Čís. 9535.

Pensijní pojištění.
Zaměstnavatel jest práv zaměstnanci z náhrady škody, nepřihlásil- li ho k pensijnímu pojištění.
Nárok na vychovávací přídavek (podle § 17 zákona ze dne 5. února 1920, čís. 89 sb. z. n.) nepomíjí tím, že dítě přestalo choditi do školy, jen když otec o ně dále pečuje.
(Rozh. ze dne 17. ledna 1930, Rv I 721/29.)
Žalobce domáhal se na žalovaném družstvu z důvodu náhrady škody placení ročního starob. důchodu s vychovávacím příspěvkem pro svého syna v úhrnné výši 8100 Kč, uváděje, že jako stárek u žalované strany podléhal pensijnímu pojištění podle zákona čís. 1/1907 ř. zák. a novel k němu, že by proto při včasném přihlášení měl podle tohoto zákona po dokonaném 65. roku svého věku nárok na invalidní důchod a na vychovávací příplatky v roční výši 8100 Kč, že však vinou žalované strany přihlášen nebyl a proto nepřiznáním důchodu trpí uplatněnou škodu. Navrhl proto odsouzeni žalovaného k placeni tohoto důchodu počínajíc 1. prosincem 1925 a částek již splatných do 14 dnů a částek budoucně splatných měsíčně napřed. Procesní soud prvé stolice uznal žalovaného povinným platiti žalobci roční důchod 4050 Kč od 1. prosince 1925 až do 14. března 1928 a roční důchod 3600 Kč počínajíc od 15. března 1928. Důvody: Podle § 73 pens. zák. jest zásadní povinnosti zaměstnavatelovou, by osoby povinné pojištěním u příslušné Zemské úřadovny přihlásil. Žalované družstvo povinnost tuto nesplnilo a dopustilo se proto správního přestupku podle § 82 cit. zák. Ze zjištěni vyplývá, že družstvo vědělo o předchozím pojištění žalobce a že také vědělo o jeho pojistné povinnosti, přes to, že dosáhl 55 roku, ježto žalobce nevstoupil u družstva do zaměstnáni prvého. Ani případná úmluva a souhlas žalobce nezbavovala by podle § 79 pens. zák. družstvo povinnosti přihlašovací. Stalo se proto v první řadě protiprávním činem a zaviněním družstva, že žalobce nemá proti pensijnímu ústavu nároky, které by mu jinak podle § 4 cit. zák. příslušely při řádném přihlášení. Ze zjištění však vyplývá, že ani poškozený není bez viny na svém poškozeni. Zákon neukládá povinnost přihlašovací výhradně zaměstnavateli. Opravňuje k tomu i zaměstnance (§ 73 (5) cit. zák.), ba v některých případech mu dokonce ukládá povinnost ohlašovací. Zákon proto v hlavě XX. podrobuje trestním ustanovením i zaměstnance. Věděl-li žalobce, jak ze zjištění vyplývá, že podléhá pojistné povinnosti, bylo i jeho povinností a v jeho zájmu, by se staral o včasné přihlášení. Neučiniv tak, ač se zástupci žalovaného družstva o pojištění mluvil, ba dokonce prohlásil, že pojištěn býti nechce, zavinil z části sám svou škodu. Bylo proto zavinění podle § 1304 obč. zák. děliti a přiznati žalobci jen nárok z polovice. Odvolací soud vyhověl odvolání žalovaného potud, že zamítl žalobu ohledně ročního důchodu 4050 Kč za čas od 1. prosince 1925 do 10. ledna 1926, jinak napadený rozsudek potvrdil. Potvrzující část odůvodnil takto: Jádrem sporu je rozřešení otázky, zda žalobce podléhal ze své služby u žalovaného družstva pensijnímu pojištění ve smyslu zákona ze dne 16. prosince 1906, čís. 1 ř. zák. z roku 1907, a pakli ano, zda