu žalovaným obývaného, by sloužila za základ výpočtu užitků, jež z polovice domu žalovaným užívané na něho připadá. Kdyby byl žalovaný sám poživatelem celého domu, bylo by nepochybné, že má právo vybírati nejen užitky z domu, nýbrž i v domě bydleti a že užívá bytu na základě svého práva požívacího. Okolnost, že je poživatelem jen polovice domu, tedy spoluuživatelem, na právní povaze požívání bytu v domě nic nemění. Právě tak, jako spoluvlastník používá bytu ve společném domě na základě svého věcného práva spoluvlastnického, používá žalovaný bytu jen na základě svého práva spoluužívacího, nikoli na základě obligačního práva nájemního. Jednání o hodnocení požívacího práva bytu bylo vnitřní úmluvou mezi spolupoživateli domu (obdoba spoluvlastnictví), nikoli jednáním o smlouvě nájemní.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Protože jde o žalobu určovací podle § 228 c. ř. s., jest zkoumati z úřadu, zda mají žalobci právní zájem na bezodkladném určení právního poměru. Tuto otázku zodpověděl již odvolací soud správně ve smyslu kladném. Dále jest vyříditi výtku odpůrce dovolatelů, že prý dovolání mělo býti podáno podle § 575 c. ř. s. do osmí dnů, takže jest opožděné a má býti odmítnuto. Tato výtka jest bezdůvodná, protože lhůty § 575 c. ř. s. neplatí ve sporech o určení, že nájemní poměr trvá nebo netrvá, jak nejvyšší soud již opětovaně rozhodl (sr. na př. rozh. č. 6191 sb. n. s.). Ve věci není dovolání žalobců, opřené o důvody § 503 čís. 3 a 4 c. ř. s., oprávněno. Důvod uvedený na prvém místě není proveden, protože otázka, zda byla ujednána smlouva nájemní, není otázkou skutkovou, nýbrž právní, kterou jest rozřešiti na podkladě skutkových zjištění. Důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) není opodstatněn. Odvolací soud zjistil v souhlasu s procesním soudem, že žalovaný byl vlastníkem ideální polovice domu, v němž bydlel a bydlí; že postoupil tuto polovici do vlastnictví svému synu a snaše, vyhradiv si doživotní právo požívací a správy postoupené polovice, kteréžto právo bylo pro něho knihovně vtěleno; že synovi a snaše z bytu nic neplatil, že vedl správu celého domu sám a že teprve k jejich nástupci ve vlastnictví domu projevil ochotu dáti si srážeti z polovičních požitků domu 600 Kč ve čtvrtletních lhůtách. Z těchto skutečností správně nižší soudy vyvodily, že mezi žalovaným a předchůdcem žalobců nevznikl poměr nájemní a že tohoto poměru není ani mezi žalovaným a žalobci. Poměr nájemní jest poměrem obligačním, mocí kterého jest pronajímatel povinen poskytovati nájemci užívání neužívatelné věci za úplatu (§§ 859, 1090 a 1096 obč. zák.). Žalovaný však užíval bytu mocí svého práva požívacího (tedy práva věcného) k ideální polovině domu, původně bezplatně, dokud byli vlastníky domu jeho syn a snacha. Když vlastnictví přešlo na osobu cizí a tato již bezplatné užívání bytu trpěti nechtěla, žalovaný však podle svého požívacího práva nemohl užívati jen ideální polovice bytu, svolil, by z jeho požitků z této polovice byla srážena ujednaná roční částka za užívání celého bytu. Nešlo tu o činži v pravém slova smyslu (»cenu« ve smyslu § 1090 obč. zák.), nýbrž o podklad pro dělení užitků mezi podílníky na požitcích domu t. j. mezi poživatele ideální polovice a vlastníky, jimž příslušely požitky jen z druhé polovice. I dovolatelé uznávají, že jest na tento poměr použiti obdobně předpisů o »právech podílníků ve společné věci« (§ 833 a další obč. zák.). Jde tu o obdobné použití §§ 839 a 840 obč. zák. o právech a o povinnostech podílníků co do užitků a břemen. To odvolací soud správně vystihl.(Sr. také rozh. čís. 5186 sb. n. s., které řeší obdobný případ, ale mezi spoluvlastníky). Bylo by ovšem možné, že by podílník najal byt k výhradnému užívání od ostatních podílníků, ale žalobci nedokázali zákonné předpoklady takové nájemní smlouvy (§§ 1090 a 1094 obč. zák.). Konkludentní činy, na něž dovolatelé poukazují, nahradily by jen tehdy výslovný projev vůle, kdyby je nebylo lze jinak vyložiti, než ve směru vůle uzavříti nájemní smlouvu (§ 863 obč. zák.). Ale tomu zde tak není. I kdyby byl žalovaný použil pro úplatu slova »činže«, bylo by to nerozhodné, ana rozhoduje podstata věci a z ní vyplývá, že šlo jen o ekvivalent za užívání celého bytu, jenž sloužil toliko za podklad pro výpočet požitků podílníků. Také to odvolací soud správně vyložil.

Citace:

č. 9870. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 657-659.