— Čís. 9791 —
482
Čís. 9791.
Syndikátní ručení.
Na státu nelze se domáhati pořadem práva (syndikátní žalobou) náhrady škody proto, že byl zaměstnanec justiční správou propuštěn z přípravné kancelářské služby.
K zodpovědnosti soudce (k odůvodnění syndikátního nároku proti státu) nestačí nesprávné ocenění průvodů nebo nesprávný výklad zákona o sobě, nýbrž vyžaduje se k tomu zlý úmysl, by se totiž soudce vědomě proti lepšímu vnitřnímu přesvědčení dopustil takové nesprávnosti.
(Rozh. ze dne 3. dubna 1930, Co II 2/29.)
Žalobce domáhal se na československém státu náhrady škody jednak proto, že byl propuštěn z přípravné kancelářské služby, jednak proto, že rozhodnutími, jež v žalobě jednotlivě uvedl, byla porušena povinnost jednotlivých soudcovských úředníků, čímž prý mu vzešla škoda. Procesní soud prvé stolice (vrchní soud v Praze) odmítl žalobu pro nepřípustnost pořadu práva, pokud se žalobce domáhal náhrady — Čís. 9791 —
483'
škody proto, že byl propuštěn z přípravné kancelářské služby; jinak žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl odvolání.
Důvody:
Pokud odvolání napadá rozsudek, správně usnesení, prvního soudu, jímž byla žaloba částečně odmítnuta pro nepřípustnost pořadu práva, jest vlastně rekursem proti tomuto usnesení a bylo o něm jednati v zasedání neveřejném a rozhodnouti o něm usnesením (§ 526 c. ř. s.). Propuštění žalobce z přípravné kancelářské služby, jež se stalo výnosem presidenta vrchního zemského soudu ze dne 24. dubna 1924 podle § 30 nař. ze dne 18. července 1897, čís. 170 ř. zák. a bylo potvrzeno výnosem ministerstva spravedlnosti ze dne 24. června 1924, čís. 26801/24 a, jež po jeho zrušení správním soudem bylo potvrzeno výnosem ministerstva spravedlnosti ze dne 9. dubna 1926, čís. 10188/26, nestalo se výrokem soudce u vykonávání úřadu soucovského, nýbrž usnesením presidia vrchního soudu jakožto úřadu správního a potvrzeno bylo ministerstvem spravedlnosti jako nejvyšším úřadem správy justiční. Má tedy propuštění to povahu úkonu správního, proti němuž nejsou přípustné právní prostředky civilního řádu soudního. Není tu proto podmínek pro žalobu syndikátní podle § 1 zák. z 12. července 1872, čís. 112 ř. zák., jenž byl jen provedením čl. 9 státního základního zákona rakouského ze dne 21. prosince 1867, čís. 144 ř. zák. o moci soudcovské, ano není tu ani podmínek pro soudní žalobu vůbec, neboť podle dvor. dekretu ze dne 14. března 1806, čís. 758 sb. z. s. není přípustné žalovati před soudem státní úředníky pro jejich úřední výkony a jest žaloby takové odmítnouti a limine fori; soud nemůže se však státi ani příslušným k projednávání žaloby, kterou by se kdo chtěl proti státu domáhati ochrany soukromých práv, ohrožených provedením nálezu správního (viz Pražák: Spory o příslušnost 1. kniha str. 165). Právem proto odmítl první soud žalobcův nárok proti státu na náhradu škody, pokud jej odvozuje z výkonu nálezů vydaných úřady v oboru správním, tudíž v oboru práva veřejného.
