Čís. 9833.

Vyrovnacímu správci nepřísluší právo rekursu proti usnesení, jímž soud odepřel vyrovnání potvrditi. Proti usnesení, jímž bylo zahájeno vyrovnací řízení, jest rekurs vyloučen za všech okolnosti, ať jest usnesení oprávněné nebo neoprávněné. Tím nestalo se však pravoplatným každé porušení velících předpisů § 3 (1) a (2) vyr. ř., nýbrž jest k porušem tomu přihlížeti z úřadu, jakmile došlo k rozhodování o potvrzení vyrovnání. Nepřípustným jest vyrovnací návrh dlužníků, nenabídl-li každý z nich věřitelům alespoň nejnižší vyrovnací kvótu.
(Rozh. ze dne 14. dubna 1930, R II 118/30).
Soud prvé stolice potvrdil vyrovnání manželů Antonína a Ludmily K-ových. Rekursní soud k rekursu vyrovnacího věřitele K. odepřel potvrditi vyrovnání. Důvody: Z přihlášky stěžující si věřitelky jest patrno, že přihlásila k vyrovnání směnečnou pohledávku 11.654 Kč proti oběma dlužníkům a že předloženými směnkami znějícími na 9654 Kč 70 h a oběma dlužníky přijatými solidární závazek aspoň v této částce (§ 86 sm. zák.) osvědčila, již tato okolnost stačí k odepření potvrzení vyrovnání, jímž nabídnuta byla solidárními dlužniky společná 37% kvóta. Neboť podle § 3 (2) vyr. ř. a čl. I. zák. ze dne 26. dubna 1923 čís. 99 sb. z. a n. musí dlužník nabídnouti aspoň nejnižší zákonnou 35% kvótu. Věřitel, jemuž ručí více dlužníků rukou společnou a nerozdílnou, má podle § 18 vyr. ř. právo přihlásiti svou pohledávku v plné Částce ještě nezaplacené proti každému dlužníku; to značí, že má proti každému, ze solidárních dlužníků nárok aspoň na nejnižší zákonnou 35% kvótu. Manžely K-ovými nabídnutá společná 37% kvóta znamená však. Že i stěžovatelka obdrží jen 37% kvótu společně od obou a nic více. Tomu není na závadu, že by při třech nebo při více solidárních dlužnících každým dlužníkem nabídnutá 35% kvóta přesahovala celou dlužnou pohledávku, neboť tomu brání ustanovení § 893 obč. zák. Odporuje proto nabídnutá kvóta manžely K-ovými zmíněným ustanovením a nemělo proto vyrovnací řízení býti zahájeno. Stalo-li se tak přes to, jest vyrovnání podle nutícího pravidla § 50 čís. 1 vyr. ř. odepřítí potvrzení. Z přihlášek stěžující si věřitelky je však i patrno, že přihlásila i samostatnou pohledávku 17562 Kč jen proti Antonínu K-ovi a z přihlášek jiných věřitelů jest patrno, že byly přihlášeny pohledávky jen za Antonínem K-em a byly osvědčeny výtahy z knih nebo rozsudkem. Osvědčení ta nejsou vyvrácena tvrzením manželů K-ových, že veškeré dluhy jsou' společné, neboť k přistoupení k dluhu jest zapotřebí svolení věřitele,, jakž zřejmo z §§ 1405 a 1406 obč. zák. Souhlas ten lze sice spatřovali při směnečných dluzích v podpisu směnky, nikoliv však při dluzích obecných. Nabídli-li oba dlužníci, společnou kvótu, má to v zápětí, že by i věřitelé, jimž ručí oba dlužníci solidárně, i věřitelé jednoho z dlužníků obdrželi 37% z nezaplacené pohledávky, čímž by prvý druh věřitelů vzhledem k jejich nároku podle § 18 vyr. ř. byl zkrácen. To odporuje zásadě stejného nakládání s věřitely (§ 46 (3) vyr. ř.), pokud zkrácení s tím nesouhlasí. Souhlas ten schází a je tu proto důvod k odepření potvrzení vyrovnání podle § 50 čís. 2 vyr. ř., jenž se již nedá napravili, jelikož uplynula 90 denní lhůta stanovená v § 56 čís. 1 vyr. ř. k přijetí vyrovnání.
Nejvyšší soud odmítl dovolací rekurs vyrovnacího správce a nevyhověl dovolacímu rekursu vyrovnacích dlužníků a vyrovnací věřitelky S.
Důvody:
