Čís. 9560.

Byla-li uzavřena smlouva mezi družstvem a jednotlivými členy t. zv. výherní společnosti, nikoliv však mezi jednotlivými společníky, jimž bylo společným jen to, že si měli mezi sebou rozděliti případné výhry společných losů, skutečný zisk však měl připadnouti družstvu, nešlo o společnost ani podle obchodního ani podle občanského práva. Měly-li býti splátkami zakoupeny nejen losy, nýbrž i naděje na část výher, šlo o obchod zakázaný zákonem ze dne 30. června 1878, čís. 90 ř. zák.
Kondikce jest podle § 1432 obč. zák. vyloučena teprve, když splnily smlouvu obě strany.
(Rozh. ze dne 23. ledna 1930, Rv II 791/29).
Žalobce přijal nabídku žalovaného družstva podle prospektu č. 12, podle něhož nabízela žalovaná strana obecenstvu, »založením příležitostné výherní společností podle čl. 266-270 obch. zák. složené z 50 členů získati příležitosti k docílení nejvyšších výherních chancí«, a to za těchto podmínek: Příležitostní výherná společnost jest založena pro 50 členů. Obchodním vedením společnosti pověřena jest výhradně strana žalované a jest rovněž výhradně oprávněná prováděti veškeré obchodní transakce a zodpovídá v tom směru všem členům Ve smyslu obchodních podmínek. Naproti tomu zavazuje se každý člen k zapravení splátek a nabývá tím vlastnického práva na jeden podíl společenského jmění, které jest investováno v losech, a to: 150 celých čsl. státních prémiových stavebních losů v nom. hodnotě 500 Kč, 150 čsl. losů červeného kříže v nom. hodnotě 20 Kč, 150 tureckých státních losů v nom. hodnotě 400 Frcs. Na všechněch těchto losech, jakož i na veškerých výhrách připadajících na tyto losy participuje každý člen jedním podílem až do konečného rozpuštění společnosti, t. j. do 14. dubna 1929. Při rozpuštění společnosti obdrží člen kromě podílu z jednotlivých výher na něho připadajícího členský podíl, a to 3 čsl. státních stavebních losů prémiových v nom. hodnotě po 500 Kč, 3 losů čsl. červeného kříže v nom. hodnotě po 20 Kč, 3 losy turecké státní prem. v nom. hodnotě po 400 Frcs, a to losy označené individuelně v seznamu připojeném k podílnímu a depotnímu listu, které ovšem, kdyby byly taženy, lze nahraditi losy jinými. Strana žalovaná vydala žalobci podílní a depotní list ze dne 14. dubna 1927, čís. 130202 12 02. Žalobce na základě této smlouvy splatil straně žalované dne 13. dubna 1927 540 Kč a potom 11 splátek po 270 Kč 12. června a 12 července 1928, celkem 3510 Kč. Prodejní listina nebyla vydána, nebyla na ní uvedena jména členů konsortia, nýbrž zněla na doručitele a byla v úschově strany žalované. Co do obsahu odpovídala všem 50ti podílním a depotním listům. Žalobou, o niž jde, domáhal se žalobce na žalovaném družstvu, by bylo uznáno právem, že smlouva stran, podle níž na základě podílního a depotního listu dne 14. dubna 1927, čís. 130202, 1202, žalobce proti placení 17ti měsíčních splátek po 270 Kč nabyl oprávnění ke společné hře na 150 čsl. státních stavebních losů, na 150 losů čsl. červeného kříže a na 150 losů tureckých a při rozpuštění společnosti na vlastnictví ke 3 čsl. státním stavebním losům, ke 3 losům čsl. červeného kříže a ke 3 losům tureckým, jest neplatná (nezávazná), a by žalované družstvo bylo uznáno povinným zaplatiti žalobci 3510 Kč. