Čís. 9862.

Úplaty za postoupení živnosti nejsou zapovězeny v § 20 (1) zákona o ochraně nájemců ze dne 28. března 1928, čís. 44 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 25. dubna 1930, Rv II 571/29).
Žalovaný přepustil žalobci hostinec za odstupné. Žaloba o vrácení odstupného byla zamítnuta soudy všech tří stolic. Nejvyšším soudem z těchto důvodů:
Odvolací soud opakoval důkaz výslechem stran a zjistil, že žalobce přepustil žalovanému nájem (správně pacht) hostince a že úplata, o jejíž zbytek jde, byla žalobcem požadována a žalovaným dána za to, že se žalobce vzdává hostinské živnosti a přenechává ji žalovanému, nikoli za to, že přenechává byt. Ze skutkového zjištění odvolacího soudu vyplývá, že není oprávněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Úplaty za postoupení živnosti nejsou v § 20 (1) zák. ze dne 28. března 1928 čís. 44 Sb. z. n. (pod nějž tento případ spadá), zapovězené. Tvrdí-li dovolatel, že jest zapovězeno t. zv. »odstupné« za postoupení bytu nebo v souvislosti s tím a že, co platí o bytu, platí i o jiných místnostech, které jsou předmětem smlouvy nájemní nebo podnájemní, tudíž i o místnostech obchodních (§ 30 zák. o ochr. náj.), má pravdu, ale zapomíná, že podle zjištění odvolacího soudu, jímž jest dovolací soud vázán, nebyla dána úplata za postoupení místností, nýbrž za postoupení hostinské živnosti. Dovolatel jest na omylu, tvrdě, že odvolací soud zapomíná, že zdrojem příjmů jsou vlastně postoupené místnosti obchodní a obytné. Živnost tu byla hlavní věcí, které měl hostinský využiti pílí a přičinlivostí (§ 1091 obč. zák.), kdežto místnosti hostinské jsou jen místem, na němž se živnostenská činnost soustřeďuje, a rovněž byt hostinského sloužil jen k tomu, by hostinský mohl v domě živnost provozovati. Místností lze užívati tak, jak jsou, a nejsou předmětem hospodářského využití pílí a přičiněním. Podle pravé právní povahy byl žalobce pachtýřem hostinské živnosti s místnostmi potřebnými k jejímu provozování a postoupil tento pachtovní poměr žalovanému. Nezáleží na tom, jak strany úplatu pojmenovaly a zda ji nazvaly »odstupným«, nýbrž záleží jen na pravé její podstatě, čím ve skutečnosti byla a zač byla dána. V souzeném případě byla podle zjištění odvolacího soudu úplatou za postoupení živnosti, takže nešlo o právní jednání podle § 20 zák. o ochr. náj. zakázané a žalovaný jest povinen splniti smlouvu, kterou uzavřel a sám přiznává.

Citace:

č. 9862. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 645-646.