Vyrovnací správce nenáleží k osobám, jimž přísluší podle § 52 vyr. ř. právo ke stížnosti proti odepření potvrzení vyrovnání. Bylo proto dovolací rekurs vyrovnacího správce odmítnouti (Bartsch-Pollak str. 981). Ve věci nelze dovolacím rekursům přiznali oprávnění. Stěžovatelé se domnívají, že rozhodnutí o jednotném a společném projednávání obou vyrovnání nabylo právní moci a že věc jest pravoplatně rozsouzena tím, že prvý soud usnesením ze dne 30. září 1929 odmítl jako nepřípustný rekurs vyrovnacího Věřitele K. proti usnesení téhož soudu ze dne 30. srpna 1929, jímž bylo povoleno zahájiti vyrovnací řízení o jmění obou vyrovnacích dlužníků, a že rekursní soud nevyhověl rekursu téhož věřitele proti odmítavému usnesení prvého soudu. Leč názor stěžovatelů jest mylný. Postup nižších soudů byl po té stránce úplně správný, neboť oba soudy vycházely ze správné zásady, že jest podle § 3 poslední odstavec vyr. ř. neodporovatelným usnesení, jímž bylo vyrovnací řízení zahájeno, a to za všech okolností, ať je oprávněné nebo neoprávněné. To však neznamená, že se stalo pravoplatným i každé porušení velících předpisů § 3 odst. (1) a (2) vyr. ř., dopustil-li se ho vyrovnací soud usnesením, jímž zahájil vyrovnací řízení. Zákonodárce pamatoval naopak na odstranění takové vady, neboť v § 50 vyr. ř. uložil pod čís. 1 vyrovnacímu soudu, by odepřel potvrditi vyrovnání, a to z úřadu, byly-li porušeny předpisy § 3 odst. (1) a (2) vyr. ř. Odmítly-li tudíž nižší soudy rekurs vyrovnacího věřitele proti usnesení, jímž bylo zahájeno vyrovnací řízení o jmění obou vyrovnacích dlužníků, nerozhodovaly tím vůbec a nesměly ani rozhodovati o otázce, zda usnesením tím byly porušeny předpisy § 3 odst. (1) a (2) vyr. ř., a bylo jim naopak rozhodovati o otázce té, a to z úřadu, jakmile došlo podle § 50 vyr. ř. k rozhodování o potvrzení vyrovnání. Nejde tedy o věc rozsouzenou, jak se stěžovatelé mylně domnívají a nebyl nepřípustným rekurs věřitele proti usnesení i prvého soudu, jímž bylo potvrzeno vyrovnání. Nenabídli-li vyrovnací dlužníci v žádosti, o zahájení vyrovnacího řízení věřitelům, jejichž pohledávky nepožívají přednostního práva, nejnižší zákonnou kvótu, nebylo důvodu k postupu podle § 84 c. ř. s., jak vytýkají stěžovatelé, neboť nešlo o odstranění formální vady a vyrovnací soud byl by musil naopak, kdyby byl ihned seznal tuto vadu, zamítnouti návrh na zahájení vyrovnacího řízení podle § 3 odst. (2) vyr. ř. Neučinil-li tak, bylo k nedostatku tomu přihlížeti, jak již řečeno, z moci úřadu při rozhodování o potvrzení , vyrovnání (§ 50 vyr. ř.). Pokud se věci samé týče, vyhovuje napadené usnesení úplně zákonu a stavu věci a kryje se také se zásadami, které vyslovil nejvyšší soud v obdobných případech, zejména v rozhodnutích čís. 3036 a 8022 sb. n. s. Jest proto stěžovatele odkázati s jejich výtkami na výstižné důvody napadeného usnesení. K vůli úplnosti podotýká se jen .ještě toto: Nabídli-li vyrovnací dlužníci společnou kvótu 37% svým věřitelům, a to i těm, jichž byli solidárními dlužníky, nevyhověli velícímu předpisu § 3 odst. (2) a § 18 vyr. ř., podle něhož měl každý z nich nabídnouti svým věřitelům aspoň 37%ní kvótu. Návrhem dlužníků byl soud vázán, jen o něm mohl rozhodnouti a nemohl by proto ani vyrovnací dlužnici Ludmile K-ové uložiti, by věřitelům zaplatila 37%ní kvótu — jak navrhuje dovolací rekurs, ana dlužnice návrh takový vůbec neučinila u vyrovnacího soudu. Právem proto odepřel rekursní soud schváliti vyrovnání z důvodu § 50 odst. (1) vyr. r. a to, pokud jde o oba vyrovnací dlužníky, poněvadž žádný z nich nenabídl svým věřitelům nejnižší, zákonnou kvótu a lhůta podle § 56 čís. 1 vyr. r. již uplynula u obou

Citace:

Čís. 9833. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 587-589.