Pokud odvolání napadá rozsudek procesního soudu, jímž byla zamítnuta žaloba syndikátní proti státu na náhradu škody, uplatněná z důvodu tvrzené nesprávnosti rozsudků (rozhodnutí) v žalobě uvedených, nelze jí přiznati důvodnost. Odvolací důvod nesprávného právního posouzení věci opírá odvolatel o to, že rozhodnutími uvedenými v žalobě byla porušena povinnost jednotlivých soudcovských úředníků, totiž povinnost postupovati podle zákona, čímž prý mu vzešla škoda. Odvolatel však neuvedl v řízení před prvním soudem ani úřední povinnosti ani úkony, jimiž prý porušení toto nastalo. První soud měl ovšem podle § 182 c. ř. s. povinnost, působiti k tomu, by povinnosti a úkony ty byly udány, této povinnosti však první soud plně vyhověl, neboť při sporném jednání dne 26. února 1929 výslovně vyzval žalobcova zástupce podle § 182 c. ř. s., načež týž prohlásil, — Čís. 9791 —
že pro nedostatek řádné informace se strany žalobce nemůže dosavadní přednes nijak doplniti. Žaloba není substancována, ježto důvod škody, t. j. úkony soudců, na něž se škoda svádí, nebyly konkrétně udány, nýbrž se jen všeobecně tvrdí, že soudcové jednali nezákonně. Obsah žalobcova přednesu ukazuje k tomu, že žalobce dotyčná soudní rozhodnutí shledává nesprávnými, jak to zvláště také odvolání výslovně vytýká, a šlo by tedy o ně jako o úkony soudců ho poškozující, o nichž tvrdí, že jimi soudcové porušili úřední povinnost. Výtky nesprávného ocenění výsledků provedených důkazů a opomenutí důkazů, zkrátka nesprávných skutkových zjištění, a nesprávného právního posouzení věci soudcem, vydavším rozsudek, nemohou býti bez dalšího základem nároku syndikátního. K tomu se vyžaduje více, totiž by soudce vědomě nesprávně, t. j. proti svému lepšímu vnitřnímu přesvědčení buď důkazy ocenil (zjištění učinil), anebo zákona použil, a porušil tedy svou úřední povinnost na škodu strany obmyslně, by byl tedy zneužil své úřední moci, při čemž se ještě předpokládá, že nebylo lze křivdu napraviti opravnými prostředky pořadém stolic. Není tedy úkolem soudu rozhodujícího o žalobě syndikátní, by přezkoumával správnost pravoplatných soudních rozhodnutí co do skutkového zjištění a co do právního posouzení věci, jak činí nadřízené stolice následkem přípustných opravných prostředků, neboť nesprávné rozsouzení případu není, vyjmouc uvedený případ zneužití úřední moci, přestoupením soudcovské úřední povinnosti. I kdyby bylo lze soudci vytýkati omyl v ocenění průvodních prostředků a ve výkladu zákona, není tím ještě prokázáno, že přestoupil svou úřední povinnost, neboť nesprávné oceňování průvodních prostředků vzhledem k zásadě volného jich uvažování, jež v § 272 c. ř. s. jest stanovena, jakož i nesprávný výklad zákona vzhledem k možné různosti v pojetí jeho smyslu a dosahu (§§ 6 a 7 obč. zák.), nejsou ještě přestoupením úředních povinností vůbec, neřkuli zaviněným, jaké § 1 synd. zák. výslovně předpokládá (slova: provinilý soudní úředník), a nezakládají tudíž syndikátní nárok. Nemůže se ani od soudce žádati neomylnost a nelze mu tedy ukládati za případný omyl v ocenění průvodů nebo ve výkladu zákona zodpovědnost, sice by záhy nebylo nikoho, kdo by byl úřad soudce zastávati ochoten. Provedeno to podrobněji v rozhodnutí čís. 5681 sb. n. s., na něž se odkazuje a jež se ovšem týkalo úřadu jiného, než soudu, v němž však šlo rovněž o tuto otázku, totiž otázku zodpovědnosti podle § 92 úst. listiny za nezákonný výkon moci veřejné, jejíž zvláštní případností jest právě § 104 úst. listiny o syndikátní zodpovědnosti soudu, a zásada ťa uznána a zachována i v rozhodnutích čís. 5694, 6687, 6640, 7831, 9188 sb. n. s. Nestačí tedy k zodpovědnosti soudcově a tudíž ani k odůvodnění syndikátiíího nároku proti státu nesprávné ocenění průvodů nebo nesprávný výklad zákona o sobě, pouhý omyl, nýbrž by k tomu bylo třeba zlého úmyslu, by se totiž soudce vědomě proti lepšímu vnitřnímu přesvědčení nesprávnosti takové dopustil, by se učinil vinným zneužitím úřední moci, což se api netvrdí (srov. § 530 čís. 4, § 539 c. ř. s., dále též § 268 tamže). Jinak ovšem, pokud nejde o volné uvažování co se týče ocenění průvodů nebo výkladu zákona, nýbrž o úkony jiné na př. o doručeni zákonem nařízené, neboť tu, když soud takový zákonem předepsaný úkon opomene, jest to přestoupení úřední povinnosti, které jest, byť se zakládalo třeba jen na nedbalosti, zaviněné, a odůvodňuje pak, způsobilo-li straně škodu, syndikátní nárok. Výtka nesprávného právního posouzení případu, pokud jest činěna prvnímu soudu, rozhodujícímu o žalobě syndikátní, předpokládá, by tento soud zjištěné skutkové okolnosti podřadil pod nesprávné pravidlo práva hmotného, by zejména nesprávně vyložil předpisy zákona syndikátniho. Že se první soud takto nesprávně zachoval, odvolatel ani netvrdí v odvolání a neprovádí proto po zákonu tuto výtku.