by mu příslušel nárok na důchod, kdyby byl žalovaným družstvem k pensijnimu pojištění přihlášen. Jen při kladném zodpovědění obou těchto otázek může se žalobní nárok dodělati úspěchu, kdežto záporná odpověď i jen na jednu z těchto otázek musí vésti k zamítnutí žaloby. Nepodléhal-li žalobce pensijnímu pojištění, není mezi škodou, kterou si čítá, a mezi tvrzeným opomenutím žalovaného družstva příčinné souvislosti a bez ní nárok na náhradu škody nemůže obstáti. Totéž platí i pro případ, že žalobce sice pensijnímu pojištění podléhal, avšak s pracovní dobou u žalovaného společenstva nedosáhl čekací doby šedesáti příspěvkových měsíců, kterou stanoví zákon jako podmínku jak pro nabytí nároku na invalidní důchod (§ 5 zákona ze dne 16. prosince 1906, čís. 1 ř. zák. z roku 1907 ve znění zákona ze dne 5. února 1920 čís. 89 sb. z. a n.), tak i pro nabytí starobního nároku (§ 11 zákona ze dne 16. prosince 1906, číslo 1 ř. zák. z r. 1907 ve znění cís. nař. ze dne 25. června 1914 čís. 138 ř. zák.). Soud procesní zodpověděl obě tyto otázky kladně. Vším právem. Že žalobce podléhal pensijnímu pojištění aspoň od 1. července 1920, o tom nemůže býti pochybnosti, uváží-li se, že zákonem ze dne 5. února 1920 čís. 89 sb. z. a n., jenž vešel v platnost dne 1. července 1920 (čl. VIII.), byla povinnost k pensijnímu pojištění rozšířena i na stárky (čl. I, § 1 al 2a), jímž byl, jak nesporno, tehdy i žalobce. Žalobce podléhal však i pensijnímu pojištění již podle cís. nař. ze dne 25. června 1914, čís. 138 ř. zák. (čl. I § 1 ), ba dokonce již podle zákona ze dne 16. prosince 1906, čís. 1 ř. zák. z r. 1907 (§ 1), poněvadž jako stárek měl dozor nad jinými osobami a konal aspoň převážně práci duševní. Kdyby však ani toho nebylo, jest žalobce považovati za osobu, jež za své služby u žalovaného družstva podléhala pensijnímu pojištění, poněvadž tak stanovila zemská úřadovna I. Všeobecného pensijního ústavu v Praze ve svých výměrech ze dne 3. března 1927 a ze dne 3. prosince 1927, a oba tyto výměry, jež podle předpisů téže úřadovny ze dne 29. prosince 1927 a ze dne 24. února 1928 vešly v moc práva, jsou pro soud závazné (§ 77a cís. nař. ze dne 25. června 1914, čís. 138 ř. zák.). S druhé strany nelze však popříti, že žalobce, kdyby byl žalovaným družstvem pojištěn, by dnes požíval od Všeobecného pensijního ústavu v Praze důchod, důchod invalidní. Podle § 5 zákona ze dne 16. prosince 1906, čís. 1 ř. zák. z r. 1907 v doslovu zákona ze dne 5. února 1920, čís. 89 sb. z. a n. má osoba, podléhající pensijnímu pojištění, nárok na invalidní důchod, stala-li se k výdělku nezpůsobilou; stala-li se k výdělku nezpůsobilou po uplynutí čekací lhůty, 120 příspěvkových měsíců, nebo následkem podnikového úrazu před uplynutím této čekací lhůty, přísluší jí nárok na plný důchod a nastala-li nezpůsobilost k výdělku před uplynutím 120 příspěvkových měsíců, přísluší jí nárok na důchod snížený. Při tom se považuje podle výslovného doslovu zákona (§ 7 al 2) za nezpůsobilého k výdělku i pojištěnec, jenž dokonal 65. rok svého věku. V souženém případě byl žalobce podle napadeného rozsudku pojištěn již v době, když