Čís. 9840.

Přídavek zahraniční služby úředníka ministerstva zahraničních věcí není sice drahotním přídavkem po rozumu zákona ze dne 14. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n., nepodléhá však přes to exekuci a nelze ho vžiti za základ pro stanovení výše výživného manželce.
(Rozh. ze dne 16. dubna 1930, Rv I 1024/29).
Žalobu manželky proti manželi, úředrlíku zahraničního ministerstva v L. ve Francii, o zvýšení výživného procesní soud prvé stolice zamítl. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolatelka vytýká rozsudku prvého soudu nesprávné právní posouzení věci, poněvadž nepřihlížel k příspěvku 27.000 Kč-ročně, který dostává žalovaný k služnému po dobu zahraniční služby. Výtka tato jest neoprávněna. Smírem ze dne 18. března 1926 zavázal se sice žalovaný pro případ, že by se požitky jeho buď povýšením nebo přeložením do ciziny nebo jinak zvláště zlepšily, platiti žalobkyni jednu čtvrtinu svých čistých měsíčních požitků, ale do těchto požitků nelze započítati přídavek 27.000 Kč, který slouží k úhradě mimořádných výloh pobytu v cizině a který jest z exekuce podle § 3 zákona čís. 314 z roku 1920 vůbec vyloučen. Podle tohoto § vyloučeny jsou z exekuce a z postupu veškeré platy určené k tomu, by z nich byl zapraven náklad veřejné služby. Každé jednání, příčící se tomuto ustanovení, jest podle § 5 téhož zákona neplatným. Takovým platem jest i zahraniční přídavek veřejného úředníka, slouže ke krytí výloh jeho pobytu v cizině, tedy nákladu mimořádného. Proto, i kdyby se mohlo míti za to, že smírem byl míněn i tento přídavek 27.000 Kč, bylo by ujednání to neplatné. Právem proto vyřkl prvý soud, že požitky ve smyslu smíru lze rozuměti jen skutečné měsíční služné. Toto se však zvláště nezlepšilo, an žalovaný dostává měsíčně 1.299 Kč a v čase smíru měl asi 1.200 Kč.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nesprávné právní posouzení věci vidí dovolatelka v tom, že i odvolací soud prohlásil, že nelze započítati do příjmů žalovaného roční příspěvek 27.000 Kč vyplácený mu po dobu zahraniční služby. V té příčině bylo nižšími soudy zjištěno z přípisu ministerstva zahraničních věcí ze dne 24. října 1928, že měsíční příjem žalovaného činí 1.375 Kč, že po odečtení veřejných dávek, daně důchodové 13 Kč a pensijního příspěvku 63 Kč, zbývá mu 1.299 Kč měsíčního čistého příjmu, že kromě toho má žalovaný onerosní, exekuci nepodléhající přídavek zahraniční služby ročních 27.000 Kč. Odvolací soud má za to, že nelze tuto částku započítati do požitků žalovaného, z nichž jest vypočísti podle smíru stran ze dne 18. března 1926 čtvrtinu jako výživné pro dovolatelku, jelikož slouží k úhradě mimořádných Výloh pobytu v cizině a jelikož jest z exekuce podle § 3 zák. čís. 314 sb. z. a n. na rok 1920 vůbec vyloučena. Tento názor odvolacího soudu jest sdíleti, neboť, i když nelze příspěvek ten považovati za drahotní po rozumu zákona čís. 314/1920 sb. z. a n., jest přece penízem určeným ke krytí výloh veřejné služby (§3 (1) poslední věta cit. zák.), sloužícím tomu zvláštnímu účelu a příslušejícím žalovanému jen po dobu jeho služby za hranicemi státu. Takovéto příspěvky prohlašuje zákon za nepodléhající exekuci a veškeré úmluvy příčící se ustanovením §§ 1—3 zák. čís. 314 sb. z. a n. na rok 1920 v § 5 za neplatné. Právem proto nižší soudy nezapočetly tento příspěvek do požitků žalovaného a důsledkem toho nevyhověly žalobě dovolatelčině, by výživné bylo zvýšeno.

Citace:

Čís. 9840. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 602-603.