—Čís. 9783—
Čís. 9783.
Sudiště podle § 99 j. n.
»Jměním« žalovaného veřejného společníka jest i jeho podíl na jmění veřejné obchodní společnosti. Nezáleží na tom, zda jmění jest zcizitelné nebo podrobeno exekuci.
(Rozh. ze dne 29. března 1930, R I 204/30.)
Žalobu proti cizozemskému obchodníku zadal žalobce na krajském obchodním soudě v Praze, opíraje se o sudiště podle § 99 j. n. K námitce místní nepříslušnosti soud prvé stolice žalobu odmítl, rekursní soud námitku zamítl. Důvody: Prvý soud odmítl žalobu pro nepříslušnost s odůvodněním, že tu není podmínek § 99 j. n., poněvadž zjištěný majetek, záležející z účtu u banky P. v Praze a'z pohledávky 8000 Kč, dlužné žalobcem, nepatří žalovanému E., nýbrž firmě S. E., jejímž jedním ze společníků jest žalovaný. Názor ten byl by správný jen, kdyby obchodní společnost, o kterou jde, bylo lze uznati za právnickou osobu, kterou by bylo lze pokládati za nový podmět práva vlastnického ve smyslu § 353 obč. zák. Toho však u veřejné společnosti —Čís. 9783—
není (Randa: Das osterr. Handelsrecht, druhé vydání § 17 čís. 7). Z toho plyne, že by bylo jmění společnosti jměním bez pána, kdyby se neuznalo, že jde o jmění společníků veřejné obchodní společnosti podle poměru jejich společenských podílů. Tento právní názor jest také názorem panující praxe, čehož dokladem jest rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 14. října 1913 č. j. R I 741/13, publikované v Zentralblatt fůr juristische Praxis ročník 1913 pod č. 467. Vzhledem k tomu uznává rekursní soud, že okolnosti prvým soudem zjištěné, jak svrchu, byly uvedeny, postačují k tomu, by bylo lze uznati, že žalovaný má ve zdejším státě svůj vlastní majetek, záležející v podílu na společenském jmění obchodní společnosti S. E., pokud k němu náležely pohledávky oproti bance P. v Praze a proti žalobci.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Dovolací rekurs odkazuje se na správné důvody napadeného usnesení, jež jsou v souladu s ustáleným rozhodováním nejvyššího soudu, jenž právě v poslední době rozhodnutím uveřejněným ve sb. n. s. pod čís. 9241 opět vyslovil a zevrubně odůvodnil, že veřejná obchodní společnost není zvláštním právním podmětem ani právnickou osobou, a že naopak nositelé práv a povinností jsou jen veřejní společníci, jimž společně patří i jmění společnosti, třebas za trvání společnostního poměru jest vůlí společníků (smlouvou) vázáno k účelům společenským, a jenž má tím méně příčiny, uchýliti se od tohoto právního názoru, an jej ustáleně hájí i nejvyšší správní soud (viz rozh. uveřejněné ve sb. nejv. správního soudu F. roč. X., 1929, čís. 4520). Dovolací rekurs marně odkazuje k tomu, že tato otázka jest v nauce sporná, neboť z toho neplyne, že jest právní názor, zastávaný v této otázce nejvyšším soudem, nesprávným. Zejména nelze ani z příslušných ustanovení úpadkového a vyrovnávacího řádu vyčísti, že zákonodárce pokládá veřejnou obchodní společnost za osobu právnickou, odlišnou od jejích veřejných společníků, a nelze to vyvozovati ani z předpisů živnostenského řádu, k nimž dovolací rekurs odkazuje, ano tu nejde o otázku právní způsobilosti veřejné obchodní společnosti k provozování živnosti, nehledíc k tomu, že právě živnostenský řád v nadpisu § 3 rozeznává mezi právnickými osobami a společnostmi, což nelze odbýti prostě tím, že nadpis tento jest prý nepřesný. Pokud však dovolací rekurs zdůrazňuje, že sudiště § 99 j. n. předpokládá věc, jež jest nesporně vlastnictvím žalovaného, odvolávaje se na zdejší rozhodnutí sb. n. s. čís. 1100, přezírá, že nebylo sporným, že žalovaný jest veřejným společníkem firmy S. E,, a že tím, že v nauce jest sporná právní otázka, je-li veřejná obchodní společnost právnickou osobou, nestalo se spórným spoluvlastnictví žalovaného ke jmění do společnosti vnesenému. Jelikož pak k založení sudiště podle § 99 j. n. stačí jakákoliv věc žalovaného cizince nebo jeho právo, a nesejde ani na tom, zda takové jmění jest zcizitelné nebo podrobeno exekuci (tak také Neumann, Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen, Videň 1927, I. sv., k § 99 j. n., str. 242, a sb. n. s. čís. 8864), nebylo lze dovolacímu rekursu vyhověti.