pracoval u firmy Robert M., to bylo od roku 1909 do 17. listopadu 1915 a činilo celkem 59 příspěvkových měsíců. U žalovaného družstva pracoval žalobce od 3. února 1916 do 31. července 1918 a pak od 9. prosince 1919 do 30. listopadu 1925, což vzhledem k tomu, že podle § 34 zákona ze dne 16. prosince 1906, čís. 1 ř. zák. z r. 1907 v doslovu cís. nař. ze dne 25. června 1914, čís. 138 ř. zák. se platí pojišťovací premie za celý měsíc i tehdy, začne-li nebo končí-li pojištění během měsíce, odpovídá 102 příspěvkovým měsícům. Poněvadž mezi službou žalobcovou u firmy Robert M. a u žalovaného družstva neuplynula doba 12 roků, jest obojí tuto čekací dobu podle § 27 zákona ze dne 16. prosince 1906, čís. 1 ř. zák. z r. 1907 v doslovu cís. nař. ze dne 25. června 1914, čís. 138 ř. zák. sečísti, čímž se dospěje k 161 příspěvkovým měsícům (59102 — 161) Podle toho by měl žalobce, kdyby byl žalovaným družstvem přihlášen, daleko přes 120 příspěvkových měsíců a poněvadž je mu již 65 roků, měl by právo na důchod, na důchod invalidní. Žalované družstvo bylo po zákonu povinno, by žalobce, ježto podléhal pensijnímu pojištění, k pojištění přihlásilo. Povinnost tuto nelze vyčísti ze zákona ze dne 16. prosince 1906, čís. 1 ř. zák. z r. 1907, v cís. nař. ze dne 25. června 1914, čís. 138 ř. zák. je však v § 73 povinnost ta zcela jasně vyslovena. Tuto přihlašovací povinnost mělo žalované družstvo i v případě, že si žalobce pojištění nepřál, neboť pojištění pensijní má základ v právu veřejném, sledujíc účel, by zaměstnanci, podléhající pensijnímu pojištění nepřipadli obci a veřejné dobročinnosti na obtíž, a kromě toho jsou úmluvy, mající za předmět vyloučení předpisů zákona o pensijním pojištění na úkor pojištěnců, neplatné (§ 79 zákona ze dne 16. prosince 1906, č. 1 ř. z. z r. 1907.). Okolnost, že žalobce, když vstoupil poprvé do služeb žalovaného družstva, byl již 55 roků stár, nezbavovala družstvo povinnosti, aby žalobce k pensijnímu pojištění přihlásilo, poněvadž nešlo u žalobce o prvé zaměstnání, zakládající pojistnou povinnost (§2 (1) zákona ze dne 16. prosince 1906, čís. 1 ř. zák. z r. 1907 v doslovu cís. nař. ze dne 25. června 1914, čís. 138 ř. zák. a zákona ze dne 5. února 1920 čís. 89 sb. z. a n.). Proto, opomenulo-li žalované družstvo žalobce přihlásiti k pojištění, jest žalobci právo ze škody, jež mu z toho vzešla tím, že přišel o nárok na důchod proti Všeobecnému pensijnímu ústavu. Ovšem musí nésti škodu tuto i žalobce, poněvadž, jak soud procesní zcela správně vyložil, nehleděl, by byl pojištěn, a jde tu tedy o případ § 1304 obč. zákona. Podle jasného ustanovení § 17 zákona ze dne 5. února 1920, čís. 89 sb. z. a n. přísluší pojištěnci, jenž požívá důchod invalidní nebo starobní, nárok na vychovávací příspěvek pro děti do 18 let, pakliže o ně pečuje. Podle toho jest nárok podmíněn jen tím, že pojištěnec o dítě pečuje. Že péče o dítě nekončí dnem, kdy přestává navštěvovati školy, jest samozřejmé a vyplývá z pojmu slova péče. Proto nelze žalobci nárok na tento příspěvek upírati, an se, jak zjištěno, stará o dítě.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného.
