— Čís. 9790 —
481
Čís. 9790.
Věřitelům, jimž byli oba dlužníci, jsoucí ve vyrovnání, zavázáni rukou společnou a nerozdílnou, musí se dostali od obou aspoň po nejnižší zákonné kvótě. Není přípustným vyrovnací návrh, podle něhož se má dostali takovým věřitelům zákonné kvóty jen od jednoho z dlužníků.
(Rožh. ze dne 3. dubna 1930, R II 95/30.)
Soud prvé stolice potvrdil vyrovnání Josefa a Zuzany K-ových. Rekursní soud odepřel vyrovnání potvrditi. Důvody: Podle napadeného usnesení má býti zaplacena 40% kvóta ze společných dluhů vyrovnacích dlužníků Josefa a Zuzany K-ových jen jedenkráte. Toto usnesení, třebaže se opírá o vyrovnací návrh obou dlužníků, příčí se ustanovení § 18 vyr. ř., jež jest donucovacím předpisem, takže by k němu bylo přihlížeti i z úřadu. Stěžovatel však právem vytýká jako vadu řízení, že jde o. dva dlužníky, takže mělo býti zahájeno vyrovnací řízení o jmění každého z nich zvlášť, tedy také vyrovnání uzavřeno mezi každým z dlužníků a jeho věřiteli zvlášť, to tím více, any dluhy nejsou vesměs společné. Podle § 18 vyr. ř. může věřitel uplatňovali svou pohledávku proti každému solidárnímu dlužníku, jenž jest ve vyrovnávacím řízení. V projednávaném případě dluží jmenovaní dlužníci stěžovatelem přihlášenou pohledávku z větší části na základě směnek, tedy rukou společnou a nedílnou, pročež právem mohl uplatňovati celou pohledávku v řízení vyrovnávacím obou dlužníků a musí obdržeti 40% vyrovnací kvótu od každého dlužníka. Nabídka společného zaplacení této kvóty dlužníky jest nepřípustná a neměl soud vyrovnací takovýto návrhi ani připusttii. Bylo proto vyrovnání již z toho důvodu odepřít potvrzení .(§ 50 čís. 1 vyr. ř.), takže není třeba zabývati se otázkou, zda hlasovací právo mělo býti stěžovateli přiznáno, nehledíc ani k tomu, žv i případné přiznání hlasovacího práva by na konečném výsledku hlasování o vyrovnání nic neměnilo, poněvadž pro ně hlasovalo z přítomných 31 věřitelů, mezi nimiž nebyl stěžovatel, 28 věřitelů s pohledávkami 344232 Kč 18 h, takže by bylo tříčtvrtinové většiny dosaženo, i kdyby se stěžovatelova pohledávka připočítala k úhrnu pohledávek, opravňujících k hlasování.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Usnesení rekursního soudu vyhovuje věci i zákonu a jest s ním úplně souhlasiti. To, co stěžovatelé uvedli k odůvodnění dovolacího rekursu. není s to, by přivodilo změnu napadeného usnesení. Na vývody dovolacího rekursu jest podotknouti: Podle spisu není správné, že vyrovnací dlužníci prohlásili již v žádosti o zahájení vyrovnacího řízení, že dlužnice Zuzana K-ová přistupuje ke všem dluhům svého manžela jako dlužnice a plátce, neboť v návrhu vyrovnacích dlužníků není tohoto prohlášení. Vyrovnací dlužnice prohlásila teprve při vyrovnacím roku, že přistupuje jako spoludlužnice k pohledávkám věřitelů, kteří mají jen pohledávky za jejím manželem. Leč prohlášení to, nehledíc ani k jeho případné bezúčinnosti proti věřitelům podle § 8 odst. (2) a (3) vyr. ř., nemohlo stěžovatele Františka K-a zbaviti nároku, který mu podle § 18 vyr. ř. příslušel z důvodu, že mu vyrovnací dlužníci ručili z větší části jako směneční dlužníci rukou společnou a nerozdílnou za tutéž pohledávku. Tento věřitel jakož i ostatní věřitelé, kterým ručili oba dlužníci rukou společnou a nedílnou, mohli tudíž uplatniti své nároky proti oběma dlužníkům ve vyrovnání a mělo se jim dostati od obou aspoň po nejnižší zákonné kvótě. Bylo-li zahájeno vyrovnací řízení i o jmění Josefa K-a, i o jmění Zuzany K-ové, nebyl přípustným vyrovnací návrh, podle něhož se mělo dostati takovýmto věřitelům zákonné kvóty jen od jednoho z dlužníků. Postupem tím byly porušeny předpisy i § 3 odst. (2) i § 18 vyr. ř., kterých jest dbáti z úřadu, a nesejde proto ani na tom, že věřitelé, kteří měli zákonnou většinu, s vyrovnáním souhlasili (srovn. rozh. čís. 8022 a 3036 sb. n. s.). Právem proto odepřel rekursní soud potvrdili takový vyrovnací návrh (§ 50 čís. 1 vyr. ř.).