Authors:
= Váž. civ., 12 (1930), sv. 1
PDF

Čís. 9854.


Jazyková otázka.
Cizozemcům nepříslušejí výsady jazykových menšin. Lhostejno, že cizozemci bylo dohlédacími správními úřady v jiných právních věcech přiznáno menšinové jazykové právo.
(Rozh. ze dne 25. dubna 1930, Co I 8/30.)
Nejvyšší soud odmítl odvolání žalující firmy v syndikátním sporu.
Důvody:
Jak nesporno, jest žalující firma říšskoněmeckou firmou. Přes to podala odvolací spis svým právním zástupcem v jazyku německém, jde o otázku, zda jí přísluší menšinové právo jazykové po rozumu § 2 zákona ze dne 29. února 1920, čís. 122 sb. z. a n. a čl. 14 až 17, po případě čl. 36 vládního nařízení ze dne 3. února 1926, čís. 17 sb. z. a n. Na tuto otázku jest odpověděti záporně. Pokud jde o zásadní otázku, zda příslušejí menšinová práva jazyková cizozemcům ve stejné míře jako tuzemcům, nemají ani jazykový zákon ani jazykové nařízení výslovného předpisu. Nejvyšší soud dospěl výkladem jazykového zákona, jeho genese i cíle k přesvědčení, že cizozemcům nepříslušejí výsady jazykových menšin a vyslovil v plenárním (správně plenisimárním) usnesení ze dne 20. května 1920, čís. pres. 465/20 zásadu, že jazykem, v němž nejvyšší soud úřaduje, jest zásadně jazyk československý jakožto jazyk státní a že se jen výjimečně připouští vedle státního jazyka také jazyk jiný, jestliže a) pro věc, o niž jde, vzešel (jest zmístněn) důvod místní příslušností prvé stolice v soudním okresu Československé republiky, v němž podle posledního soupisu lidu obývá alespoň dvacet procent československých státních občanů téhož jiného jazyka; b) súčastněná strana jest československým státním občanem; c) jest národnosti onoho jiného jazyka; d) tohoto jazyka ve věci skutečně používá. Tímto plenárním usnesením řídí se nejvyšší soud bez jakékoliv úchylky až dosud a řídí se jím i V souzeném případě. Nevadí, že žalující cizozemské firmě bylo dohlédacími správními úřady v jiných právních věcech již přiznáno menšinové právo jazykové, neboť v souzeném případě se tak nestalo a rozhodnutí v jiných věcech účinkují právě jen pro tu kterou věc. Bylo tedy nutno odmítnouti podání již z tohoto důvodu podle čl. 4 (3) jaz. nař., ježto se nehodí, by o něm bylo po zákonu zahájeno jednání.
Citace:
Čís. 9854. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 632-633.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).