Důvody:
Pokud se dovolatel snaží s hlediska § 503 čís. 4 c. ř. s. dovoditi, že žalobci nepříslušel nárok ani na důchod invalidní, nejsou jeho vývody dobře srozumitelné, neboť na jedné straně se v nich tvrdí, že pro nárok ten jest rozhodnou okolnost, kdy byla podána žaloba, a na druhé straně se zase vykládá, že žalobce tohoto nároku nemá proto, že prý v době vystoupení ze služebního poměru nevykazoval podmínky dle § 6 zákona o pensijním pojištění. Leč k vyvrácení těchto dovolatelových vývodů stačí poukázati k tomu, že podle zjištění nižších soudů dovršil žalobce 65 rok života dnem 11. ledna 1926, že v té době nebyl již ve služebním poměru podrobeném pojistné povinnosti, protože vystoupil ze zaměstnání u žalovaného družstva dne 30. listopadu 1925, a že tehdy bylo mu započísti čekací dobu 161 příspěvkových měsíců. Tím byly splněny podmínky nároku na invalidní pojištění a, kdyby bylo žalovatelné družstvo dostálo své povinnosti přihlašovací, příslušel by žalobci nárok na invalidní důchod podle uvedených zákonných předpisů. O předčasnosti žaloby nelze mluviti, neboť žaloba byla podána dne 28. prosince 1926, kdy byl žalobce již přes 65 roků stár. Žalované družstvo není dále spokojeno s tím, že mu byla uložena polovice náhrady škody rozdělením podle § 1304 obč. zák., a dovozuje, že si žalobce způsobil škodu výhradně sám, protože se pensijnímu pojištění bránil a žalovanému družstvu nehlásil, že byl již dříve pojištěn, dokud byl zaměstnán u firmy M. K tomu jest především připomenouti, že podle zjištěni prvého soudu vědělo žalované družstvo o předchozím pojištěni žalobce a přes to ho nepřihlásilo k pensijnímu pojištění, takže odchylnými vývody není dovolací důvod podle § 503 čís. 4 c. ř. s. prováděn podle zákona. Žalované družstvo nemá však příčiny cítiti se stiženým, bylo-li mu uloženo nésti jen polovici způsobené škody, neboť, jak bylo podrobněji vyloženo v rozhodnutí čís. 8286 sb. n. s., příčí se intenci zákona, by byl zaměstnanec za to, že se vzpíral svému pojištění pro případ invalidity, trestán tím, že mu bylo uloženo nésti část škody, jež mu vzešla opomenutím včasné přihlášky k pensijnímu pojištění. Nižší soudy správně uznaly, že žalované družstvo, nesplnivši svou zákonnou povinnost a nepřihlásivši žalobce k pensijnímu pojištění, jest mu právo ze škody, kterou mu svým zaviněním způsobilo, a spokojil-li se žalobce s tím, že mu byla již v prvé stolici přisouzena náhrady škody jen jednou polovicí, bylo to žalovanému družstvu na prospěch a nelze na tom již nic měniti. Ve příčině vychovávacího příspěvku na žalobcova syna Jaroslava opakuje dovolatel své vývody v odvolání, ač mu je odvolací soud přiléhavě vyvrátil. Po té stránce souhlasí nejvyšší soud s důvody napadeného rozsudku a jen se dodává, že k dovolatelem zdůrazňované skutečnosti, že nezletilý Jaroslav L., narozený dne 14. března 1910, byl v době vynesení rozsudku již přes 18 roků stár, přihlédl náležitě již soud prvé stolice, přisoudiv žalobci nárok na náhradu škody za vychovávací příspěvek právě jen do dne 14. března 1928, to jest do dokonaného 18. roku nezletilého Jaroslava L-a.

Citace:

č. 9535. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 81-85.