Čís. 9885.

Pozemková reforma.
Do usnesení knihovního soudu, jímž byla k návrhu Státního pozemkového úřadu povolena poznámka záboru, nepřísluší právo k rekursu druhé straně (osobě, o jejíž pozemkový majetek jde). Ovšem přísluší jí stížnost v cestě správní.
Oprávnění Státního pozemkového úřadu k návrhu na povolení poznámky záboru nemůže býti přeneseno na jeho Obvodovou úřadovnu.
(Rozh. ze dne 3. května 1930, R I 280/30.)
Soud prvé stolice povolil k návrhu Státního pozemkového úřadu knihovní poznámku a) záboru dvou parcel a b) zamýšleného jich převzetí. Rekursní soud odmítl rekurs majitele zabraného statku.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu do odmítacího usnesení rekursního soudu. Důvody:
Rekursní soud odmítl stížnost do usnesení prvého soudce, kterým byla povolena na návrh Státního pozemkového úřadu knihovní poznámka a) záboru dvou parcel a b) zamýšleného jich převzetí. Odmítl ji z důvodu, že podle § 3 náhr. zák. proti usnesení povolujícímu poznámku zamýšleného převzetí není opravného prostředku, vyřídil tedy v důvodech vlastně jen stížnost co do poznámky b), avšak nezabýval se vůbec otázkou poznámky záboru a). (Srov. rozh. čís. 9094 sb. n. s.) Dovolací stížnost však nechávajíc otázku poznámky zamýšleného převzetí b) nedotčenou a spokojujíc se tedy odmítnutím stížností proti jejímu povolení, napadá již jen poznámku záboru a), při čemž ovšem ji nazývá v návrhu poznámkou »zamýšleného« záboru, a jest se tedy zabývati již jen touto otázkou, kterou důvody rekursního soudu nevyřídily. I tu bylo odmítnutí stížnosti právem ve výroků vysloveno, neboť tu jest stížnost nepřípustná podle § 8 vl. nař. ze dne 9. ledna 1920, čís. 61 sb. z. a n. o vyšetření a uvedení v patrnost zabraného majetku, jenž na základě §§ 16 a 20 záb. zák. a tudíž platně nařizuje, že »na návrh pozemkového úřadu uvedou knihovní soudy v patrnost zabraný majetek knihovní poznámkou na listu vlastnictví, že majetek jest zabrán«, z čehož vyplývá, že není nic více k povolení poznámky třeba, než návrhu Státního pozemkového úřadu, a že se tomuto návrhu vyhověti musí, aniž by směl knihovní soud uvažovati o tom, zda Státní pozemkový úřad poznámku záboru žádá právem, či neprávem, neboť, an Státní pozemkový úřad potřebuje jen učiniti návrh na zápis poznámky záboru, avšak nepotřebuje nijak osvědčovati nebo listinně vykazovati, že nemovitost záboru podléhá, zejména, že vlastník má ve vlastnictví potřebnou podle § 2 záb. zák. plošnou výměru pozemností, ani soud tyto podmínky záboru přezkumovati nemůže a nesmí, z čehož plyne, že knihovní soud může zkoumati jen otázku, zda jest tu návrh Státního pozemkového úřadu na řečenou poznámku, a mohl by tedy poznámku nenaříditi jen, kdyby tu návrhu vůbec nebylo anebo návrh nepocházel od Státního pozemkového úřadu, nýbrž na př. od Obvodové úřadovny neb od jiného nižšího jeho orgánu nebo dokonce od nějaké soukromé osoby, neboť zákon o pozemkovém úřadě ze dne 11. června 1919, čís. 330 sb. z. a n. mezi funkcemi Státního pozemkového úřadu uvádí v § 7 čís. 1 právě i tu, že mu náleží »vyšetřiti veškerou zabranou půdu (§§ 1 a 2 záb. zák.) a uvésti ji v patrnost knihovní poznámkou«, a ne- ,může tato jeho funkce býti přenesena na Obvodovou úřadovnu, neboť vl. nař. ze dne 23. června 1921, čís. 225 sb. z. a n. vydané na základě § 8 cit. zák. o poz. úř. tuto funkci mezi oprávněnostmi Obvodových úřadoven neuvádí. Podle toho všeho příslušel by rekurs Státnímu pozemkovému úřadu, kdyby knihovní soud jeho návrhu na poznámku záboru nevyhověl, kdežto co se týče druhé strany, t. j. osoby, o jejíž pozemkový majetek jde, tato proti poznámce záboru povolené na návrh Státního pozemkového úřadu stížnost vůbec nemá, a měla by ji tedy jen, kdyby soud poznámku záboru povolil bez návrhu Státního pozemkového úřadu, tedy buď na návrh jiného orgánu, úřadu neb osoby, anebo ji nařídil vůbec bez návrhu. Zde však Státní pozemkový úřad návrh učinil a stížnost postiženého vlastníka je tedy nepřípustná. Ovšem není vlastník bez ochrany, neboť stížnost mu beze sporu přísluší, jenže stížnost v cestě správní, která jest předmětem správního soudnictví, tam tedy, u nejvyššího správního soudu, měl vlastník své věcné námitky uplatňovati, a ne ochranu hledati pořadem stolic u soudu knihovního. Řádné soudy rozhodují o otázce, zdali pozemek vskutku záboru podléhá, čili nic, jen v jediném případě, totiž v případě vypovědí podle § 12 náhr. zák., neboť tato výpověď musí býti dána u řádného soudu (§ 18), avšak může podle cit. § 12 dána býti jen z majetku zabraného, takže podle § 20 (1) téhož zákona i otázka zabranosti náleží tu v obor jurisdikce řádných soudů.

Citace:

č. 9885. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 692-694.