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby. Důvody: Především jest zkoumati právní povahu smlouvy. Podle souhlasného přednesu stran a podle listin byla uzavřena smlouva jen mezi stranou žalovanou a žalobkyní, po případě mezi stranou žalovanou a ostatními neznámými členy tak zvané výherní společnosti. Mezi jednotlivými členy však nebyly uzavřeny smlouvy, není tedy mezi nimi právního spojeni ba členové o sobě vůbec nic nevědí, a ana na podílním a depotním listu doba společnosti jest udána individuelně dnem, do kterého uplynuly dva roky od vydání depotního listu, jest za to míti, že doba ukončení společnosti byla udána každému tak zvanému členu jinak. Společenskou smlouvu lze však uzavříti jen mezi společníky (§ 1175 obč. zák., čl. 266 obch. zák.), ať jde o příležitostnou společnost občanského práva, nebo práva obchodního. O tuto společnost tu ostatně již jíti nemůže, že se v souzeném případě nikdo nespojil k obchodnímu jednání na společný účet. Nehledíc k tomu, kým byla smlouva uzavřena, nedostává se další podstatné náležitosti společenské smlouvy, sloučení pracovních sil, po případě jmění společníků k společnému výdělku nebo zisku. Společným jest tu jednotlivým tak zvaným členům jen to, že si mají mezi sebou rozděliti případné výhry společných losů, po dvouleté době trvání společnosti. Skutečný zisk však, přebytek docílený rozdílem mezi splátkami a nákupní cenou losů včetně útrat spravování nepřipadá účastníkům ani společnosti, nýbrž třetí osobě mimo společnost, žalovanému družstvu. Jest proto jasno, že smlouvu nelze uznati za smlouvu společenskou, nýbrž, že jde jen o ujednání stran, jímž nabyla žalující strana jednak nároku na jednu padesátinu výher, jež připadnou ve dvou letech na 450 losů, jednak nároku na přenechání vlastnictví k devíti losům proti zapravení měsíčních splátek, jde tu tedy jednak o prodej a kup naděje na výhry 1/50 tiny podílu na 450ti losech na dobu dvou let, jednak o prodej 9 losů, to i ono na splátky. Zcizení naděje na výhry proti zapravení splátek, spojení promesního obchodu s jiným obchodem splátkovým, v souzeném případě s prodejem losů, jest zakázáno § 1 (2a) zákona ze dne 30. června 1878, čís. 90 ř. zák., rovněž tak zcizení naděje na výhru losů podle podílů § 1 písm. c) a poslední odstavec, jakož i § 2 zák. ze dne 7. listopadu 1862 čís. 85 ř. zák. Tento § ustanovuje výslovně nežalovatelnost promesních obchodů, příčících se ustanovení § 1 cit. zákona, mimo to však plyne zmatečnost smlouvy z § 879 obč. zákona prvé věty, poněvadž se smlouva, o kterou tu jde, zřejmě příčí cit. zákonným zákazům. Nejde tu o smlouvu, která by jen pro nedostatek předepsané formy byla neplatnou, nýbrž o nicotnost z důvodů věcných a jest proto žalovaný oprávněn žádati vrácení toho, co konal na splnění nicotné smlouvy 1431, 1432, 1447 obč. zák.). Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolání není opodstatněné. Poukazuje se na správné důvody napadeného rozsudku, vývody odvolacího spisu nijak nevyvrácené. Prvý soud správně rozhodl a odůvodnil, že v souzeném případě nejde ani o nahodilou společnost podle čl. 266-270 obch. zák. ani o společnost podle § 1175 obč. zák. a odvolatel v odvolacím spisu společnost ani již netvrdí, ač smlouva, tvořící základ obchodu, má název: »Podílní a depotní list příležitostní výherní společnosti«. Tato společnost po stránce právní vůbec neexistuje, existují jen jednotlivé smlouvy mezi odběrateli podílních a depotních listů a žalovaným družstvem a povahu těchto obchodů kvalifikuje prvý soud správně jako spojení prodeje losů s prodejem naděje na výhry, to i ono na splátky. Právem poukazuje prvý soud k tomu, že takový obchod jest (podle § 2 a zákona 90/78) nicotným, a že proto žalované družstvo jest povinno zaplatiti žalobci, co plnil k splnění nicotné smlouvy. Odvolatel nebrojí ani proti tomuto závěru, nýbrž napadá v podstatě jen kvalifikaci smlouvy, kterou označuje jako platný kontrakt inominátní, ano vůbec nejde o obchod promesní. Podle názoru odvolatele jde o platný prodej losů na splátky, při čemž se kupitel zavazuje, že svou výhru rozdělí s majiteli určitých v kupní listině uvedených losů, při čemž se předpokládá, že se tito majitelé losů v době, na kterou smlouva jest uzavřena, zavazují případně rozděliti své výhry s ním. Touto definici odvolatel sám připouští, že každý, s nímž jest uzavřena kupní smlouva o určitém počtu losů na splátky, těmito splátkami si současně kupuje naději na výhru z losů jiných, jest tu tudíž zakázané spojení dvou obchodů, jak shora jest kvalifikováno, a rozhodnutí prvého soudu jest úplně správné.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Žalovaná strana napadá rozsudek odvolacího soudu jen pro nesprávné právní posouzení věci podle § 503, čís. 4 c. ř. s., ale dovolání není oprávněno. Pokud se v dovolání obšírně vykládá, že prý padesáti osobám, které si koupí od žalovaného družstva losy na splátky a utvoří t. zv. výherní společnost, nic podle zákona nepřekáží, by se mezi sebou nesmluvily, že se rozdělí o výhry, které na losy snad připadnou, nemá to významu pro rozsouzení věci, neboť z toho, co bylo ve sporu stranami souhlasně předneseno, usoudil správně již prvý soud, že mezi jednotlivci, kteří si koupili losy na splátky, nebyly uzavřeny smlouvy, že mezi nimi není právního spojení, ba že o sobě ani nevědí. Dovolatelovy vývody, jimiž se snaží vylíčiti věc tak, že smlouva mezi kupitely losů o rozdělení výher může býti nahražena tím, že jest mezi ně vsunut činitel, jenž vede správu a v nějž mají všichni účastníci důvěru, v souzeném případě žalované družstvo, neopírají se o skutečnosti ve sporu přednesené a zjištěné, nýbrž jde o nový přednes, k němuž nelze podle § 504 druhý odstavec c. s. ř. v dovolacím řízení přihlížeti. Dovolatel nepopírá, že šlo o prodej losů na splátky, a napadá jen názor nižších soudů, že šlo zároveň o prodej promes, neboť prý kupitel neplatí prodateli kromě kupní ceny za losy nic jiného. Než těmito vývody ocitá se dovolání v rozporu s tím, co bylo zjištěno již prvým soudem jako nesporné, že každý t. zv. »člen výherní společnosti« jest povinen zaplatiti žalovanému družstvu podle podmínek zálohu 270 Kč a dalších 17 měsíčních splátek po 270 Kč, a že za to participuje na losech v podílním listě uvedených a na veškerých na ně tažených výhrách a že teprve po rozpuštění »společnosti« obdrží devět losů do vlastnictví. Z toho plyne nepochybně, že splátkami mělo býti zakoupeno nejen devět losů, nýbrž zároveň také naděje na část výher, které připadnou na všech 450 losů po dobu dvou roků, takže splátky jsou úhrnnou úplatou za to i ono. Nižší soudy tudíž správně rozpoznaly, že tu šlo zároveň o prodej naděje na výhru, o promesní obchod na splátky, a že tento prodej byl spojen s jiným splátkovým obchodem, s prodejem losů na splátky. Takové obchody jsou podle §§ 1 a 2a zákona ze dne 30. června 1878, čís. 90 ř. zák. zakázány a založení »výherní společnosti« žalovaným družstvem směřovalo zřejmě jen k obcházení tohoto zákonného zákazu. Dovolatel namítá, že smlouva není nicotná, ani pro nedostatek předepsaných podmínek, nýbrž nanejvýše jen nežalovatelná. K tomu jest připomenouti, že v rozsudkovém výroku prvého soudu, který byl odvolacím soudem potvrzen, bylo uznáno, že smlouva jest neplatná (nezávazná). To neodporuje právnímu názoru, jenž byl vysloven a podrobněji odůvodněn v rozhodnutí čís. 8252 sb. n. s. a na němž nejvyšší soud trvá, že taková smlouva jest nežalovatelnou, což i dovolatel sám připouští. To stačí k odůvodněni žalobního nároku na vrácení splátek, i když nejde o nicotnost smlouvy, jak uvedly v důvodech svých rozsudků oba nižší soudy, neboť v souzeném případě šlo o oboustranný závazek, který byl částečně splněn jen žalobcem, kdežto žalované družstvo dosud neposkytlo žalobci žádné plnění. Kondikce byla by podle § 1432 obč. zák. vyloučena teprve, kdyby smlouvu splnily obě strany (viz rozhodnutí čís. 3728 sb. n. s.). Ano se tak nestalo, nelze žalobci, jenž jediné plnil, upírati právo, žádati vrácení kondikcí. V napadeném rozsudku byla tudíž věc správně posouzena po stránce právní.

Citace:

č. 9560. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 123-127.